David, pondělí 25.6.

11. ledna 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Poté, co jsem Andreu pronesl bránou, jsem usnul jako špalek, přímo na trávě vedle potoka. Vzbudil jsem se, až když začala padat ranní rosa. To, aby na ni po dobu našeho útěku nemohla zloba světa, mne stálo všechny síly. Nedokážu si představit, že bych jí udělil požehnání, ochranu před všemi světy. To dovedou jen členové Rady Svatyně a málo dalších.
Sehnu se nad Andy, abych jí ošetřil rány, na což mi už večer nezbyla energie. Ale není co uzdravovat. Po zranění na čele už nezůstala ani stopa a na lokti, který měla ošklivě sedřený je jen několik starých jizev. O tom jsem nikdy nečetl! Ne že bych četl nějak moc, ale tohle jsem pečlivě prostudoval. Jak je to možné?
Prohlížím si její tvář. Patří sem. Tady se našla, objevila svoji podstatu a já přes všechny svoje chyby uspěl. Je to skoro jako zázrak.
Najednou se probudí, jako ze zlého snu a vyděšeně mne odstrčí. Rozhlédne se a podvědomě si sáhne na čelo. Podezřívavě si mě měří.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
Usměju se. Vážně jí nic není. "Celou noc," řeknu.
"Cože?" vyděsí se. "Vždyť já musím domů..." začne se zvedat, ale zarazím ji.
"Teď bys nikam chodit neměla," vysvětlím jí své chování.
Je vidět, že ji to naštvalo. "A to jako proč?" zeptá se ostře, "Proč bych měla dělat cokoli, co mi řekneš? Nic jsi mi nevysvětlil. To bylo pořád potom, potom, až tam budem."
"Klidně ti to vysvětlím teď. Už tu jsme."
"A co když mě to už nezajímá?" vyhrkne, "Nech mě jít a už mě nehledej."
Nechápu ji. No jasně, ženský, vždycky všechno komplikují. Zkusím to jinak.
"Tak běž, ale jenom jestliže to opravdu chceš."
"Co tím myslíš?" Znejistil jsem ji. To mi poskytne výhodu. "Tohle místo je pro tebe nesmírně důležité, že? Cítíš se tu líp, než doma. Chceš tu zůstat, tak si sedni a poslouchej mě," říkám a vkládám do svých slov co nejvíc přesvědčivosti.
Svádí vnitřní boj, na čele jí vyráží pot, těká očima a zatíná ruce v pěst. Doufám, že ne proto, aby mě praštila. Nakonec ruce povolí a upře pohled do země.
"Tohle už jsi říkal ve městě. Máš pravdu, i když netuším, jak to víš. Tak mluv," řekne skoro neslyšně.
Sednu si na paty vedle ní. Téhle chvíle jsem se bál. Nevím, jestli jí svedu všechno vysvětlit správně, ale musím se aspoň pokusit.
"Fajn. Přemýšlelas někdy, jestli je tvůj svět jediný?"
"Myslíš mimozemšťany, nebo co?"
"Ne, spíš... paralelní reality. Existují další světy, Andreo. Na Zemi se o nich všeobecně neví."
"A ty říkáš, že ti mám věřit takové pohádky?" ptá se pohrdavě.
"Jestli jsou to pohádky, tak kde teď jsme?" snažím se zapůsobit na logiku, "Podívej se na kteroukoli pozemskou mapu a tohle místo na žádné z nich nenajdeš. Tohle místo je údolí v pohoří Tragedis ve světě jménem Zingara."
"Zingara," opakuje, "Tragedis. Volovina. Řekni mi, jak by něco takového bylo možné?"
"Tak jinak," řeknu, "Co tahle kytka? Viděla jsi ji už někde jinde, než tady? Ne, protože se na Zemi nevyskytuje." Strčím ji před obličej modrokvětou rostlinku.
"Dobře," řekne, ale nepřesvědčil jsem ji, "Tak předpokládejme, že máš pravdu, i když je to blbost. Co pro mě máš dál?" Založí si ruce před sebou. Aspoň že přistoupila na možnost, že je to pravda. Jenže co jí mám říct teď? Odpověď je jednoduchá. Všechno. Spíš bude problém jak.
"Tím, že sis tohle místo zamilovala víc, než kterékoli na Zemi, změnil se tvůj vztah k Zemi. Už jí nepatříš. Patříš Zingaře. Ta je teď tvým domovem. Když se pokoušíš i přesto žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Je to jako když bílé krvinky útočí na viry. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu."
"Narážíš na ty divné náhody?" zeptá se.
"Jo. Puklá dlaždice, naprasklá tětiva, malej Griff i ti gangsteři včera ráno byli pod vlivem zloby světa."
Vypadá, že to zabralo. Aspoň o tom trochu přemýšlí. Docházím k závěru, že je nejlepší kout železo dokud je žhavé a tak pokračuji: "A proto jsem tu byl já. Jsem taky Zingařan a měl jsem tě chránit a dovést sem."
Rozesměje se. "Tak ty jsi z jiného světa, jo?"
"Ne, my dva jsme ze stejného světa," řeknu, "Pojď se mnou a ukážu ti z něj víc."
Napřímí se a úsměv jí zmizí z tváře. Asi jsem to přehnal. "Fajn. Divadlo skončilo. Nevím, jestli jseš cvok, nebo si ze mě děláš srandu, každopádně, já jdu domů. Sbohem, Davide ze Zingary."

"Počkej," vykřiknu, ale ona se otočí a vyběhne skrz bránu v soutěsce. Je pryč, znovu v nebezpečí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

David je ze začátku nemluva, ale jaký dojem ve vás vyvolává?

Klaďák
Záporák

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama