Kapitola šestá

18. června 2013 v 9:06 | mstitel |  Pomsta Krve
Delan byl na cestě už od setmění. Dřímal v sedle, protože Eterair chtěl, aby vyjel co nejdříve, takže si nestihl ani pořádně odpočinout. Tímto lesem projížděli ve dne, takže mu připadalo téměř nemožné, aby se tu skrýval nějaký nepřítel. Napadlo ho sice, že by si na vojsko netroufli, ale na samotného jezdce ano, jenže byl příliš unavený, a poklidná jízda ho pomalu uspala. Věděl, že jeho kůň by ho v případě nebezpečí vzbudil.
Les byl plný zvuků, ale po letech v přírodě se Delan naučil těm obvyklým nevěnovat pozornost. Někde zapraskala větvička, ale způsobilo to zvíře. Zvěd se přesto napřímil a zaposlouchal. Nebylo to zvíře, které by jen mířilo k vodě. Bylo na lovu. Delan sám nevěděl, jak to pozná, prostě to věděl. Instinkt a roky zkušeností. To z vás udělá dobrého zvěda.
Nenápadně se podíval do strany, odkud zvuk přišel. V křoví zahlédl několik tmavých stínů a rázem si byl jistý. Byli to vlci. V místech tak blízko lidským městům se jich už moc nevyskytovalo a tahle smečka se nezdála početná. Přesto by si je raději udržel od těla. Sesedl z koně a v rychlosti vykřesal oheň na silnou věev. Viděl, jak se stíny pohnuly. Možná se stáhli, ale nechtěl si dělat falešné naděje. Znovu se vyhoupl do sedla, ale pochodeň stále držel v levé ruce. Pobídl koně a rozjel se. Přitom se neustále rozhlížel. Slyšel šustění spadlého listí, jak se někdo prodíral křovinami. Zrychlil a přál si, aby byl co nejdřív pryč z lesa. Ve dne jeli s vojáky pomalu, takže k městu by se měl přiblížit asi během dvou hodin. Jenže vlci byli blíž. Delan věděl, že je ani oheň neodradí od sledování kořisti.
Vtom se jeden z vlků vymrštil a skočil na jezdce. Delan stěží stihl koně strhnout na stranu a vyhnout se tak smrtícím drápům. Nebyl to vlk. Byl obklíčen Kroghily.
____________________________________________________________________________________________________________
Polní kuchyně za moc nestála a to byli teprve na začátku cesty. Eterair se ušklíbal nad porcí čehosi, kterou obdržel a přmýšlel jak zapříst rozhovor s Harisem. Pakzahlédl, jak se princ nevraživě dívá na svoji misku. Nenuceně k němu došel a posadil se vedle něj. Haris mu udělal místo.
"Vypadá to trochu jedovatě," poznamenal Eterair místo pozdravu. Haris něco neurčitého zahučel. Zvěd si všiml, že se odvrací, aby mu nebylo vidět do obličeje. Napadlo ho, že to dělá trochu moc okatě, ale byl rád, protože to znamenalo, že se nebude dívat na něj a nehrozilo nebezpečí, že ho pozná.
"Neznám tě?" zeptal se jakoby mimochodem, "Připadáš mi povědomý."
"Spíš ne," odpověděl vyhýbavě princ. Zvedl se, ale Eterair ho zarazil.
"Ale jo, jsi z paláce, ne? Musí být skvělé tam sloužit. Asi vám tam i líp vaří," řekl a usmál se.
"To rozhodně," Haris vypadal, že je v koncích. Nejspíš si domyslel, jakou hrozbu pro něj znamená, kdyby ho Eterair poznal. Dorazila ho další zvědova věta: "Jak se jmenuješ? Já jsem Ben."
"Ha... Harold. Promiň, musím jít," řekl a zamířil pryč. Eterair se odvážil jít o krůček dál. "Myslím, že lžeš," zavolal na 'Harolda' klidně. Ten se zprudka otočil a podíval se na toho vojáka, který byl až nepředstavitelně vlezlý. Pořád vyzvídal... Vyzvídal. V tu chvíli to Harisovi došlo. Toho člověka znal. Jen by nikdy nečekal, že se objeví tady, i když na tom vlastně nebylo nic zvláštního. Král ho určitě poslal, aby prozkoumal situaci na severu. Ano, byl si skoro jistý, že ten muž je jedním z královských špehů.
"Ty ale taky," odsekl, "Co já vím, mezi zvědy žádný ben není."
"A co vím, princ se jmenuje Haris, ne Harold," namítl Eterair.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama