Leden 2014

Andy, pondělí 25.6.

25. ledna 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
To si snad ze mě dělá šoufek! Jiný svět, pche! Takovým pohádkám inteligentní člověk nemůže věřit. Jestli si myslel, že si mě omotá kolem prstu, bude na mě dělat oči, pozve mě na rande a pak si ze mě vystřelí, je to kretén. Myslela jsem, že mu na mně záleží. Ty divný události byly určitě jen součást hloupýho vtipu. Ta poslední se mu nejspíš trochu vymkla z rukou. Hodně blbej vtip. Vlastně takový malý spiknutí. Vsadila bych se, že mě celou dobu natáčeli a za pár dnů bude mít video "Zloba světa aneb paranoidní hysterka" na YouTube obrovskou sledovanost. Vře to ve mně vztekem. Nejradši bych se do Davida pustila mečem. Nebo ho zastřelila, ale myslím že zmlátit ho zblízka by bylo uspokojivější.

Navíc musím vymyslet nějaký důvod, proč jsem přes noc nebyla doma. Ach bože, babi mě zabije! Vážně moc díky, Davide Maregu. Až tě příště uvidím, zabiju tě.

Psychologie

13. ledna 2014 v 9:25 | mstitel |  ÚVAHY
Psychologie je jednak moje noční můra a jednak mě velmi zajímá. To jak ji bereme ve škole, je moje noční můra, protože musíme ty nicneříkající definice umět podle sešitu slovo od slova.
Psychologie v praxi je pro mne ale nesmírně poutavá. Třeba už jenom charakteristika osobnosti. Sama jsem dost divný případ. Netuším, co by mi v testu osobnosti vyšlo (myslím, že jsem to kdysi zkoušela a byla jsem sangvinik), protože když píšu básničky, jsem melancholik. Když jsem v kruhu dobrých přátel, jsem sangvinik. Když jsem dlouho pohromadě s někým, kdo mě vytáčí, jsem cholerik, když jsem ve škole, jsem flegmatik. Navíc někdy se tyhle situace kříží a pak... asi co zrovna převáží, nebo nevím... Je pravda, že když jsem s kamarády, tak protě dobrou básničku nenapíšu. Ve škole nemám moc dobrých přátel. A tak si říkám, že je asi dobré mít v sobě od každého kousek. Člověk je pak všestrannější a když se z pohledu např. sangvinika podívá na své cholerické já, může si říct: Ty vole, nemusíš být na lidi tak hnusná, když ti není dobře, ale ani když ten, s kým zrovna jednáš, je debil, protože za to třeba nemůže. A zase svýmu melancholickýmu já můžu říct: Nechovej se tak ublíženě, můžeš si za to sama! A koukej napsat něcio hezkýho!
Věděli jste, že i v melancholické náladě se dá napsat veselá básnička? Možná ji sem později taky přidám :D

Údolí v Zingaře

12. ledna 2014 v 16:37 | mstitel |  Doplňující články k příběhům
Tyhle fotky jsou trochu starší, ze srpna 2013, ale moc se mi líbí a myslím, že takhle nějak by mohl vypadat potok Kameiba :D Klidně bych uvěřila, že to místo, kde je to focené je Zingara... miluju to tam :D
Takhle vypadá potok, když k němu přicházíte, zatímco vy vypadáte jako kdybyste prolezli ostružiním a netýkavkami a všelijakou jinou havětí... protože přesně to jste museli udělat, abyste s tam dostali!

Koho by takové množství kamenů nesvádělo hrát si: "Kam až dojdeš suchou nohou"? Já od splavu ke splavu :D

Nakonec nohy samosebou suché nezůstaly... Ach ta úleva po trmácení se divočinou Lesa Království! :D

Ano, tam vzadu je jeden z již zmíněných splavů... Pod ním mi voda sahá možná nad pas a okolo něj je taková schůdek, kde se dá přejít a nezmáchat se (moc)

Doufám, že se vám moje pojetí Zingary líbí. Časem sem možná přidám fotografie dalších míst, kam Andy zavítá :D

David, pondělí 25.6.

11. ledna 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Poté, co jsem Andreu pronesl bránou, jsem usnul jako špalek, přímo na trávě vedle potoka. Vzbudil jsem se, až když začala padat ranní rosa. To, aby na ni po dobu našeho útěku nemohla zloba světa, mne stálo všechny síly. Nedokážu si představit, že bych jí udělil požehnání, ochranu před všemi světy. To dovedou jen členové Rady Svatyně a málo dalších.
Sehnu se nad Andy, abych jí ošetřil rány, na což mi už večer nezbyla energie. Ale není co uzdravovat. Po zranění na čele už nezůstala ani stopa a na lokti, který měla ošklivě sedřený je jen několik starých jizev. O tom jsem nikdy nečetl! Ne že bych četl nějak moc, ale tohle jsem pečlivě prostudoval. Jak je to možné?
Prohlížím si její tvář. Patří sem. Tady se našla, objevila svoji podstatu a já přes všechny svoje chyby uspěl. Je to skoro jako zázrak.
Najednou se probudí, jako ze zlého snu a vyděšeně mne odstrčí. Rozhlédne se a podvědomě si sáhne na čelo. Podezřívavě si mě měří.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
Usměju se. Vážně jí nic není. "Celou noc," řeknu.
"Cože?" vyděsí se. "Vždyť já musím domů..." začne se zvedat, ale zarazím ji.
"Teď bys nikam chodit neměla," vysvětlím jí své chování.
Je vidět, že ji to naštvalo. "A to jako proč?" zeptá se ostře, "Proč bych měla dělat cokoli, co mi řekneš? Nic jsi mi nevysvětlil. To bylo pořád potom, potom, až tam budem."
"Klidně ti to vysvětlím teď. Už tu jsme."
"A co když mě to už nezajímá?" vyhrkne, "Nech mě jít a už mě nehledej."
Nechápu ji. No jasně, ženský, vždycky všechno komplikují. Zkusím to jinak.
"Tak běž, ale jenom jestliže to opravdu chceš."
"Co tím myslíš?" Znejistil jsem ji. To mi poskytne výhodu. "Tohle místo je pro tebe nesmírně důležité, že? Cítíš se tu líp, než doma. Chceš tu zůstat, tak si sedni a poslouchej mě," říkám a vkládám do svých slov co nejvíc přesvědčivosti.
Svádí vnitřní boj, na čele jí vyráží pot, těká očima a zatíná ruce v pěst. Doufám, že ne proto, aby mě praštila. Nakonec ruce povolí a upře pohled do země.
"Tohle už jsi říkal ve městě. Máš pravdu, i když netuším, jak to víš. Tak mluv," řekne skoro neslyšně.
Sednu si na paty vedle ní. Téhle chvíle jsem se bál. Nevím, jestli jí svedu všechno vysvětlit správně, ale musím se aspoň pokusit.
"Fajn. Přemýšlelas někdy, jestli je tvůj svět jediný?"
"Myslíš mimozemšťany, nebo co?"
"Ne, spíš... paralelní reality. Existují další světy, Andreo. Na Zemi se o nich všeobecně neví."
"A ty říkáš, že ti mám věřit takové pohádky?" ptá se pohrdavě.
"Jestli jsou to pohádky, tak kde teď jsme?" snažím se zapůsobit na logiku, "Podívej se na kteroukoli pozemskou mapu a tohle místo na žádné z nich nenajdeš. Tohle místo je údolí v pohoří Tragedis ve světě jménem Zingara."
"Zingara," opakuje, "Tragedis. Volovina. Řekni mi, jak by něco takového bylo možné?"
"Tak jinak," řeknu, "Co tahle kytka? Viděla jsi ji už někde jinde, než tady? Ne, protože se na Zemi nevyskytuje." Strčím ji před obličej modrokvětou rostlinku.
"Dobře," řekne, ale nepřesvědčil jsem ji, "Tak předpokládejme, že máš pravdu, i když je to blbost. Co pro mě máš dál?" Založí si ruce před sebou. Aspoň že přistoupila na možnost, že je to pravda. Jenže co jí mám říct teď? Odpověď je jednoduchá. Všechno. Spíš bude problém jak.
"Tím, že sis tohle místo zamilovala víc, než kterékoli na Zemi, změnil se tvůj vztah k Zemi. Už jí nepatříš. Patříš Zingaře. Ta je teď tvým domovem. Když se pokoušíš i přesto žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Je to jako když bílé krvinky útočí na viry. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu."
"Narážíš na ty divné náhody?" zeptá se.
"Jo. Puklá dlaždice, naprasklá tětiva, malej Griff i ti gangsteři včera ráno byli pod vlivem zloby světa."
Vypadá, že to zabralo. Aspoň o tom trochu přemýšlí. Docházím k závěru, že je nejlepší kout železo dokud je žhavé a tak pokračuji: "A proto jsem tu byl já. Jsem taky Zingařan a měl jsem tě chránit a dovést sem."
Rozesměje se. "Tak ty jsi z jiného světa, jo?"
"Ne, my dva jsme ze stejného světa," řeknu, "Pojď se mnou a ukážu ti z něj víc."
Napřímí se a úsměv jí zmizí z tváře. Asi jsem to přehnal. "Fajn. Divadlo skončilo. Nevím, jestli jseš cvok, nebo si ze mě děláš srandu, každopádně, já jdu domů. Sbohem, Davide ze Zingary."

"Počkej," vykřiknu, ale ona se otočí a vyběhne skrz bránu v soutěsce. Je pryč, znovu v nebezpečí.

Kapitola Osmá

5. ledna 2014 v 16:00 | mstitel |  Pomsta Krve
Pod Sestvimovými křídly se míhala krajina. Dračí hory byly rozlehlé a Sunnice se zdály nekonečné. Kdyby byla sama, sotva by dokázala překonat hranici za stanovené tři dny. Byla moc ráda, že má Sestvima s sebou, ale zároveň se o něj bála. Tím, že se k ní přidal, zradil svůj druh. Bude teď vyhnancem, stejně jako ona a pravděpodobně už se nikdy nebude moci vrátit. Nechtěla, aby tak dopadl.
"Ještě je čas se vrátit, bráško," řekla, "Postarám se o sebe."
Ale drak si jen odfrkl, přičemž do vzduchu pod sebou vypustil oblak čpavého kouře. "Ani náhodou. Už jsme to vyřešili. Jednou jsem řekl, že půjdu s tebou, tak to dodržím. Přísahal bych..."
"Nepřísahej," vyhrkla dívka, "Radši mi slib, že když bydu v maléru, nebudeš si hrát na hrdinu a raději zachráníš svůj život." Věděla, že by nedokázala žít s věděním, že jí složil přísahu. Lidé přísahají neustále a jejich slovo nic neznamená, ale když přísahá drak, zavazuje se tím až do smrti. A porušení slova má za následek věci horší, než je smrt.
"Ne," zafuněl Sestvim, "Přeci mě znáš. Já tě budu chránit, ať se stane cokoli. A ztrestám každého, kdo by se pokusil ti ublížit." A aby ho Sunnika neslyšela, zašeptal: "Tak přísahám."