Prosinec 2013

Políbení můzy

30. prosince 2013 v 15:36 | mstitel |  ÚVAHY
Asi jste si všimli, že toho tady poslední dobou moc nepřibylo. Hlavní důvod je právě tento: Schází mi inspirace. Zkoušela jsem psát další kapitoly Pomsty krve, ale pokaždé to na něčem ztroskotalo. Kde je moje můza? Těžko říct. Mějte se mnou trpělivost, přátelé. Až přijde inspirace, přijdou i nové kapitoly. Doufám, že to bude brzy :)

Andy, neděle 24.6.

28. prosince 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Včera jsem byla nějaká špatná. Především mi všechno padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Po jednom babiččině experimentu se mi udělalo zle a pak už stál celý den za starou bačkoru. Dnes mi není líp. Jdu si udělat čaj, málem se přerazím na schodišti a pak se jen tak tak vyhnu opaření. Zůstala bych doma, ale babi potřebuje něco nakoupit a tak mě posílá do města.
Radši se dívám pod nohy, protože mám pocit, že se pode mnou zem houpe. Asi je nízký tlak. Najednou zaslechnu hlasy.
"Stůj!"
"Okamžitě zastav!"
Otočím se, abych viděla na koho to řvou. Pár desítek metrů za mnou uhání trojice mužů. Mají černé bundy a vypadají, jako pořádní siláci.
"Ty! Stůj, hned teď!" zavolá jeden z nich znovu. Další sprostě nadává. Radši jim uhnu z cesty, stoupnu si vedle obchodu. Proč mi připadá, že se dívají na mě? Už jsou odemne jen několik kroků, když mi to dojde. Připadá mi to tak, protože to tak je! Dávám se do běhu, ale je pozdě. První z nich, s tetováním lebky na rameni, mě přimáčkne na zeď. Druhý, ošklivý zrzoun se spoustou beďarů mi stiskne ramena a tiskne mi je k omítce. Jako kdybych jim mohla něco udělat. Takhle kdyby na mě šli s meči, to bych jim ukázala, ale v pěstním zápase jedena vyžle proti třem svalovcům nevynikám.
"Kde to je?" zařve ten třetí. Má na hlavě vyholené pruhy a smrdí potem.
"Kde je co?" zeptám se. Chyba. Ten potetovaný mnou smýkne na zem. Stihnu se trochu rozhlédnout. Nikde nikdo, samosebou. Je mi do breku.
"Ty to víš až moc dobře! Nás nebudeš vodit za nos! Kam jsi to dala?" Znovu do mě praští a já cítím, jak mi po čele a obličeji stéká krev.
"Já nic nevím," hlesnu, "O ničem nevím."
"Nelži! Zvedej se, půjdeš s námi." Kopne do mě. Zvednout se? To se zbláznil, ne? Pokusím se přikázat nohám, aby se pohnuly, ale bezúspěšně. Jeden, ani nevím který, mě hrubě popadne za paži a postaví mě.
"Půjdeš s náma a žádný blbosti," zopakuje.
Nechám se jím vést. Vím, že bych proti nim neměla šanci. Málem zakopnu o hromádku dlouhých tenkých prken, válející se na chodníku. Prkna! Metr dlouhá, tvrdá prkna. Dokonce i můj zpomalený mozek si to stihne přebrat dřív, než udělám dva kroky. Jako kdyby na mě Steve zavolal: "Otoč se a kopni, princezno! Tomu říkáš kopanec? Chceš vyhrát, nebo ne?" Ano. Chci vyhrát. Trhnu rukou a vysmeknu se ze sevření toho surovce. "Otoč se a kopni." Otočím se a kopnu ho přesně tam, kde to nejlíp zabere. Pak popadnu do každé ruky jednu tyč. Je to jako dva meče. Tetovanýho praštím do hlavy, až se mu každé oko rozjede na jinou stranu. Zrzka trefím vysoko do hrudi. Ten třetí ještě klečí na zemi a úpí. Když se dávám do běhu, cítím úžasné uspokojení.
Po chvíli zjišťuji, že daleko nedoběhnu. Nohy mě neposlouchají a třeští mi hlava. Mířím na hlavní ulici. Třeba tam někdo bude, i když je neděle ráno. Když vyběhnu za roh, někdo do mě vrazí.
"Moc se, omlouvám, promiňte..." vychrlím, ale pak se zarazím. Ten kluk má nadání objevovat se v pravý okamžik. Je to David.
"Andy." Chvíli na mě zírá. "Kdo tě pronásleduje?"
"Jsou tři," vydechnu, "Něco chtějí, pořád se ptali kde to je..."
"To bude dobrý," řekne, pak si sundá mikinu s kapucí a podá mi ji. "Potřebuješ vypadat jinak," vysvětlí, "Obleč se." Setře mi dlaní krev z čela a narazí mi na hlavu svoji kšiltovku.
"Ještě si rozpusť vlasy," poradí mi a já si poslušně stáhnu gumičku.
Za rohem se ozve dupot.
"To jsou oni," vyděsím se.
"Klid," řekne David, "Dej mi pusu."
"Cože?" vyjeknu.
"Hledají samotnou vyděšenou holku. Když uvidí zamilovaný pár, nevšimnou si tě."
"A...ha."
"Nezdržuj," napomene mě, "Tu pusu."
Rychle ho políbím na tvář. Určitě se příšerně červenám.
"To nebyla žádná pusa," řekne, vezme mě za ruce a přitiskne svoje rty k mým. Kolem nás proběhne trojice surovců, ale já bych si nevšimla ani kdyby tam běželo stádo mastodontů. Vidím jen jeho oči, temné a černé pod dlouhými vlasy a cítím dotyk jeho dlaní. Jen nerada se ho pouštím.
"A teď mi řekni, kdy jsi byla na tom místě naposledy," řekne vážně.
"Na jakém místě?" zeptám se a znervózním. Je možné, že by věděl o údolí?
"Je to místo, na kterém se cítíš jako doma, líp, než doma. Je... jako tvůj vlastní svět."
"Jak to víš?"
"Znám to. Tak kdy? Kdys tam byla naposedy?"
"V sobotu," odpovím.
David se zarazí. "Pak ale ne..."
"Minulou," upřesním to.
V obličeji se mu mihne zvláštní výraz. Popadne mě za ruku.
"Musíme se tam co nejrychleji dostat. Brána je v lese, že? Poběž!"
Mám sto chutí mu jednu vrazit, ale ne pusu. Chci, aby mi to vysvětlil. Táhne mě dál, ale já chci znát pravdu. "Takže ty víš, proč po mě ti tři šli? Souvisí to s tou špatnou tětivou, že? A s Fredovým synem... a tou prasklou dlaždicí na soutěži."
"Vysvětlím ti to až tam budem," odbude mě. Dá se znovu do běhu a já musím s ním.
Po chvíli, jako kdyby se něčeho lekl, škubne sebou a bez zjevné příčiny změní směr. Odstředivá síla mne hodí napravo, málem vrazím do sloupu pouličního osvětlení, ale klopýtám dál.
Mám sice výdrž, ale k lesu bych nedoběhla ani kdybych nebyla takhle pomlácená a netekla mi z čela krev. David ovšem vypadá, jako kdyby mu nedělalo potíž běžet třeba i den a noc.
Začíná se mi zadrhovat vzduch v plicích. Nevěřím, že se do údolí dostanu. Cítím tlak za čelem a nejprve mám za to, že je to jen následek zranění, pak se mi ale v hlavě začnou promítat obrazy, jako kdyby mi je někdo posílal.

Jsou to výjevy hrůzy, neštěstí a zla, jakoby mě někdo chtěl děsit svými záštiplnými plány. Krev. Skály. Vichr. Žár. Smrt. A zlomyslný smích. Nohy už mě vůbec neposlouchají. Zakopnu o uvolněnou dlažební kostku a spadnu na chodník. Zavřu oči. vzdávám to. Strach, promítaný v děsivých vidinách mě neustále pronásleduje. Najednou mě zvednou opatrné a laskavé ruce a pak mě uspí neustálý houpavý pohyb.

Kapitola sedmá

15. prosince 2013 v 19:44 | mstitel |  Pomsta Krve
"Jak jsi, zatraceně..." začal Haris, ale Eterair ho předběhl: "Jsi průhledný jako vodka, princi. Není složité odhadnout, co uděláš. Správně bych teď měl jít za Tychonem, aby tě poslal hezky zase domů za panem otcem."
"To ne!" zarazil ho princ, "Chci zjistit, o co tu jde. Nechci sedět na hradě a čekat, až nás draci napadnou a vydrancují naše města!"
Eterair si ho pobaveně změřil. Napadlo ho, že princ je možná o rok nebo dva starší, než on sám. Jistě se učil šermovat a střílet, docela určitě jej vyučovali ti největší mistři, ale proti osmi letům výcviku, která podstoupil mladý zvěd a následujícím dvěma rokům, během nichž se vyšplhal na svoji stávající pozici, to bylo jako nic.
"Ano, je jasné, že ty s tím něco naděláš, když selžou i generál, pětice zvědů a čtyři oddíly vojáků," řekl mu, "To spíš přijdeme o následníka trůnu a co potom?"
"Dej s tím pokoj! Já vím, že nic nezmůžu, ale prostě se nehodlám válet, zatímco všechno důležité se děje tady!" rozkřikl se Haris, ale radši si hned zase sednul, protože někteří vojáci se po nich začali otáčet.
Mladý zvěd sklopil zrak. Chápal Harisovy pohnutky. Sám by nedokázal jen nečinně přihlížet, zatímco ostatní by byli v boji. Princ ale musel pochopit, co je jeho úkolem. A že pro nikoho není snadné nést svůj úděl. Jakmile se ale pokusil to Harisovi vysvětlit, ten se zvedl a se zlobným plamenem v očích prohlásil: "Nemáš pravdu. Není žádný osud. Svoji cestu si chci určit sám. A nezabránš mi v tom ani ty, ani Tychon, ani můj otec!" Nato odešel. Eterair složil hlavu do dlaní a zaklepal s ní. Proti takové býčí lebce neměl žádnou šanci. Co by teď měl ale udělat? Opravdu bylo rozumné jít za Tychonem, který by nepochybně poslal prince zpátky? Možná by bylo rozumnější počkat... Zvědové se učili, že se musí zvážit všechny možnosti a dovést všechny alternativy do důsledků.
Jaké důsledky by to mělo, kdyby prince prásknul generálovi? Pravděpodobně by ho ozbrojená eskorta odvedla na hrad. Pak si uvědomil, že se to stejně dříe nebo později stane, protože Delan králi ohlásí, že je princ s oddíly. princ to nemusí vědět. Snad bude Delan rychlý a celá tahle nepříjemnost se brzy vyřeší. Snad.

David, neděle 24.6.

14. prosince 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Já jsem hňup, pitomec, idiot, kruglanský kozel, podělal jsem to! Takhle zrušit to nikdo snad ani nemohl! Co jsem to udělal? Následky můžou být a budou katastrofální, bude po ní, než jí stačím cokoli říct. Zlobu světa cítím, i když jsem od ní poměrně daleko. Včera jsem ještě věřil, že tam v pořádku dorazila, ale teď je jasné, že nechtěla, abych ji sledoval a odešla. Je přirozené, že nechce, aby někdo našel bránu a to potvrzuje staré spisy Svatyně. Její pud jí odteď velí to místo především chránit. Mám malér. Jestli se jí kvůli mojí blbosti něco stane, tak si to nikdy neodpustím!

Stát jako hora

13. prosince 2013 v 17:02 | mstitel |  RECENZE
Klip, na který jsem narazila úplnou náhodou, je písnička Stand like a mountain. Nejenže má krásný text a melancholicky příjemnou melodii, ale záběry hor jsou prostě fantastické. A ta polární záře! Je úžasné, jak magnetické pole, které nás chrání před škodlivými slunečními větry tím, že jich většinu odrazí a zbytek stáhne k pólům, vytváří své vlastní umění. Atomární kyslík s těmito "slunečními prdy" reaguje v červenou, molekulární dusík v zelenou polární záři. (A to prosím není odnikud opsané, fascinovalo mě to natolik, že jsem si to zapamatovala, to jsem šprt, co?)
Každopádně se touhle písní nechám inspirovat. Poslechněte si ji také a prohlédněte si krásné záběry horské přírody ;)

Od C do C

12. prosince 2013 v 19:20 | mstitel |  RECENZE
Opět píši o Piano guys, chlapících s piánem, violoncellem a spoustou talentu. Vím, že už jsem je tady jednou rozebírala, ale napadlo mě, že bych mohla okomentovat každou, nebo aspoň spoustu svých oblíbených písniček z jejich repertoáru. Těšte se :) Myslím, že u Piano guys si najde každý něco. Trochu vážné hudby, trochu od smutných, zamilovaných, rázných i veselých písniček. Od Mozarta a Bethovena přes Taylor Swift a One Direction (které zrovna nemusím, ale v tomhle podání se mi prostě nemůžou nelíbit), Coldplay a Davida Guettu až k Elvisovi, nebo Adele.