Andy, neděle 24.6.

28. prosince 2013 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Včera jsem byla nějaká špatná. Především mi všechno padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Po jednom babiččině experimentu se mi udělalo zle a pak už stál celý den za starou bačkoru. Dnes mi není líp. Jdu si udělat čaj, málem se přerazím na schodišti a pak se jen tak tak vyhnu opaření. Zůstala bych doma, ale babi potřebuje něco nakoupit a tak mě posílá do města.
Radši se dívám pod nohy, protože mám pocit, že se pode mnou zem houpe. Asi je nízký tlak. Najednou zaslechnu hlasy.
"Stůj!"
"Okamžitě zastav!"
Otočím se, abych viděla na koho to řvou. Pár desítek metrů za mnou uhání trojice mužů. Mají černé bundy a vypadají, jako pořádní siláci.
"Ty! Stůj, hned teď!" zavolá jeden z nich znovu. Další sprostě nadává. Radši jim uhnu z cesty, stoupnu si vedle obchodu. Proč mi připadá, že se dívají na mě? Už jsou odemne jen několik kroků, když mi to dojde. Připadá mi to tak, protože to tak je! Dávám se do běhu, ale je pozdě. První z nich, s tetováním lebky na rameni, mě přimáčkne na zeď. Druhý, ošklivý zrzoun se spoustou beďarů mi stiskne ramena a tiskne mi je k omítce. Jako kdybych jim mohla něco udělat. Takhle kdyby na mě šli s meči, to bych jim ukázala, ale v pěstním zápase jedena vyžle proti třem svalovcům nevynikám.
"Kde to je?" zařve ten třetí. Má na hlavě vyholené pruhy a smrdí potem.
"Kde je co?" zeptám se. Chyba. Ten potetovaný mnou smýkne na zem. Stihnu se trochu rozhlédnout. Nikde nikdo, samosebou. Je mi do breku.
"Ty to víš až moc dobře! Nás nebudeš vodit za nos! Kam jsi to dala?" Znovu do mě praští a já cítím, jak mi po čele a obličeji stéká krev.
"Já nic nevím," hlesnu, "O ničem nevím."
"Nelži! Zvedej se, půjdeš s námi." Kopne do mě. Zvednout se? To se zbláznil, ne? Pokusím se přikázat nohám, aby se pohnuly, ale bezúspěšně. Jeden, ani nevím který, mě hrubě popadne za paži a postaví mě.
"Půjdeš s náma a žádný blbosti," zopakuje.
Nechám se jím vést. Vím, že bych proti nim neměla šanci. Málem zakopnu o hromádku dlouhých tenkých prken, válející se na chodníku. Prkna! Metr dlouhá, tvrdá prkna. Dokonce i můj zpomalený mozek si to stihne přebrat dřív, než udělám dva kroky. Jako kdyby na mě Steve zavolal: "Otoč se a kopni, princezno! Tomu říkáš kopanec? Chceš vyhrát, nebo ne?" Ano. Chci vyhrát. Trhnu rukou a vysmeknu se ze sevření toho surovce. "Otoč se a kopni." Otočím se a kopnu ho přesně tam, kde to nejlíp zabere. Pak popadnu do každé ruky jednu tyč. Je to jako dva meče. Tetovanýho praštím do hlavy, až se mu každé oko rozjede na jinou stranu. Zrzka trefím vysoko do hrudi. Ten třetí ještě klečí na zemi a úpí. Když se dávám do běhu, cítím úžasné uspokojení.
Po chvíli zjišťuji, že daleko nedoběhnu. Nohy mě neposlouchají a třeští mi hlava. Mířím na hlavní ulici. Třeba tam někdo bude, i když je neděle ráno. Když vyběhnu za roh, někdo do mě vrazí.
"Moc se, omlouvám, promiňte..." vychrlím, ale pak se zarazím. Ten kluk má nadání objevovat se v pravý okamžik. Je to David.
"Andy." Chvíli na mě zírá. "Kdo tě pronásleduje?"
"Jsou tři," vydechnu, "Něco chtějí, pořád se ptali kde to je..."
"To bude dobrý," řekne, pak si sundá mikinu s kapucí a podá mi ji. "Potřebuješ vypadat jinak," vysvětlí, "Obleč se." Setře mi dlaní krev z čela a narazí mi na hlavu svoji kšiltovku.
"Ještě si rozpusť vlasy," poradí mi a já si poslušně stáhnu gumičku.
Za rohem se ozve dupot.
"To jsou oni," vyděsím se.
"Klid," řekne David, "Dej mi pusu."
"Cože?" vyjeknu.
"Hledají samotnou vyděšenou holku. Když uvidí zamilovaný pár, nevšimnou si tě."
"A...ha."
"Nezdržuj," napomene mě, "Tu pusu."
Rychle ho políbím na tvář. Určitě se příšerně červenám.
"To nebyla žádná pusa," řekne, vezme mě za ruce a přitiskne svoje rty k mým. Kolem nás proběhne trojice surovců, ale já bych si nevšimla ani kdyby tam běželo stádo mastodontů. Vidím jen jeho oči, temné a černé pod dlouhými vlasy a cítím dotyk jeho dlaní. Jen nerada se ho pouštím.
"A teď mi řekni, kdy jsi byla na tom místě naposledy," řekne vážně.
"Na jakém místě?" zeptám se a znervózním. Je možné, že by věděl o údolí?
"Je to místo, na kterém se cítíš jako doma, líp, než doma. Je... jako tvůj vlastní svět."
"Jak to víš?"
"Znám to. Tak kdy? Kdys tam byla naposedy?"
"V sobotu," odpovím.
David se zarazí. "Pak ale ne..."
"Minulou," upřesním to.
V obličeji se mu mihne zvláštní výraz. Popadne mě za ruku.
"Musíme se tam co nejrychleji dostat. Brána je v lese, že? Poběž!"
Mám sto chutí mu jednu vrazit, ale ne pusu. Chci, aby mi to vysvětlil. Táhne mě dál, ale já chci znát pravdu. "Takže ty víš, proč po mě ti tři šli? Souvisí to s tou špatnou tětivou, že? A s Fredovým synem... a tou prasklou dlaždicí na soutěži."
"Vysvětlím ti to až tam budem," odbude mě. Dá se znovu do běhu a já musím s ním.
Po chvíli, jako kdyby se něčeho lekl, škubne sebou a bez zjevné příčiny změní směr. Odstředivá síla mne hodí napravo, málem vrazím do sloupu pouličního osvětlení, ale klopýtám dál.
Mám sice výdrž, ale k lesu bych nedoběhla ani kdybych nebyla takhle pomlácená a netekla mi z čela krev. David ovšem vypadá, jako kdyby mu nedělalo potíž běžet třeba i den a noc.
Začíná se mi zadrhovat vzduch v plicích. Nevěřím, že se do údolí dostanu. Cítím tlak za čelem a nejprve mám za to, že je to jen následek zranění, pak se mi ale v hlavě začnou promítat obrazy, jako kdyby mi je někdo posílal.

Jsou to výjevy hrůzy, neštěstí a zla, jakoby mě někdo chtěl děsit svými záštiplnými plány. Krev. Skály. Vichr. Žár. Smrt. A zlomyslný smích. Nohy už mě vůbec neposlouchají. Zakopnu o uvolněnou dlažební kostku a spadnu na chodník. Zavřu oči. vzdávám to. Strach, promítaný v děsivých vidinách mě neustále pronásleduje. Najednou mě zvednou opatrné a laskavé ruce a pak mě uspí neustálý houpavý pohyb.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama