Andy, středa 20.6.

7. září 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Od rána jsem neskutečně nervozní. Včera jsme znovu nacvičovali a navíc jsem se večer ještě cvičila ve střelbě. Spolu s klukama a Stevem vyrážíme autobusem na místo konání soutěže. Cesta je dlouhá, o to delší, že nemám co dělat a vynervovaně si koušu nehty. Když procházíme městem k hale, vůbec nevnímám kam šlapu. Naštěstí se mi podaří nezakopnout.
V půl jedenácté vstupujeme do haly. Zavalitý a upocený pořadatel nám ukazuje cestu do šaten.
"V pohodě, Andy?" ujišťuje se trenér.
"Jasně," nutím se do úsměvu, "Nandáme jim to, no ne?" Přikyvuje a podává mi balík.
"Tady je kostým. Zbraň ti dám pak. Jakmile se převlíkneš, přijď zase sem, sejdeme se tady."
Potom mě s klukama opouští a já vcházím do šatny. Jsou tu jen tři dívky. Zdravím je a ony odpovídají. Jinak mě nijak neberou na vědomí.
Vyndávám kostým z balíku. Už jsem v něm cvičila, abych se ujistila, že mi nebude vadit se v něm pohybovat. Skládá se z černé haleny, tmavě zelených kalhot a zelenočerného dlouhého pláště s erbem zlatého orla. Na nohy si natahuji vysoké černé boty. Pak si rozčesávám vlasy a nechávám je splývat na ramena. Zkontroluji svůj vzhed v zrcadle, ale nejsem spokojená. Beru si pinetky a přední prameny vlasů si spínám na temeni. Když vyjdu ven, kluci už mě čekají. David a Petr mají téměř identické oblečení většinou v hnědé barvě a Honza má všechno laděné do modra.
"Kde se couráš?" vítá mě.


"No jo, hloky," pokrčí Petr rameny, "Těm trvá půl hodiny i zavázat si tenisku."
"A některým klukům zase trvá půl hodiny, než se otočí s mečem v ruce," osekávám.
Steve si povzdychne. "Pojďte. Přijdeme na řadu dřív, než jsme mysleli, protože v první kategorii vypadly dvě skupiny."
Mám sucho v puse a nohy jako z rosolu. Steve nám každému dává "povolený doping", čokoládovou tyčinku s karamelem a já ji žužlám co možná nejpomaleji. Pravidla nám zakazují sledovat výkony ostatních soutěžících, jenom Steve se může dívat, takže nás opouští. Sedím na zemi a zase si koušu nehty. Štve mě to, ale nepřestávám. Ani nevím, kolik času ubíhá, než nás zavolají. Vstoupíme do středu tělocvičny, která je velká skoro jako stadion a po dvou stranách má dokonce tribuny.
"A teď přichází skupina Znak Orla!" volá uvaděč.
Honza se vzdaluje a kluci na mě začínají útočit. Proplétám se jednotlivými postoji a složitými sériemi a snažím se neuvědomovat si, že jsem zatím neudělala chybu. Jakmile bych na to pomyslela, určitě by se něco zvrtlo. V pekelném soustředění proto vůbec nevnímám, že se mi David snaží něco říct. Konečně si toho všímám.
"Trojku," šeptá, "za šikmý sek vlož trojku." Pak se na chvíli vzdálí a naplno se do mě pustí Petr. Mezitím přemýšlím. Trojka není žádný oficiální název, ale je to sled úderů zboku ve vysoké rychlosti. Většinou se střídá zprava - zleva - zprava a šermíř, který ho ovládá jím může svého nepřítele pořádně zaskočit. Umím ho sice velmi dobře provést, ale zatím se mi nepovedlo jej úspěšně krýt. Jediný z nás, kdo to svede, je David. Mohlo by nám to zvednout skóre, kdybychom ten složitý sled zařadili a proto se rychle rozhoduji.
Vyhledávám Davidův pohled a jedinkrát rázně přikyvuji. Jsem si jistá, že mě pochopil, protože se sebevědomě usmívá.
Teď se do útoku pustí oba a já mám co dělat, abych nevypadla z rytmu. Pod jejich výpady naoko ustupuji, ale najednou se zastavím a praštím Petra jílcem do obličeje. Samozřejmě ruku včas zbrzdím, takže se ho sotva dotknu, on ale vykřikne a trhne hlavou dozadu, jakobych do úderu vložila veškerou svoji sílu. A je to tady. David je proti mě na nějakou dobu sám a právě teď chce, abych přidala trojku. Připadá mi, jakoby všechen čas zpomalil.
Bráním si obličej, dělám výpad vpřed, úkrok vzad, šikmý sek a raz - dva - tři! Fantastické! Zvládám to rychleji, než jsem čekala, ale David všechno s přehledem kryje a pokračuje jakoby nic. Vtom se do boje znovu zapojí Petr a jediným máchnutím meče mi způsobuje hrozivou ránu na stehně.
Surovec! Tak já se snažím ho nepraštit a on mě majzne celou silou?! Zase budu mít modřinu! Cítím mazlavou tekutinu z roztrženého pytlíku a říkám si, jaká je těch kalhot škoda. Že by to šlo vyprat zrovna snado se říct nedá. Přesně podle scénáře klesám na jedno koleno a s odevzdaným výrazem "hledím smrti vstříc", jak to nazval Steve. Podle očekávání se v tu chvíli na Davida a Petra vrhá Honza, můj zachránce.
Mám teď pár okamžiků, abych si oddechla. Kochám se vzpomínkou na náš triumf s trojkou, než ke mě Honza přistupuje a pomáhá mi vstát. Ukazuje na bezvládně ležící kluky a pak na mě jakoby se ptal, proč mě napadli. Na to sahám do vnitřní kapsy a ukazuji mu stočený list papíru s červenou voskovou pečetí.
Ihned tasí zbraň a zrovna tak já, ale sotva se stíhám krýt. Náš souboj je rychlý a drtivý. Nakonec mě zasahuje do boku, já se skácím a on mi sebere listinu. Zvedne ji do výšky a chová se při tom jako šampion se svou nejnovější zlatou trofejí.
O malou chvíli později už se ukláníme. Na tribuně si všimnu Steva. Tleská jako pominutý. Hrozně bych si přála vědět, co nám na to řekne, ale na to si musím ještě počkat, než skončí vystoupení naší kategorie.
Kluci mezitím na našem místě v chodbě rozebírají každičký úder.
"Byla pěkná pitomost použít trojku," vyčítá mi Honza, "Co kdyby ji David nevykryl?"
"Napadlo to jeho, takže se uklidni," odpovídám.
"Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že budeš tak rychlá," říká David, "Tu poslední ránu jsem málem nestihnul."
Páni! Asi se červenám. Davidova chvála mě zastihuje naprosto nepřipravenou. "Díky," mumlám nesměle a pak se jdu převléknout.
Naše kategorie už nejspíš skončily, protože když dojdu ke klukům, z druhé strany se k nám blíží Steve.
"Byli - jste - skvělí!" jásá. Pak na okamžik zvážní, "Jen tři malinký připomínečky. Zaprvé, Petře, jestli Andy ještě jednou takhle flákneš, tak letíš a je mi jedno, že za tebe nemáme náhradu. Zadruhé, Honza zase v druhým sledu prohazoval meč. Dávej si na to pozor." Honza s Petrem přikývli. "No a zatřetí... Vy dva zabedněnci, co jste si mysleli, že děláte?" oboří se na mě a Davida.
"To byl můj nápad," prohlásil David rychle. Úplně jako rytíř na bílém koni, napadne mě.
"No, tak ať už tě nikdy ani nenapadne něco takového vyvádět, když to neschválím! Nicméně v oblastním kole to můžete zopakovat," říká zase mírně. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co tím myslí.
"Takže máme šanci na postup?" vyjekne Honza nadšeně.
"Šanci? Ne. Je to jisté. Byli jste skvělí, jediný, kdo by vás mohl předběhnout je skupina, co si říká Šílení Tygři." Vyprsknu smíchy. Takové hloupé jméno. Steve se zasměje. "Tak pojďte, šampioni, zvu vás na párek v rohlíku."
Nemám sice párek v rohlíku ráda, ale projednou mě snad neubude. Nepřítomně jím rohlík a v duchu vidím Kameibu. Třeba se tam dneska stihnu podívat. Celý den paří sluníčko, takže bych se mohla i vykoupat. Najednou mě ale Steve vytrhne ze zamyšlení.
"Máme nejvyšší čas, abychom stihli vyhlášení vítězů, pojďte."
Tentokrát jsou tribuny nacpané, protože tu sedí i všechny týmy soutěžících. Zabíráme slušné místo ve třetí řadě. Sedám si na kraj. Hraje znělka a do středu tělocvičny přichází uvaděč a členové poroty. Jsou čtyři, samí muži.
"Dámy a pánové, trenéři, soutěžící!" začíná uvaděč, "Jsem moc rád, že se nás tu sešlo tolik a že tu s námi mohou být tak nadaní mladí šermíři. Porota teď vyhlásí výsledky. Já sám jsem napnutý jako kšanda a doufám, že vy také! A pokud se váš tým neumístil mezi nejlepšími, nezoufejte! Byli jste všichni vážně skvělí, zatleskejte si!"
Ozývá se ohlušující potlesk, hvízdání a dupání. Připojuji se k všeobecnému kraválu tleskáním a pískáním. To je další věc, kterou babi nesnáší - když holka píská. Teď tady ale není a hvízdám ze všech sil. Když se diváci trochu ztiší, mikrofon přebírá první člen poroty.
"I já jsem moc rád, že jste sem přišli. Jsem Boby Grew a tohle jsou ostatní porotci. Naše rozhodování nebylo jednoduché, protože všechna vystoupení byla úžasná. Nahrávka celé soutěže je ve stánku u východu a každá skupina dostane jednu zdarma. Ale teď už byste určitě chtěli vědět, jak jste dopadli, takže vyhlásíme výsledky kategorie nejmladších, jedenáct až čtrnáct let."
Porotce vždy přečte název skupiny a pak seznam jmen jejích členů a trenéra. Ti vstanou a jdou převzít ceny. Neklidně se vrtím.
Začíná druhá kategorie. To jsme my. Třetí jsou Modré ostří. Neznám nikoho z nich, i když jméno trenéra je mi povědomé.
"Druhé místo v kategorii patnáct až osmnáct let obsadil tým, který si říká... Znak Orla!"
Nemůžu tomu uvěřit. Jsme druzí! Nadšeně vyjeknu a rychle vstávám. Do potlesku zaznívají naše jména. "Pod velením Steva Rikinse, Jan Kalaník, David Mareg, Andrea Daharová a Petr Thers!"
Potřásám si rukou s porotci i komentátorem a stoupám si vedle členů Modrého ostří.
"Znak Orla mimo jiné zazářil skvěle provedenou a ještě lépe odraženou Trojkou, Achileovou fintou a skvělou přesilovkou, v tomto týmu je také jedna z mála dívek, které se soutěže zúčastnily, Andrea. Andy, můžeš nám říct svoje dojmy?"
Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví na mě.
"Je... je to určitě skvělé, myslím, že i druhé místo je velký úspěch," vykoktám.
"To jistě je," kývne Boby Grew, "A ty, Davide? Co nám řekneš o Trojce? Odrazit ji byl mistrovský kousek."
"Díky, těší mě, že si to myslíte." Jak dokáže být tak klidný a vyrovnaný? "Popravdě, to, že bychom ten úder mohli zařadit, mě napadlo asi před třemi hodinami v průběhu vystoupení."
"Opravdu?" porotce se zdá být zaskočený.
"Ano. A protože jsem věděl, že Andy to zvládne, řekl jsem jí, ať ho použije."
Kdyby pan Grew ještě trochu vyvalil oči, vypadly by mu. "Je vidět, že jste skvěle sehraný tým. Dámy a pánové, Znak Orla!" Obecenstvo začíná znovu tleskat a my se ukláníme.
Potom vyhlásí první místo. Podle Stevovy předpovědi jej zabírají Šílení tygři. I s nimi porotce prohodí pár slov, ze kterých je zřejmé, že to jsou pořádní nafoukanci.
"Myslím, že první místo jsme měli zcela jisté..."
"Jedeme na vítězství už od začátku..."
"Každé jiné umístění by bylo bylo neuspokojivé..."
Bla bla bla.
Pan Grew pak rozdává ceny. Každý z nás dostane medaili. Předpokládám, že není stříbrná, ale vypadá tak. Na přední straně jsou zkřížené meče a na zadní veliká dvojka a dnešní datum.
Ještě jednou přečtou naše jména a jdeme si zase sednout.
"Andy, stůj!" vykřikne David. Okamžitě zastavím, i když nevím proč. Doběhne ke mně, vezme mě za zápěstí a táhne mě obloukem okolo zdánlivě obyčejných dlaždic. Až teď si všímám, že jedna z nich je naprasklá. Jindy bych tomu nevěnovala pozornost, ale tahle puklina vypadá podezřele.
"Propadla by ses tam," vysvětluje David. Pohledem propaluje onu dlaždici a postrkuje mě k našim sedačkám. Jenže vtom na ni stoupá Steve. Chystám se vykřiknout, ale on jde dál! Aha, dochází mi, David si ze mně prostě vystřelil. Děsně vtipný. Nedá mi to a ještě jednou se otočím. Cože? Málem zakopnu, ale rychle získám ztracenou rovnováhu a zírám na to místo. Je pryč! Ta prasklina zmizela a dlaždice vypadá jako nová. Tedy až na pár zadupaných žvýkaček. Pomalu dojdu na naše místo a sedám si.
"Viděl jsi to?" ptám se Davida.
"A co?" opáčí.
"Ta puklina zmizela."
"Jaká puklina?"
"Ta prasklina na dlaždici," připomínám. To na ni vážně zapomenul?
"Vážně nevím, co tím myslíš. Poslyš, že je to otrava, že nás nenechají sledovat ostatní vystoupení. Rád bych věděl, v čem byli ti šílenci lepší než my." Něco neurčitého mumlám a snažím se vypadat zaujatá vyhlašováním výsledků poslední kategorie.

Jak to myslí, že neví o čem mluvím? Přeci jsem si to nevymyslela. Ještě teď cítím dotek jeho ruky, to, jak mi stiskl zápěstí, pamatuji si naléhavost v jeho hlase. To nehrál a ani to nebyla jen představa. Jestli je to skutečnost, pak musí být skutečné i to, že teď je dlažba neporušená. Tak co se tedy stalo? Až do večera na nic jiného nemyslím. Do údolí nejdu, jsem příliš unavená, ale tohle mi pořád vrtá hlavou.

Předešlá..................................................................Další
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 23. září 2013 v 19:15 | Reagovat

suproví :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama