Srpen 2013

Andy, pondělí 18.6.

24. srpna 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Ve škole se nedokážu soustředit. Čmárám si na okraje sešitů a nevnímám výklad zoufalých učitelů, ani filmy, které přinesli ti, kdo již vzdali pokusy něco nás naučit. Myslím jenom na to, kdy zase uvidím Malovací skálu a Kameibu. Asi až o víkendu. Teď na konci školního roku se roztrhl pytel se soutěžemi. Ve středu bude Klání v historickém šermu - souboj choreografií a v pátek Soutěž v lukostřelbě. Obou se zůčastním a neskutečně se těším. Mám šanci na umístění. Všechna odpoledne mám tím pádem nabitá tréninkem. Jakmile skončí škola, běžím na šerm. Rychle se převléknu a vejdu do tělocvičny. Tam už jsou všichni ostatní - Petr, Honza a David. Jsem jediná holka, což je asi pochopitelné. Která holka by taky chtěla umět šermovat? Jedině taková jako jsem já. Beznadějný snílek, potrhlice, nebo, jak to vyjádřila babička, děvče, co se mělo narodit jako kluk. V mém případě platí tohle všechno.

Život

12. srpna 2013 v 13:04 | mstitel |  ÚVAHY
...A už vidím ty ubrečené články, jak je život nespravedlivý, krutý, a jestli vůbec stojí za to žít.
Jo, život je mrcha a já to jsem ochotná uznat. Ale umí být i fajn. Nemusíte být oblíbení, bohatí, slavní, nebo vyjímeční, abyste mohli poznat krásu života. Na to vám stačí jen málo nejlepších přátel, kteří jsou stejní cvoci jako vy. Zkuste vyjít ven, někam do lesa, připravit honbu za pokladem, nebo se projet na kole a nemít s sebou mobil a všechny možné elektronické vychytávky. Můžete i zabloudit, nebo spadnout do potoka, nebo se vám může stát něco, nad čím byste normálně hořekovali, ale berte to projednou s nadhledem. Berte to jako skvělé dobrodružství, které obohatí vaše vzpomínky a které budete jednou vypravovat vnoučatům. Když se na svět budete dívat takhle, tak najednou život nebude nefér a k ničemu.
Život máte takový, jaký si ho sami uděláte. Tak proč si ho kazit?

Andy, neděle 17.6.

10. srpna 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Tam nikdo jiný nesmí. Já tam ale chodím, kdykoli je to jenom možné. Po škole, o víkendu, každou volnou chvíli tam utíkám. Tam můžu být konečně sama sebou. Je to jenom moje místo. Připadám si tam jako Pavel ve Foglarově Chatě v jezerní kotlině a podobně jako Ludva z téže knihy se tam uchyluju k psaní. Na stránkách mých sešitů ožívají hrdinové v divukrásné přírodě i ruchu velkoměsta, z kterého ale vždycky rádi utečou, stejně jako já. Miluji indiánky, cowboyky, příběhy rytířů i barbarů, cokoliv dobrodružného, nebo akčního. A v mém skicáku se neustále objevují kresby a náčrtky, podle kterých pak maluji i barevně - akvarelem a temperami.
Jsem šťastná, když tam zamířím.

Sbohem.

10. srpna 2013 v 19:52 | mstitel |  ÚVAHY
Ticho. Prázdnota. Prostor naplněný čímsi velice podobným vakuu. Tak teď vypadá dům, z něhož se ještě před pár hodinami ozýval burácivý sborový smích. Zůstala nás tu polovina. Sisi *, Ella, Ara i jejich mamka jsou pryč. Odvezli jsme je na nádraží. Ještě cestou tam jsme zpívali trampské písničky a žertovali jsme. Podivný stín na nás padl až když jsme spatřili nádražní budovu. "Tři a půl do Jihlavy," řekla maminka mých nejlepších kamarádů u přepážky. Za pár minut dorazil vlak. Objala jsem Ellu a Sisi. Aru jen tak napůl. "No, tak ať vám to neujede," vykoktala jsem a snažila se zahnat pálení v očích a splknout knedlík v krku. Ve skuečnosti jsem si přála, aby vlak ujel, aby ujel každý vlak, kterým by mohli odjet. Nestalo se. Nastoupili a dveře se za nimi zavřely. Mávala jsem jim do okýnka, Sisi přimáčkla nos na sklo a něco mi ukazovala. Co tu byli, naučila jsem je semafor. S-b-o-h-e-m. Sbohem? To snad ne. Uvidíme se až příští rok! Proč to musí trvat tak dlouho? Připadá mi to jako věčnost, rok. A v domě je ticho, které tlačí do uší. Celá moje mysl se bouří proti tomu, abyh je nechala jen tak odjet. Táta říká, že radši strávit pár dní s nejlepšmi přáteli, než se s nimi vůbec nevidět. Asi má pravdu. Stálo to za to. Ale není to fér, není, NENÍ!

*Neuvádím jména, jen přezdívky.