Březen 2013

Sen

28. března 2013 v 20:11 | mstitel |  RECENZE
Možná mi to nebudete věřit, ale tohle se mi dneska fakt zdálo a já měla pocit, že to sem prostě musím napsat... Byl to úžasnej sen. Večer před tím jsem se dívala na Pána Prstenů: Návrat krále. (Proto jsem to taky zařadila do téhle rubriky, jinak bych nevěděla kam s tím) Možná je to trochu přikrášlené, ale je to čistočistá pravda.

Vím, že bych tu neměla být. Žádná žena by tu neměla být. Ale o mě se nikdo bát nebude. Nevím, jak to, že jsem si tak jistá, ale je to tak (možná je to tím, že jsem v bezpečí ve své posteli ;)). Já ale chci bojovat. Nechápu, jak to, že si nikdo z mužů nevšiml paní Eowyn. Je tady taky, převlečená za muže. O tom, že jsem tu já, ví jenom Tomáš a Kaleb (opravdoví kluci, nevím ale jak se dostali do mého snu, zvlášť brácha Tom), aspoň doufám. Plížím se kolem stanu. Je to králův stan a já vím, že je tam právě také Aragorn, syn Arathornův, pravý král Gondoru. Když se ale zaposlouchám, neslyším vůbec nic, teprve když se mi u obličeje zaleskne hrot šípu. Nemůžu se chvíli ani pohnout, ale lučištník zbraň po chvíli skloní a já se dívám do Kalebovy tváře.
"Co to tu vyvádíš?" napomene mě neslyšně, "Běž pryč, nebo tě najdou. I když bych si to vlastně přál. Třeba by tě poslali domů."
"Nešla bych," odpovídám a můj hlas zní mnohem odvážněji, než jak se cítím.
Pak se u vchodu do stanu něco pohne. Aragorn vychází ven a sedlá koně. Kaleb do mě strčí a skryje nás ve stínu. Sledujeme, jak sedlá koně a jk se k němu připojují i jeho přátelé, Gimli a Legolas. Odjíždějí. Slyším některé muže, jak se jich ptají, kam míří a žádají je, aby zůstali, ale oni jedou dál. Pak ke mně dolehne králův hlas: "Odjíždějí, protože není naděje... My ale bojovat budeme."
Caleb mě popadne za ruku a táhne mě do stanu.
"Slyšelas. Není naděje. Vrať se, prosím."
"Jen trpně čekat na zprávu o tom, že vaše vojsko bylo rozprášeno, že jste všichni mrtví, že ty a Tom jste mrtví? Ty sám bys to nedokázal. A já jsem stejná. Nevadí, že jsem dívka, nevadí, že mě s mečem vždycky přemůžeš, to mi nevadí. Já prostě nemůžu čekat."

A pak zazvonil ten pitomej budík a já ani nevím, jestli jsem do té bitvy jela, nebo ne. Ale určitě jela. Mě by nedokázal přemluvit ani Kaleb.

Kapitola Druhá

27. března 2013 v 19:39 | mstitel |  Pomsta Krve
Zahrady Dračích srázů jsou přenádherné. Málokterý člověk se do té výšky Západních hor dostal, aby je mohl obdivovat. Na prosluněném úbočí se však alejemi rozkvetlých ovocných stromů procházela dívka. Mohlo jí být tak sedmnáct let a její vzhled rozhodně upoutal. Měla dlouhé medově plavé vlasy, ve kterých jí seděla korunka z větviček a lístků. Dlouhé šaty v barvě večerní oblohy měly dokonce i vlečku, ale byly dost lehké, vzhledem k tomu, jaké bylo chladno. Ta dívka se jmenovala Sunnika. Jméno jí dali draci, neboť mezi nimi vyrostla. Byla jako jedna z nich.
Zahlédla na obloze stín a usmála se. Eaglehon. Slíbil že za ní přiletí se zprávami o Igmenitagi Zkario. Zamávala na něj a vzápětí před ni dosedl veliký tmavozelený drak.
"Eaglehone! Jak je mu? Můžu za ním? Třeba mu dokážu pomoct."
Drak sklonil hlavu a udělal nervozní pohyb křídly. "Ne, asi za ním nemůžeš," řekl hlubokým hlasem, "Drahá, náš vůdce a velitel... je mrtvý."
Sunnika přidušeně vydechla. "Ne. To mi neříkej! To ne!" Drak rozpačitě přešlápl a vyjádřil svoji náklonnost tím, že dívku nechal, aby mu vylezla na hřbet. Tam se rozplakala.
"To on se mě před šestnácti lety ujal, Eaglehorne! Co když jeho nástupce nebude chtít mít ve svém středu člověka, když to byli lidé, kdo tohle způsobil?"
"Ne. Příliš mnoho draků tě miluje, Sunniko. Jsi naším sluncem."
"Nenávidím lidi! Jak to mohli udělat?"
"Nejsou jako my, maličká. Jsou sobečtí a pyšní a bezohlední. Ty jsi mnohem víc drak, než člověk a nezáleží na tom, jak vypadáš. Ty mezi nás patříš."
Sunnika mu věnovala uplakaný úsměv a pohladila jeho lesklé šupiny. Uvědomovala si, že draci jí rozumějí nejlíp a ona zase rozumí jim, že se nikde nebude cítit tak doma jako na Dračích srázech, ale tím ještě vzrostly její obavy.

Dva Divoši, Foglarovky a Ransome

27. března 2013 v 19:11 | mstitel |  RECENZE
Indiáni, zálesáci, lidi žijící v přírodě. Když jsem byla malá, hodně jsem snila o takových "povoláních", jako jsou právě lovci, cowboyové (v mém případě spíš cowgirl), piráti, pašeráci a podobně. Proto jsem se tak zamilovala do Dvou Divochů, Chaty v jezerní kotlině, Hochů od Bobří řeky, nebo pirátů Amazonky a cestovatelů z Vlaštovky. O každém z těchto příběhů bych chtěla něco napsat a vzdát jim poctu.
Pane Setone (autor Dvou Divochů), vám bych chtěla poděkovat za všechny rady ohledně táboření. Přestože jsem nikdy týpí nestavěla a na vycpávání sov či jiných živočichů asi nemám žaludek, ta knížka je úžasná. pro všechny, kdo ji nečetli: Jestli chcete tábořit trochu "divoce" je to nejlepší příručka jakou znám. A kdo řekne že ne, tomu pustím po zádech gajaskútu.
Chata v jezerní kotlině je krásný a dojemný příběh. Opět je o přátelství dvou chlapců, Ludvy a Pavla a určitě stojí za přečtení.
Hochy od Bobří řeky asi nemusím představovat (je to povinná četba tuším sedmé třídy) a tam jsme s kamarády našli spoustu her a perfektních nápadů na zábavu.
A konečně, Vlaštovky, Amazonky, Skarabi a Klub Lysek. Jejich autor, pan A. Ransome patří dodnes mezi mé oblíbené spisovatele. Protože o jejich dobrodružství pojednává třináct knížek (četla jsem všechny), bylo by to na dlouho. Nejvíc se mi asi líbila Holubí pošta, Velká šestka, Záhadné vody, nebo Zamrzlá loď kapitána Flinta. A mojí oblíbenou postavou byla Nancy, kapitán lodi Amazonka, postrachu všech moří.

To je ode mě asi všechno, děkuji za pozornost a pokud máte nějaké z těchto knih také rádi, zanechte mi svůj názor v komentářích!

Výstřednost

27. března 2013 v 18:34 | mstitel |  ÚVAHY
Dlouho jsem přemýšlela, co na tohle téma psát, až jsem došla k závěru, že sem prostě napíšu svoje myšlenkové pochody a třeba někoho zaujmou.
Podle mého je každý trochu výstřední, na základě otřepaného rčení, že každý je originál. Já sama o sobě říkám, že jsem cvok a nestydím se za to, naopak, jsem na to hrdá.
Nemám nic proti lidem, kteří jsou výstřední svým vzhledem, nebo chováním, pokud jím své okolí přímo neurážejí. Když se mi něco nelíbí, řeknu to na rovinu, ale nedělám z toho vědu. Na rozdíl od lidí, kteří schvalují pouze vzhled "šedé myšky". Když už jsme u toho, tak to se mi opravdu nelíbí. :) Jak říká jedna moje milá blízká bytost: "Nenech se vyrušovat! Buď osobnost!"

Harry Potter

21. března 2013 v 10:37 | Mstitel |  RECENZE
Tak jsem si znovu přečetla a shlédla celou sérii Harryho Pottera... Smekám před paní Rowlingowou, za to co dokázala vytvořit.
Když jsem v posledním díle četla tu pasáž o Godrikově dole, za celou dobu mi oči nestačily pořádně uschnout. Je to krásný... A konec... Albus se určitě dostal do nebelvíru!
Moc bych všem chtěla doporučit hru Pottermore.com, je to sice v angličtině, ale moc se mi to líbí. V lektvarech jsem úplně nemožná, ale kouzelné formule mi jdou :D Jsem BronzeThestral12821, pokud byste se chtěli přátelit, ale se Zmijozelem si netykám! Jsem totiž Nebelvír!

Vlak života nestaví

18. března 2013 v 17:10 | mstitel |  ÚVAHY
Přirovnat život k vlaku je docela zajímavé. Na každé zastávce nastoupí noví lidé, ale taky někteří vystoupí. Ti, kteří jsou opravdu věrní přátelé, s námi vydrží až na konečnou a těch je třeba si vážit. Je jasné, že někdy máme "poruchu" a to se o nás musí postarat železniční personál. Lidé, kteří se o nás starají, když je nám nejhůř.