Andy, neděle 17.6.

10. srpna 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Tam nikdo jiný nesmí. Já tam ale chodím, kdykoli je to jenom možné. Po škole, o víkendu, každou volnou chvíli tam utíkám. Tam můžu být konečně sama sebou. Je to jenom moje místo. Připadám si tam jako Pavel ve Foglarově Chatě v jezerní kotlině a podobně jako Ludva z téže knihy se tam uchyluju k psaní. Na stránkách mých sešitů ožívají hrdinové v divukrásné přírodě i ruchu velkoměsta, z kterého ale vždycky rádi utečou, stejně jako já. Miluji indiánky, cowboyky, příběhy rytířů i barbarů, cokoliv dobrodružného, nebo akčního. A v mém skicáku se neustále objevují kresby a náčrtky, podle kterých pak maluji i barevně - akvarelem a temperami.
Jsem šťastná, když tam zamířím.


Cesta vede za město, pak se pomalu stáčí směrem k lesu. Projít jím je pro mě dílem několika minut. Znám tam každý pařez, každý kamínek a kvítek. Vzrostlé dub a javory a v hloučcích seskupené smrky, pod nimiž se občas dají najít i houby. Na jednom místě bývají jahody. Občas narazím na něčí stopy, ty ale nikdy nekráčí mým směrem. Potom prolezu úzkou soutěskou, kterou by nikdo nepovažoval za průchodnou, ale je a otevírá bránu do mého, mého, mého světa! Jakmile jí projdu, zatajím dech.
Jsem doma. Ano, je to můj domov mnohem víc, než babiččin dům v Hornické ulici. Sbíhám k malému potůčku a usazuji se na jeho břehu. Všude okolo jsou borůvkové keře, jenže na zralé plody si budu muset ještě chvilku počkat. Voda mi omývá prsty u nohou, ale ještě je příliš studená, než abych se v ní mohla koupat. Vytahuji z kapsy náčrtník, pomačkaný a počmáraný desítkami obrázků. Zadívám se na skálu před sebou. Malovala jsem ji snad už stokrát a přece mě to nikdy neomrzí. Vytéká z ní můj potok, který jsem nazvala Kameiba. Připadalo mi to hezky indiánské. Vůbec mám zvláštní slabost pro podobné věci - indiány a zálesáky, hraničáře, průzkumníky. Na skále jsou výstupky, plošiny a takzvané přesýpací hodiny. Nádherně se po ní šplhá. Nikdy nelezu moc vysoko, ale i tak je to krásné. Mám tam jedno místečko, kde se můžu pohodlně posadit a pozorovat celé moje údolíčko. Skála tam vytvořila převis, ke kterému vyšplhám během několika vteřin a pak se musím rukama vytáhnout na římsu. Slunce tam svítí většinu dne.
Píšu několik stránek ke svému příběhu, ale pak musím domů. Mrzí mě to, mám moc ráda, jak krásně září slunce, když zapadá za Malovací skálu. Ten poled je úchvatný. Nedá se ale nic dělat. V soutěsce se ještě naposled otáčím. Nashledanou, moje údolí.
Bydlím s babičkou a dědou. Táta mamku opustil, když mi bylo šest a ona se z toho sesypala. Neunesla to a jednoho dne prostě vběhla pod autobus. Otec se mnou přerušil styky, od sedmi let jsem ho neviděla. Stejně bych mu neměla co říct, leda že je kretén a idiot, i když takový slovník babi hrubě neschvaluje. Nikdy mu neodpustím to, co mámě udělal, nebo co svým chováním způsobil.
Doma proběhnu do pokoje a schovám sešit s obrázky. Nesnesla bych, kdyby mi je někdo prohlížel. To je asi syndrom každého amatérského kreslíře. Pak teprve přijdu za babičkou do kuchyně. Voní - spíš smrdí - tam nějaký experiment, vsadila bych se, že to zase nebude k jídlu. To dělá často. Jiné babičky vaří svíčkovou a guláše, nebo husté polévky, naše babi je pro cokoliv exotického a nepoživatelného. Ovšem běda tomu, kdo by se jí to odvážil říct do očí!
"Ahoj, babi," zdravím ji a potají si beru dvě jablka, abych nebyla úplně o hladu, protože je mi jasné, že tohle konzumovat nebudu, ne, děkuji pěkně!
"Ájo! Kde jsi zase lítala?" ptá se. Protočím oči. Nesnáším, když se mi říká Ájo. Jsem Andrea, nebo Andy.
"Byla jsem venku," odpovídám vyhýbavě.
Usměje se, "S kamarády? To je skvělé."
Přikyvuju a mizím z místnosti. Kamarády? Jako kdybych nějaké měla. Vždyť já mám nejvíc přátel v údolí. Kdo by chtěl kamarádit s podivínkou, jako jsem já?

Zavřu se v pokoji a chroupu jablko. Pouštím si oblíbené písničky a kreslím, co mě zrovna napadne. Cválajícího koně s bílými odlesky na napjatých svalech. Ruku svírající jílec meče. Postavu v tmavém lese. Chystám si věci do školy a když mě babi volá k večeři, vymluvím se, že nemám hlad. Aby to byla pravda, jím druhé jablko. Nakonec usínám s tužkou v ruce.
Předešlá..................................................................Další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Arne Yoko Arne Yoko | Web | 26. února 2014 v 16:17 | Reagovat

Zajímavý blog. Bohužel moz zářivé pozadí a špatně se mi čtou příspěvky... I tak se ale chystám přečíst si další kapitoly... ;-)

2 Mstitel Mstitel | 27. února 2014 v 5:31 | Reagovat

Díky. S tou barevností máš nejspíš pravdu. Nedávno jsem si s tím hrála a říkala si, že uvidím, jak se osvědčí... Tak nejspíš nastavim nějakou jinou. Děkuju za upozornění. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama