Andy, sobota 23.6.

30. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Ještě ráno se mi motá hlava. Včerejšek byl úžasný a po přívěsku kentaura sahám hned po probuzení. Je krásný. Lukostřelec vypadá jako živý, tak přesvědčivý, s lesklým brněním na lidské polovičce a koňskýma nohama napjatýma v cvalu.
A David! Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane, já ho tak prostě neznám. Je skvělý, když do mě zrovna nemlátí při tréninku.
Mám celý den jen pro sebe, protože babi s dědou odjeli. Nejprve myslím na to, že bych zavolala Davidovi, ale nic se nemá přehánět, takže nakonec zamířím do údolí.
Najednou si uvědomuji, že jsem se Davida včera zapomněla zeptat na všechno to, co se mi honilo hlavou, ohledně dlaždic, prasklých tětiv a nově i nepozorných malých lukostřelců. V hlavě si poznamenávám, že na to při další příležitosti nesmím zapomenout.
Ovšem prozatím si chci užít bezva den.
Slunce na obloze září jako diadém na blankytném hedvábí. Kolem něj pluje jen několik nadýchaných bílých obláčků, které vypadají jako rozcupované kousky vaty. Když konečně vstoupím do lesa, obklopí mě tiché šumění větru. Jdu pomalu a obezřetně. Nemá to žádný zvláštní důvod, jen si pak připadám tajemně. A taky toho víc vidím. Kdybych se nechovala nenápadně, sojka, která sedí o pět metrů dál, by dávno uletěla. Takhle si ji stihnu vtisknout do paměti, abych ji později dovedla nakreslit. Jsem už skoro v soutěsce. Ohromně se tam těším, obvykle tam chodím častěji, ale tenhle týden toho bylo moc.
Stát. Co to bylo? Nějaký zvuk mě přinutil zastavit. Ale jaký? Najednou jsem měla hrozný pocit, že mě někdo sleduje.
"Ahoj."
Málem si vypíchnu oko větví, jak nadskočím. Pár kroků ode mne se na mě zubí David. "Co tady... Kde ses tu vzal?" vyhrknu.
"Rád tudy chodím," odpoví. Nevypadá překvapeně, že mě tu vidí, ale zeptá se, co tu dělám já. Pokrčím rameny. "Je tu hezky. Nejsi jediný, kdo si to tu oblíbil."
"To chápu," řekne. Trochu zašoupe nohou ve spadaném listí, až odkryje hlínu pod ním. "Tak já zas půjdu... Měj se." A pak zmizí mezi stromy, jakoby tu nikdy nebyl.

Chvíli čekám. Nechci nikomu ukázat vstup do údolí, ani jemu ne. Asi se tam dneska už neodvážím. Kdyby tam někdo šel a objevil moje tajemství... je to nepopsatelný pocit. Takový, jako ztráta nejdražšího pokladu, nejcennějšího majetku. Prostě nebudu riskovat, že by se tam kdokoli dostal. Proto se vracím domů.

Předešlá..................................................................Další
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama