Andy, pondělí 18.6.

24. srpna 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Ve škole se nedokážu soustředit. Čmárám si na okraje sešitů a nevnímám výklad zoufalých učitelů, ani filmy, které přinesli ti, kdo již vzdali pokusy něco nás naučit. Myslím jenom na to, kdy zase uvidím Malovací skálu a Kameibu. Asi až o víkendu. Teď na konci školního roku se roztrhl pytel se soutěžemi. Ve středu bude Klání v historickém šermu - souboj choreografií a v pátek Soutěž v lukostřelbě. Obou se zůčastním a neskutečně se těším. Mám šanci na umístění. Všechna odpoledne mám tím pádem nabitá tréninkem. Jakmile skončí škola, běžím na šerm. Rychle se převléknu a vejdu do tělocvičny. Tam už jsou všichni ostatní - Petr, Honza a David. Jsem jediná holka, což je asi pochopitelné. Která holka by taky chtěla umět šermovat? Jedině taková jako jsem já. Beznadějný snílek, potrhlice, nebo, jak to vyjádřila babička, děvče, co se mělo narodit jako kluk. V mém případě platí tohle všechno.


Naše skupina je dost dobrá. Říkáme si Znak Orla. Není to sice úplně podle mého gusta, ale ujde. Když jsme na začátku roku název vymýšleli, padl návrh "Růže mezi trním, načež na mě Honza posměšně mrknul. Při tréninku toho velice litoval.
Náš trenér Steve přikývne, když zjistí, že jsem dorazila.
"Lidi, já věřím, že se pozítří umístíme, ale je tam ještě prostor ke zlepšení, takže ho využijte," pozvbuzuje nás, jako vždycky. Rád mluví, ale jako mentor je k nezaplacení. Vidí každou, byť i nepatrnou chybičku a všechno dokáže obrátit v úspěch. Základem je ale trénink, trénink a zase trénink. "Teď si to sjedeme celé a pak vypilujeme jednotlivé úseky. Tak do toho."
Choreografie je vlastně pantomimický příběh. Já se na začátku bráním dvěma rytířům, Petrovi a Davidovi. Je tam pěkně využitá převaha a to, že jsem lepší, než každý z nich zvlášť, ale společně mě porazí. Když už jsem zraněná (v nohavici je schovaný polštářek s filmovou krví, který praskne poté, co mě Petr třískne do nohy) a vypadá to, že mě přemohou, vstupuje na scénu Honza, který je zabije a zachrání mě. Pak ale mu ukážu, proč na mě zaútočili ti dva - cenný dokument a on mě podrazí. V nerovném souboji mě zabije a dokument si vezme sám.
Není to zrovna nejnápaditější scénář, ale bojové scény jsou skvěle vymyšlené a troufám si říct, že i výborně zahrané. Dokonce i Steve nás chválí, když skončíme. Pak ještě procvičujeme složité údery a kombinace. Honza s Petrem si nenechají ujít jedinou příležitost, aby mě mohli kritizovat. Honza je velký pořez, má zvlněné tmavé vlasy a když se přestane kontrolovat, dává rány, že by už kolikrát bylo po mně, kdybych nebyla tak dobrá šermířka a kdyby meče nebyly tupé. Petr je hubeňour, ale proti všemu očekávání má taky docela sílu. Není moc hezký. Má naněkolikrát zlomený nos a tváře se mu osypávají pupínky.
Oba si ze mě ale moc rádi utahují. Jednak proto, že jsem holka a jednak proto, že jsem typ člověka, kterému to vadí a je to na něm vidět, což vtipálkům přináší pocit uspokojení. Z větší části jim ty pošklebky vracím a snažím se zakrýt, jak moc mě to vytáčí, jak moc se mi to daří, nevím. Vím jenom, že je to od dalších vtipů namířených proti mně neodradí.
David většinu času mlčí, jen někdy potřese hlavou, aby si ze světlých vlasů vyklepal pot. Je docela hezký, vysoký a od práce s těžkými meči má vypracované svaly. V té hře se musí krotit, je totiž lepší než já. Oba posměváčky ale svým uměním převyšuji.
Po dvou hodinách intenzivního cvičení jsme vyčerpaní a příšerně zpocení. V tělocvičně ale nejsou oddělené sprchy, takže čekám až odtamtud kluci vypadnou. Že by se zachovali džentlmensky a pustili mě první? Kdepak, tady vládne středověk! Trvá jim to dlouho, což by do nich člověk neřekl. Petr někdy vypadá jako by se neumyl nejméně týden. Konečně jsou všichni pryč a já si stoupám pod proud vody.
Najednou někdo zvenčí zalomcuje klikou. Ještě že jsem se zamkla!
"Krucinál, neumíš klepat?" zařvu, abych přehlušila sprchu. Odpovědi se ale nedočkám. Po chvíli vypnu vodu - už je úplně studená, protože kluci samozřejmě neberou ohledy. Když už oblečená vyjdu ze sprch, uvidím v šatně sedět Davida.
"Tos byl ty?" ptám se.

"Promiň," krčí rameny, "ale nechal jsem si tam věci a už musím vážně běžet..." Bere si ze židličky oblečení a vybíhá ven. Vrtím hlavou. Pitomec. Pak seberu své vlastní věci a šourám se domů.
Předešlá..................................................................Další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama