Andy, čtvrtek 21.6.

19. října 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Bum. Bum. Bum. Šípy se jeden po druhém zabodávají do terčů. Ten rytmus mě uklidňuje. Vytáhnout šíp, založit ho do luku, napnout tětivu, zamířit, vystřelit. Bum. Každý můj pohyb je naplánovaný, plynulý a přesný. Tětiva drnčí v pravidelných intervalech, přestože střílím pokaždé do jiného ze tří různě vzdálených terčů. Nikdy dvakrát do stejného. Napravo, nalevo, střed, nalevo, střed, napravo, nalevo, napravo...
Někteří lidé pijí, když chtějí zapomenout. Já se plně oddávám tréninku, abych nemyslela na včerejšek, ani na dnešek. Ráno mě probudil sen. Znovu jsem sledovala stopy srny, velmi podobné těm, které mě asi před rokem zavedly do údolí. Tentokrát ale mířily jinam. Proplétaly se mezi stromy stále hlouběji do lesa a jak jsem za nimi šla, byla čím dál větší tma, ale stopy jakoby zářily. Najednou mezi stromy problesklo slabé světo a já spatřila dlážděný chodníček. Vstoupila jsem na něj, přestože mi něco říkalo, ať to nedělám a v tu chvíli se pode mnou propadl. Pak jsem se probudila.
Slyším domovní zvonek a pak babičku, jak se s někým baví. Za chvíli volá: "Ájo, máš tu kamaráda!" Jakého kamaráda? Kdo to může být? Pokládám luk na zem, stahuji si chrániče a jdu do předsíně. Ve dveřích stojí David a usmívá se. Rukama mi projede zvláštní chvění, když se opřu o rám dveří. "Potřebuješ něco?" ptám se. Přešlápne, jakobych ho uvedla do rozpaků.
"No," začne, "Trochu moc jsem trénoval a podařilo se mi zlomit cvičnej dřevěnej meč vejpůl," vysvětluje, "Tak jsem se chtěl zeptat, jestli nemáš... třeba... náhradní..." Prohrábne si vlasy a nejistě se na mě podívá. Kluk, co zazvoní u mě doma aniž bych mu dřív řekla, kde bydlím mi připadá podezřelý. Dívá se ale upřímně a bezelstně. Půjčím mu zbraň, nic víc.
"Jasně, pojď dál. Ten binec ignoruj, do zahrady se jde tudy," naviguju ho. V přístěnku pod balkonem mám schované cvičné panáky, meče, luky a další dvě sady šípů. Je tam i spousta jiných užitečných věciček, těch si teď ale nevšímám.
"Asi spíš delší, ne?" ptám se a vytahuji jednou rukou vyvážený meč z tvrdého dřeva. Podám mu ho jílcem napřed a když si ho ode mě bere, všimnu si zvláštního výrazu jeho očí. Tváří se stejně jako já, když držím v ruce meč, nebo luk. Není to jen nástroj, kus dřeva a kovu. Je to prodloužení těla i osobnosti, součást držitele. Párkrát s ním na zkoušku máchne, což je v přeplněné kůlničce docela riskantní. Vyzkouší, jak mu sedí v ruce a pak přikývne. "Perfekní. Děkuju, Andy." Pak se rozhlédne a zeptá se: "Ty střílíš? Jak moc jsi dobrá?" Povytáhnu obočí. "Trefim kterékoli jablko na zahradě, které mi ukážeš. Terč zasáhnu z dvou set kroků do černého. Chceš to vidět?" Nevytahuju se, jen konstatuji skutečnost. David přikyvuje. "Jo, předveď se."
Dojdu k místu, kde jsem nechala luk. Přes rameno si přehodím toulec, na levou paži natáhnu chránič a na prsty pravé ruky koženou rukavici. Pečlivě vyberu šíp z toulce a zeptám se: "Tak, který jablko si vybereš?"
"A co třešeň?" opáčí. Usměju se a přikývnu, "Jenže tu síla nárazu rozprskne."
"Nevymlouvej se. Když tou svojí silou nárazu rozprskneš tu jedinou světlou v trsu na tamhleté větvi, tak uznám, že jsi skvělý střelec."
Místo odpovědi vložím šíp do tětivy, ale David mě zarazí: "Vždyť ji máš naprasklou!" A opravdu, jednotlivá vlákna tětivy byla přerušená a držela jich už méně než polovina. Kdybych luk napnula, praskla by a nevím, co by se stalo s šípem. Prý je i možné, že vystřelí opačně. To by byl pořádný malér. "Vydrž, vezmu si jiný luk," řeknu a zamířím do kůlničky. Tětivu vyměním později. Teď si jen vytáhnu dlouhý luk. Není tak dobrý, jako ten poškozený, ale teď mi bude stačit.
Zacílím. Vezmu v potaz sílu větru a nahnu luk trochu doleva. Teď je napnutý až nadoraz. Vystřelím. Už ve chvíli, kdy vypouštím šíp jsem si jistá, že zasáhne cíl. David překvapeně hvízdne, když vidí, že označená třešeň odletí spolu s šípem.
"Jo, jsi bezvadný střelec," uznává přesně jak slíbil. Usměju se. "Jo, to je fakt," řeknu zcela neskromně. David přikyvuje, pak zvedne meč a povídá: "Měl bych jít. Díky za pomoc a za ukázku." Pokrčí rameny a otočí se k odchodu. Pak se pozastaví, jakoby si něco uvědomil. "Víš, napadlo mě... Totiž, jestli bys nechtěla... Někam jít. Společně. Večer, nebo tak někdy."

Vykulím oči. To mě jako zve - ani si to nedovedu představit - na rande? Chystám se odmítnout, ale pak si uvědomím, že nemám žádný důvod. David je hezký, milý, šikovný a vůbec nevypadá jako někdo, kdo by mě chtěl využít. Možná se mi i podaří z něj dostat nějakou odpověď ohledně té záhady na soutěži. A pak mě něco napadne. "No, vlastně, proč ne?" odpovím vesele, "Mohl by ses zítra přijít podívat na moje závody a pak bychom mohli někam jít oslavovat." Vidím, že jsem mu udělala radost. "To je skvělej nápad," řekne a je na něm znát, jak moc se mu ulevilo, "Závody ve střelbě? To si nenechám ujít." Ještě mu řeknu, kde se budou konat a pak odchází. Ani nevím, proč mám takovou radost, ale když vypálím sérii tří výstřelů, všechny jsou do černého.

Předešlá..................................................................Další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 1. listopadu 2013 v 13:40 | Reagovat

pěkné :)...
PS: Chybí mi i tvé komentáře na mém blogu :D.... nenuť mě tam kvůli tobě dát další kapitolu ŘŠ :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama