Listopad 2013

Andy, sobota 23.6.

30. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Ještě ráno se mi motá hlava. Včerejšek byl úžasný a po přívěsku kentaura sahám hned po probuzení. Je krásný. Lukostřelec vypadá jako živý, tak přesvědčivý, s lesklým brněním na lidské polovičce a koňskýma nohama napjatýma v cvalu.
A David! Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane, já ho tak prostě neznám. Je skvělý, když do mě zrovna nemlátí při tréninku.
Mám celý den jen pro sebe, protože babi s dědou odjeli. Nejprve myslím na to, že bych zavolala Davidovi, ale nic se nemá přehánět, takže nakonec zamířím do údolí.
Najednou si uvědomuji, že jsem se Davida včera zapomněla zeptat na všechno to, co se mi honilo hlavou, ohledně dlaždic, prasklých tětiv a nově i nepozorných malých lukostřelců. V hlavě si poznamenávám, že na to při další příležitosti nesmím zapomenout.
Ovšem prozatím si chci užít bezva den.
Slunce na obloze září jako diadém na blankytném hedvábí. Kolem něj pluje jen několik nadýchaných bílých obláčků, které vypadají jako rozcupované kousky vaty. Když konečně vstoupím do lesa, obklopí mě tiché šumění větru. Jdu pomalu a obezřetně. Nemá to žádný zvláštní důvod, jen si pak připadám tajemně. A taky toho víc vidím. Kdybych se nechovala nenápadně, sojka, která sedí o pět metrů dál, by dávno uletěla. Takhle si ji stihnu vtisknout do paměti, abych ji později dovedla nakreslit. Jsem už skoro v soutěsce. Ohromně se tam těším, obvykle tam chodím častěji, ale tenhle týden toho bylo moc.
Stát. Co to bylo? Nějaký zvuk mě přinutil zastavit. Ale jaký? Najednou jsem měla hrozný pocit, že mě někdo sleduje.
"Ahoj."
Málem si vypíchnu oko větví, jak nadskočím. Pár kroků ode mne se na mě zubí David. "Co tady... Kde ses tu vzal?" vyhrknu.
"Rád tudy chodím," odpoví. Nevypadá překvapeně, že mě tu vidí, ale zeptá se, co tu dělám já. Pokrčím rameny. "Je tu hezky. Nejsi jediný, kdo si to tu oblíbil."
"To chápu," řekne. Trochu zašoupe nohou ve spadaném listí, až odkryje hlínu pod ním. "Tak já zas půjdu... Měj se." A pak zmizí mezi stromy, jakoby tu nikdy nebyl.

Chvíli čekám. Nechci nikomu ukázat vstup do údolí, ani jemu ne. Asi se tam dneska už neodvážím. Kdyby tam někdo šel a objevil moje tajemství... je to nepopsatelný pocit. Takový, jako ztráta nejdražšího pokladu, nejcennějšího majetku. Prostě nebudu riskovat, že by se tam kdokoli dostal. Proto se vracím domů.

Předešlá..................................................................Další

Modrý Petr

18. listopadu 2013 v 8:25 | mstitel |  POEZIE
Ráda bych se s vámi podělila o svoji vlastní báseň, se kterou jsem vyhrála páteční recitační soutěž Poetiku v kategorii D.
Možná pro její pochopení budete potřebovat vědět, že Modrý Petr je vlajka, která se používá k signalizaci na lodích. Znázorňuje písmeno P a její širší význam je: "Loď připravena k vyplutí, posádka na palubu!"

Modrý Petr

Mstitel

"Až na lodi plachty vztyčí,
kapitán až směr vytyčí,
až na stožár Modrý Petr stoupne
a slunce se nad obzor zhoupne,
pak znamení nám dá,
že výprava čeká.

Pusu a pac dáme všem,
na stesky zapomenem.
Dobrodružství poplachtíme vstříc
a po ničem netoužíme víc."

To říkávali námořníci,
když na cestu se vydali.
Zapalme za každého svíci,
ať vrátí se nám z té dáli.

Někdy si přeju, aby i mě
na palubu Modrý Petr zavolal.
Do tropů, po větru upláchnout zimě,
a pořád dál, a pořád dál.

Neznámé, tajemné objevit vody,
jež ještě nikdo nebrázdil.
A zapomenout na lodivody.
Nemít žádný daný cíl.

Bezvětří? To nás nevyděsí.
Čas neletí, všechen čas je náš.
Ani ti velcí mořští běsi.
Jsou staří známí, i ty je znáš.

Až přijdou velké mocné bouře,
ty v nás strach nevzbudí.
Kapitán rozhodne vždy moudře,
pochyby zahodí.

Pak hlídka v koši přeradostně zvolá:
"Na obzoru země! Konec cest!"
A srdce čekáním se rozechvějí znova,
přístavů kvas a rum a krása měst.

Tole si přeji. Je to jenom sen
a vím, že zbyde nesplněn.
Po tom však toužím, toužit budu dál,
aby i pro mne Modrý Petr vlál.

David, pátek 22.6.

16. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Když vidím, jakou má radost, jsem rád, že jsem vybral správně. Na většinu holek platí srdíčka a kytičky, na ni kentaur lukostřelec. Kdo by to řekl?
Celou cestu ke 'Střelecké louce' jdeme mlčky. Slunce pálí a kolem nás se vzduch tetelí horkem. V tom bezvětří se nepohnou ani vršíčky trav na louce, ani list stromu. Je to jako ticho před bouří a já nevím, kdy ta bouře udeří.
Brzy zahlédnu závodiště. Na okraji lesa stojí dřevěná budova. Přímo před ní jsou v různých vzdálenostech umístěna býčí oka a terče ve tvaru různých zvířat. O kus dál je zbudováno něco jako lanová dráha, na změti provazů jsou zavěšené terče, které se budou nejspíš pohybovat. Hlavou mi proběhne hned několik katastrofických scénářů. Tahle holka prostě vyhledává nebezpečí. Dokud mi ale nebude plně věřit, nemůžu nic dělat. Zajímalo by mě, proč ji nemůžem prostě unést a říct jí všechno najednou, ale musím respektovat příkazy Svatyně.
Od budovy za námi přibíhá nějaký chlapík. Má rozježené černé vlasy a tričko s nápisem Ostrostřelec.
"Andreo! Už jsem myslel, že nedorazíš! Hoď sebou, za chvíli začínáme," volá už zdálky.
"To je Fred, organizátor. Promiň, vážně musím letět," usmívá se omluvně. Přikývnu. "Dávej na sebe pozor a vyhraj," řeknu jí ještě než odběhne.
Jdu za pomalu za ní, abych byl po ruce, kdyby se něco dělo. Mezitím se prostranství zaplňuje lidmi. Střelci si naposledy zkoušejí mušku a hrstka diváků se stahuje do bezpečí oplocení.
"Tak jsem tady," řekne Andy a opře se o luk. Sluší jí to i ve vytahaném triku a kalhotách. Vlasy má stažené do culíku a bezstarostně se usmívá.
"Skvěle. Jdeš ještě trénovat?" zeptám se.
"Ano, radši si to zkusím, ale měla jsem štěstí. Jako jednotný druh šípů vybrali ty, na které jsem zvyklá."
"Tak to máš výhodu."
"Copak nějakou potřebuju?" pohodí hlavou. Je si tak jistá, nebo se snaží přesvědčit sama sebe?
Střílí opravdu dobře. Viděl jsem i lepší střelce, ale těch bylo málo a nejsou mezi místními. Přeju si, aby jí vítězství nic nepokazilo. Pak bych ji mohl odvést možná už dnes. Jenže nemůžu spoléhat na štěstí.
Snažím se naladit na zlobu světa a oddělit tu, která je namířena proti ní. Opírám se o plot ohraničující prostor pro diváky, vytěsňuji dění kolem sebe ze své mysli a vnikám do transu. Vnímám vlny nenávisti, ale žádná z nich není tak silná, aby ji ohrozila. Když se ujistím, že je zatím v bezpečí, procitnu z transu a zadívám se na závodiště. Asi jsem byl mimo trochu déle, protože první závodníci už střílí na terč. Andy přijde na řadu už za chvíli. Zatím není nikdo lepší než ona a těch, kteří se jí vyrovnají, je jenom pár. Znovu si říkám, jak je to zvláštní. Je skvělá, mnohem lepší, než je tady obvyklé. Je to opravdu zvláštní případ. Na mysl mi přichází stále více otázek a doufám, že je zodpovím, než dokončím svůj úkol.
Andy se už postavila čelem k terči. Vzdálenost je stopadesát metrů. Když založí šíp, přešlápne a posoudí náklon. Napne tětivu, zacílí a vystřelí. Přidám se k potlesku, když šíp zasáhne do černého. Další šíp jde jen těsně vedle středu a třetí skončí stejně dobře, jako ten první. Zatím je nejlepší. Najde mě mezi přihlížejícími a zamává mi. Výborně, začíná mi věřit, pomyslím si a zamávám nazpět.
Vím, že je přihlášená i do soutěže na té opičí dráze, nebo co to má být. Proto jdu blíž ke změti lan a prken.
"Je to volný styl," slyším někoho za sebou, "Prostě ukáží co umí, zasáhnou co nejvíc pohyblivých terčů a porota to zhodnotí. Na ten výstup mají tři minuty. Lucie byla loni třetí." Tak takhle je to. Jsem vážně zvědavý, co Andy vymyslela. A nedozvím se to, jestli se zase něco stane, připomenu si a trochu ve mně hrkne, protože si uvědomím, že najednou nesleduji zlobu světa. Potichu si vynadám. Něco takového je naprosto nepřípustné, když mám tak důležitý úkol. Znovu se naladím na vlny zloby a oddechnu si. Moje nepozornost je neomluvitelná, ale naštěstí nezpůsobila katastrofu. Musím zvážit všechno, co by ji mohlo ohrozit. Až něco začne, poznám to, ale to už může být pozdě něco podnikat. Je moje práce být připravený na všechno.
"Líbí se ti 'loviště v džungli'?" Andy najednou stojí vedle mě a usmívá se. Kývnu na souhlas, ale pak podotknu: "Dobré místo na zlámání všech končetin." Černý humor. Na to mě užije, kdyby mě tak slyšel Uhgan! Ale Andrea se jen zasměje. "Kdepak, tady snad ještě žádné zranění nebylo. Nanejvýš tak pár modřin nebo škrábanců a to se nepočítá!"
Ta nevinnost a nevědomost! Ale jsem vlastně rád, že nic neví. Proto se snažím odvést řeč jinam.
"Víš už jak jsi skončila v klasické části?"
"Jsem ráda, že se ptáš," pronese důležitě, "protože mám skvělé zprávy. Není to oficiální, říkal mi to Fred, ale asi jsem první!" Tváří se tak nadšeně, že svou náladou nakazí i mě a když odpovídám, už nic nepředstírám.
"Byla jsi skvělá. Vážně úžasná. Určitě jsi první. A první budeš i na týhle příšerný opičí dráze."
"No, nesmím tě zklamat," zazáří.
***
"Soutěžící číslo jedenáct, Kryštof Noze. Dvanáctka se připraví," ohlásí žena v tmavě zelených šatech a lodičkách, které se na louku ani trochu nehodí. Vedle ní stojí Fred a oba hodnotí. Andy se pohne, protože dvanáctá je ona.
"V pořádku?" zeptám se.
"Snad jo," hlesne a skousne si ret. Potom se dotkne kentaura na řetízku. "Určitě jo," opraví se.
Zatím všechno, co jsme viděli byla celkem dobrá vystoupení, jen jeden mladší kluk si zamotal nohu do provazů a odřel si loket. Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát Andy. Zatím ale necítím žádné změny v proudění zloby. Je snad možné, aby to dnes proběhlo bez problémů?
"Číslo dvanáct, Andrea Daharová. Připraví se třináctka!"
Andy se zvedne a přehodí si luk přes rameno. "Drž mi palce," prohodí bezstarostně, ale v jejích očích zahlédnu nervozitu. "Budu," odpovím. Ve skutečnosti budu muset zvládnout víc než to. Něco se semele a mě mate, že jsem ještě nic nezachytil. Andy vkročí do ohraničeného prostoru. Start. Běží jí čas. Ona se také rozběhne a oběma rukama s chytí tyče ve výšce očí. Vyšvihne se nahoru a sehne se do zvláštního pokleku, aby se tam udržela. Prásk, prásk, prásk. Ani jsem si nestihl všimnout, že strhla luk z ramene. Zasáhla tři pohyblivé terče v poměrně nízké rychlosti, ale velmi rychle za sebou. Ani se nedívá, jestli se jí výstřel podařil, hned seskakuje, přehoupne se přes ležící kládu a zasáhne terč řítící se přímo proti ní. Sehne se, aby ji nepraštil do hlavy a v podobném duchu pokračuje dál.
Nic se neděje. Vlny zloby jsou stále stejné. Výstup je u konce a pořád se neděje nic divného. Tohle vystoupení musela pilovat hodně dlouho. Překvapuje mě, že se jí nic nestalo ani při nácviku, i když je vlastně možné, že svou ochranu obnovovala. Vracela se. Jedině tak si to dokážu vysvětlit.
Chvíle nepozornsti a najednou je to tady. Vlny zlby se neatrně stáhly. Je to jako když se moře na pár chvil zklidní, protože sbírá sílu, a pak se objeví ničivé tsunami.
Zazněl gong. Vystoupení skončilo a Andrea se vrací zpátky ke mně. Prohlížím si všechno kolem ní a pátrám po nebezpečí. Ale všude jsou jen obyčejní lidé, rozebírající průběh závodu. Ne, tamhle. Kousek za hloučkem tlachajících maminek stojí kluk, možná osmiletý a zkouší si střelbu na terč. Podle některých rysů obličeje odhaduji, že je to syn Freda, toho organizátora. V terči už vězí čtyři jeho šípy, všechny ve značné vzdálenosti od středu. Znovu natahuje luk a míří, když něco upoutá jeho pozornost. Otočí se směrem k Andy a sleduje něco na obloze. Vím, co se stane jen zlomek vteřiny předtím, než uvolní tětivu a vypustí šíp přímo na Andreu. Náhlý popud mě postrčí k ní, strhnu ji k zemi a spadnu na ni. Nevšímám si vyděšených pohledů diváků a rychle se zvedám ze země.
"Co to jako mělo znamenat?" ptá se Andy. Vypadá to, jakoby nevěděla, jestli to má brát jako legraci, nebo zuřit. Beze slova ukážu na šíp zabodnutý do země jen několik kroků od nás. Povytáhne obočí, když jí dojde, co se stalo.
"Věděl jsi to? Tys mě zachránil?" Dívá se na mě nevěřícíma očima.
"Griffe! Co to tam vyvádíš?!" Teď už nejspíš i Fred pochopil situaci a rozběhl se za nepozorným chlapcem. "Co to mělo znamenat?"
"Byl tam ptáček. Takový černý. Chtěl jsem ho sundat, ale ty jsi říkal, že když budu střílet po něčem živým že mi nařezáš, tak jsem ho nechal. Ono to vystřelilo samo," brání se klučina.
"Málem jsi mi zastřelil favoritku ty uličníku. Andy, jsi v pořádku?"
Andy se usměje a vykročí k nim. "Úplně v pohodě, Frede. Díky Davidovi."
"To je dobře," oddychne si Fred, " Přátelé, omlouvám se za přerušení," zvolá k divákům, "ale protože se nikomu nic nestalo, můžeme pokračovat. Kdo je číslo čtrnáct?"
Musíme si počkat ještě šest výstupů a pak půl hodiny, než se dozvíme, že "První místo s přehledem získává Andrea Daharová!"
Andy zavýskne a než se naděju, visí mi kolem krku.
"Dobrá práce," řeknu.
"To bude tím, že jsi mi držel palce," rozzáří se.
"Určitě," zasměju se a ukážu na malé improvizované pódium. Rozběhne se tam a potřese si s Fredem rukou. Jako výhru dostane tucet nových kovových šípů.
***
"Co si dáš?" ptám se, když se usadíme na zahrádce malé kavárny.
"Turka. Rozpustný nepiju," vysvětlí a zavrtí se. "Víš, já se musím přiznat že přes všechno to vytahování jsem měla nahnáno."
"Vážně?" předstírám údiv, přestože jsem to tušil, "Vypadala jsi tak sebevědomě."
"Jo? Tak to jsem to asi potřebovala. Fakt je, že jsem měla hrozný nervy. Dík za ten přívěsek. Bylo to, jakoby mi vedl ruku, ten tvůj kentaur."
Zatraceně, pomyslím si. Měl jsem si získat její důvěru a ne jí dávat falešné naděje ohledně... bůhví čeho, co si myslí.
Dál už se s ní bavím mnohem míň. Asi za půl hodiny se zvedne, usměje a odejde domů. Já jdu taky. Musím napsat hlášení pro Svatyni. Ughan teď stejně nebude mít čas to číst, jestli jsou v Liberionu nepokoje, ale o to nejde. Potřebuju si srovnat myšlenky a tím, že sepíšu hlášení, to půjde nejlíp.


Ughane.
Doufám, že s Liberionem to jde dobře. Já ve své misi pokračuji, jak nejrychleji to jde. Cíl mi začíná věřit. Zatím nemá sebemenší podezření a nevšímá si sledování. Nebezpečí vzrůstá. Doufám, že můžu říct, že je pravděpodobné, že se objevíme během několika málo dní.
62
P.S. Počítej se mnou, prosím, až budeš posílat další jednotku do Liberionu, nebo kamkoli jinam. Tohle nečinné posedávání mi nesvědčí. 62

Předešlá..................................................................Další

Kassandra

3. listopadu 2013 v 16:32 | mstitel
Jméno postavy: Kassandra, korunní princezna Araluenu
Její příběh: Když Gilan, Horác a Will nesli zprávu do Celtiky, našli mladou dívku Evanlyn, služebnou princezny Kassandry. Ta jim vylíčila, že celou její družinu včetně princezny zabili wargalové. Když se Gilan s tou zprávou vrátí ke králi Duncanovi, ten je zdrcen. Padla ale zmínka o Evanlyniných zrzavých vlasech a Gilan si vzpomněl, že dívka, která se k nim přidala měla vlasy plavé. Jako princezna. Ano, Kassandra se kvůli své bezpečnosti vydávala za služebnou. Zatímco se o ni její otec bál, spolu s Willem zapálila most, po němž se Morgarath chystal vtrhnout se svými wargaly do Araluenu a následně byla unesena Skandijským jarlem Erakem. Ze Skandie s Willem utekli, ale pak se vrátili a bránili Hallasholm proti Temudžajům. Tím si Eraka, který se stal oberjarlem (obdoba krále), navždy zavázali a uzavřeli s ním mírovou dohodu.
Po nějaké době se sám Erak ocitl v zajetí a pak zasahovala také Kassandra se svými přáteli.
Vdala se za sira Horáce, rytíře Dubového listu.
Její osobnost: Není žádná slečinka. Umí střílet z praku a zacházet s tenkým mečem. Je zkušená diplomatka.

Horác Altman

3. listopadu 2013 v 15:56 | mstitel
Jméno postavy: Horác Altman
Jeho povolání: Rytíř
Jeho příběh: Horác byl sirotkem žijícím na Redmontu spolu s Willem, Alyss, Georgem a Jenny. Odjakživa chtěl být rytířem a taky nastoupil do bojové školy. Ze začátku Willa dost nesnášel, ale po nějaké době se z nich stali přátelé. Horác vyhrál souboj s Morgarathem a prožil nejednu tíživou situaci spolu s hraničáři. V Galice se proslavil jako Chevalier de la Feuille de Chêne, rytíř řádu Dubového listu (nebo dubového lívance, jak podotkl Halt, protože si nebyl jistý, jestli to řekl správně).
Jeho osobost: Silný a tvrdý bojovník, veselá kopa :) Nihondžané ho pojmenovali Kurokuma, černý medvěd, díky jeho neobvyklé chuti k jídlu.
Charakteristický citát: Kdy bude večeře?

Halt

3. listopadu 2013 v 15:28 | mstitel
Jméno postavy: Halt
Jeho povolání: Hraničář
Jeho příběh: Až v pozdějších dílech se čenář dozvídá o Haltově minulosti a ani tehdy Halt jistě neodhalí vše. Byl synem krále Clonmelu. Jeho bratr, dvojče Ferris toužil po trůnu a pokusil se Halta několikrát zabít. Nikdo to Haltovi nevěřil, snad jen jeho mladší sestra (jméno v knize není). Nakonec Halt usoudil, že bude nejlepší odejít a utekl do Araluenu, kde se spřátelil s hraničářem Crowleym. V té době byl hraničářský sbor nahlodaný a rozdrobený. Pravých hraničářů bylo málo. Nakonec se ale podařilo hraničářský sbor oživit a vrátit mu jeho původní jméno.
Při velké válce s Morgarathem se zdálo, že je vše ztraceno, ale Halt převedl kavalerii přes brod, který Morgarathovi vojáci neznali. Tento jeho zásah přinesl Araluenu vítězství.
Haltovým prvním učněm byl Gilan. Potom učil Willa a s ním zachránil Araluen před nejednou hrozbou. Později se oženil s lady Paulinou, královskou diplomatkou.
Jeho osobnost: Je to uzavřený starý mrzout, ale je to "správnej chlap". Pro Willa bylo během jeho učňovských let největší odměnou, když se Halt usmál a to se stávalo zřídka.
Charakteristický citát: Ty jsi jen učeň, ty nemáš co myslet!

Gilan

2. listopadu 2013 v 22:35 | mstitel
Jméno postavy: Gilan
Jeho příběh: Gilan byl synem sira Davida, ale netoužil se stát válečníkem, nýbrž hraničářem. Nejprve chodil do bojové školy, ale nakonec si ho vzal do učení Halt. Jako hraničář pak sloužil v ??? lénu. Zasloužil se o zastavení Morgaratha a pomohl zachránit Eraka ze zajetí. Oblíbil si Jenny a i když se o tom kniha nezmiňuje, z různých náznaků je vidět, že se vzali.
Jeho osobnost: Jak to říct... Správný hraničář a obzvlášť dobrý šermíř. Moc milej kluk ;)


Alyss Mainwaringová

2. listopadu 2013 v 22:34 | mstitel
Jméno postavy: Alyss Mainwaringová
Její povolání: Diplomatka
Její příběh: Vyrůstala na hradě Redmontu spolu s dalšími čtyřmi dětmi: Willem, Jenny, Horácem a Georgem. V patnácti si ji vzala do učení Lady Paulina, královská diplomatka. Později měla úkol na hradě Macindawu, kde padla do zajetí, ale Will s Horácem ji za pomoci léčitele Malcolma vysvobodili. Přispěla k porážce vzbouřenců v Nihon-džinu, kde se konečně spřátelila s princeznou Kasandrou. Na cestě zpět do Araluenu ji Will požádal o ruku.
Její osobnost: Je velmi chytrá, jedna z nejlepších diplomatů a také statečná. Žárlila na Kasandru, ale když zjistila, že jí nejde o Willa, byla ochotná se stát její přítelkyní.


Will Dohoda

2. listopadu 2013 v 21:00 | mstitel
Jméno postavy: Will Dohoda
Jeho povolání: Hraničář
Jeho příběh: Jako miminko se objevil na hradě Redmontu, kde se ho ujal baron Arald. V patnácti letech si ho vybral za svého učně hraničář Halt. Spolu s ním, dalším hraničářem Gilanem a kamarádem Horácem zastaví zrádného Morgaratha, pána Mlžných a Deštných hor. Přitom jsou ale Will a princezna Kasandra, vydávající se za služebnou zajati Skandijským jarlem Erakem a odvezeni do Skandie. Erak si ae dva mladé statečné Araluence oblíbí a pomůže jim uprchnout. Tak se Will dostane zpět domů a uzavře se Skandijci mírovou dohodu. Podle ní dostane jméno: Will Dohoda. O několik let později se oženil s Alyss, královskou diplomatkou.
Jeho osobnost: Will ze začátku nechtěl být hraničářem, ale bojovníkem. Později si ale zamiluje život hraničáře. Ačkoli je odvážný v boji, má strach z dívky, kterou má rád. ;) Nihondžané mu dali jméno Šošo, to znamená Motýl, protože jeho pláštěnka "je jako motýlí křídla".

Andy, pátek 22.6.

2. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Závody jsou už od jedné hodiny, takže všechno, co budu potřebovat na nich i potom, si beru s sebou do školy. Tětivu luku jsem vyměnila a pak jsem ji ještě asi šestkrát zkontrolovala. Kdyby mi rupla při závodech, byl by to malér a taky ostuda. Střelec, který se o svůj luk nestará, by se měl stydět. Šípy budeme mít všichni stejné, abychom si nemohli pomoct změnou váhy hrotu, nebo délky šípu. Prý se to stalo před pár lety, ale přišlo se na to, soutěžící byl disvalifikován a celý závod se musel opakovat.
Taky mám tmavé kožené chrániče, pohodlné boty, staré rifle a vytahané khaki triko. V tom ale samozřejmě nemůžu jít s Davidem, takže jsem si na pozdější odpoledne vybrala něco jiného. Červené tričko s ramínky a výstřihem, který jen tak tak prošel babiččinou kontrolou a krátkou nařasenou zelenou sukni.
Ve škole se na mě dívají trochu jako na cvoka, když si do šatny ukládám ruksak s lukem vyčuhujícím ven, ale oni na mě koukají jako na cvoka pořád. Nevšímám si toho. Nevšímám si jich už třetí rok, co chodím na tuhle školu.
Těch pět hodin je pro mě nekonečných. Sleduji ručičky hodin, jakobych je tím mohla popohnat. Nakonec ale přeci jen zazvoní a já vyběhnu ze školy. Závody jsou na louce asi dva kilometry za městem. Jestli chci stihnout autobus, který mě zaveze na kraj města, musím sebou hodit. Vybíhám ze zatáčky a vidím, jak nastupuje poslední člověk. Jestli je vůbec možné, abych ještě zrychlila, to nevím, ale snažím se o to ze všech sil. Když doběhnu, nemůžu popadnout dech. "Díky, že jste počkal," řeknu řidiči. Pokrčí rameny. "Není zač," odpoví, "Nebejt tady tvýho kámoše, tak jsem tě přehíd."
"Kámoše?" nechápu, ale pak si všimnu, že přímo za mnou stojí David. "Jé, ahoj," pozdravím, "Netušila jsem, že pojedeš tímhle spojem."
"Jo, já taky myslel, že to stihnu pěšky, ale něco mě zdrželo," odpoví, "Tak co? Jak se cítíš před závodem?"
"Skvěle. Mám bezva den. Dokonce jsem i stihla autobus," směju se.
"Smůla. Myslel jsem že tě budu muset povzbuzovat, ale ty to vůbec nepotřebuješ," říká zklamaně.
"Nějaká ta psychická podpora je dobrá vždycky," opáčím.
Zasměje se. "Tak v tom případě pro tebe něco mám," oznámí a vyloví z kapsy malou černou krabičku. "Otevři to," pobídne mě.

Jednou rukou odklopím víčko. Na dně leží úhledně smotaný stříbrný řetízek s přívěskem. Zpodobňuje kentaura v cvalu, mířícího na něco lukem. Je to obyčejný přívěsek, ale pro mě má cenu zlata. "Je nádherný," řeknu, "děkuji." Připnu si ho kolem krku a i kdybych předtím měla nějaké pochybnosti o svém vítězství, teď jsou všechny pryč. David se usmívá. "Jsem moc rád, že se ti líbí," odpoví, "Mimochodem, nemáme teď vystoupit?" Rychle přisvědčím a vyběhnu ven.

Předešlá..................................................................Další