Kapitola pátá

23. května 2013 v 10:03 | mstitel |  Pomsta Krve
Začínalo se stmívat a vojáci byli stále ještě na cestě. Eterair jel přibližně vprostřed kolony a přemýšlel. Prince Harise si všiml už pár mil za hranicemi města. Byl si téměř jistý, že další zvědové o něm také vědí; jeden z nich se na harise díval trochu moc nápadně a Eterair se chystal mu to připomenout, jakmile to půjde. Teď ale stál před jiným problémem. Má princi Harisovi říct, že ho poznal? Nebo to má říct Tychonovi? Nebo si to má nechat pro sebe? Nebyl si jistý.
Tychon se postavil v sedle. "Stát! Z koní! Utáboříme se." Eterairovi to udělalo radost. Ukázal svým druhům znamení ke schůzce. Když se postarali o koně, sešli se pod shlukem stromů.
"Asi už všichni víme, co je tady neobvyklé," řekl Eterair. Když ostatní přikývli, pokračoval: "Teď ale musíme vymyslet, co s tím."
"Asi by nebylo rozumné, nechat věci tak jak jsou, že?" zeptal se vysoký muž opřený ležérně o strom.
"Rozhodně by o tom měl vědět král. Jsem si jistý, že to nebylo jeho přání. Má tady nás a Tychona."
"Jseš si tím jistej?"
"Téměř úplně."
"A co Tychon?" zeptal se jiný zvěd.
"Nevím, jestli mu to říct," zapochyboval Eterair, "Taky nevím, jestli říct princi, že o něm víme. Je samozřejmě jen otázka času, kdy ho pozná někdo jiný. Kdo z vás to dá vědět králi?"
"Já pojedu," nabídl se dlouhán.
"Dobře, Delane, snaž se nás dostihnout co nejdříve. Kdy vyrazíš?"
"Na gáblík tu ještě zůstanu," ušklíbl se Delan.
"Zatím budeme Jeho Veličenstvo sledovat. Myslím, že já se mu pokusím naznačit, že vím, kdo je. Podle toho, jak zareaguje, můžeme posoudit, co má v úmyslu."
"Dobrej nápad. Hodně štěstí."
"Jdem jíst. Šilhám hlady."

Sunnika stála na svahu a dívala se do údolí. Nikdy se sem už nepodívá. Chystala se odejít ještě tu noc. Jediní, s kým se chtěla rozloučit byli Eaglehorn a jeho rodina. Abeka byla její nejlepší přítelkyně a její syn Sestvim byl jako jení bratr. Byl o několik let mladší, než ona, ale draci dospívali rychleji.
Zamířila k Eaglehornově jeskyni. Abeka, jakoby věděla, co se stane, na ni čekala před vchodem.
"Moc mě too mrzí, Sunniko," začala, ale Sunnika neměla náladu ani na soucit, ani na lítost.
"Neomlouvej se, víš, že ty ani Eaglehorn jste za to nemohli. Dokonce i Tarikus se za mě bil, opravdu se mě snažil z toho dostat. Bohužel, Robar dokáže být velmi přesvědčivý."
"Takže odcházíš?"
"Ano. Ještě dnes. Dali mi jen tři dny, pak mě bude moct každý drak zabít. Přišla jsem se rozloučit."
Abeka potichu zavrčela. Ocas se jí komíhal ze strany na stranu. "Tohle," procedila skrz zaťaté zuby, "Robarovi nedaruju." Bojovně sklapla tlamu a rozryla drápy půdu před jeskyní.
"Nestojí to za to.," mávla Sunnika rukou, "I kdybych byla drak a měla právo vyzvat ho na souboj, neudělala bych to. Nemá nárok na čestné změření sil. Je zbabělý jako člověk."
"A ty jsi hrdá jako drak," řekla Abeka dojatě.
"Vezmu si svoje věci." Sunnika zmizela ve tmě jeskyně, ale po chvíli se znovu vynořila v obyčejném oblečení a s lukem a šípy v rukou. na zdech se jí houpal tlumok se všemi věcmi, které by mohla potřebovat. Před jeskyní zrovna přistával Sestvim. V zapadajícím slunci se jeho šupiny třpytily jako zlato.
"Sunniko! Jak... ne. Neříkej mi, že odcházíš," vyděsil se, když ji uviděl.
"Ano, odcházím, Sestvime. Sbohem, brácho. Sbohem, Abeko. Děkuju za všechno. Opatrujte se."
Otočila se a vykročila, ale Sestvim ji zarazi: "Nepůjdeš sama. Já jdu s tebou!"
"Ne, Sestvime, nechci, abys byl vyhnanec jako já. Zvládnu to."
"Jdu s tebou," opakoval, "Nenechám tě napospas lidem, ani mstivým drakům!"
Abeka se na Sunniku povzbudivě podívala. Ten pohled říkal, že ji podpoří, ať už se rozhodne jakkoli. Sunnika ale věděla, že by byla ráda, kdyby Sestvimovu pomoc přijala."
"Díky, brácho. Ale ze žádných malérů tě tahat nebudu."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama