Únor 2014

...a zemřela víla.

26. února 2014 v 14:56 | mstitel |  ÚVAHY
Každý má nějaký svůj svět, kam se skrývá spolu se svými nejniternějšími myšlenkami. A i když to nepřizná, takový svět fantazie je mu milejší než realita. Já to přiznávám. Nemusím se stydět za to, co jsem. I když je moje fantazie praštěná, nebo vyšinutá, říkejte si tomu jak chcete, je to moje místo. Moje fantazie je Zingara (příběh tady) a jiná vyprávění, která vymýšlím.
Takových melancholických a sentimentálních článků, jaký bych asi napsala na tohle téma, už tu pár mám, takže se nebudu rozepisovat o svých snech a tužbách, ale zkusím něco jiného.
Proč máme pocit, že fantazie mizí? Je to tak doopravdy, nebo se nám to jen zdá?
Hodně lidí si myslí, že fantazie upadá například proto, že dnešní mládež, jak se zdá, nefantazíruje o věcech, o jakých fantazírovali naši rodiče a prarodiče. Dnešní mladí lidé se hodne snaží být někým jiným, být stejní, jako někdo jiný. A na svoje vlastní sny už nedají, protože přijmou sny někoho jiného a sneží se jich dosáhnout s takovým zápalem, až je to zarážející. Otázkou je, jestli je to taky styl fantazie, být jako... já nevím kdo, v tom se moc nevyznám..., nebo je to prosté kopírování.
Jenže dřív lidé taky měli vzory a idoly a zůstávali sami sebou. Co se tedy změnilo, že nedokážeme sáhnout do fantazie a vymyslet si člověka, jakým chceme být?
Změnilo se hodně, ale hlavně společnost. Nevím, možná se pletu, ale připadá mi, že kolektiv, autority a celek ve kterém žijeme má na nás právě takovýhle vliv.
Pro příklad - dítě v šesti letech přijde do školy s hlavou plnou ideálů a s vírou ve víly, ale učitel mu řekne: "Ne. Víly neexistují. To je to, čemu odteď budeš věřit. A aby tě ani nenapadlo se k takovým bláznivým úvahám upínat, budeš se učit matematice a jazykům a stane se z tebe vzdělaný člověk."
Tento vzdělaný člověk v šestadvaceti ukončí svá studia na vysoké škole se slovy: "Víly neexistují. Je to pavědecké, nepodložené a naše děti se takovými báchorkami jen kazí.", nebo jako troska zmožená drogami a 'svobodným' životem, říkající: "Víly neexistují, vole, protože proto." Nebo naopak: "Miluju víly, miluju tebe a celej svět! Všechno je tak úžasný... Hihihihi..."
A víly umírají dál.
Proto jsem ráda, že se najdou lidé, které znám a kteří svou fantazií a tvrdou prací ze sebe udělali osobnosti, na které oni sami mohou být hrdí. Chtěla bych mezi ně patřit. Být stejně a zároveň jinak praštěná, nebo vyšinutá a být osobnost ve světě kopií.
Moje fantazie je dar, který nechci zahodit. A já věřím na víly.

Andy, úterý 26.6.

22. února 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Včera jsem dostala hrozně vynadáno. Něco ve smyslu: "Zmizíš a nenecháš ani lístek, málem jsem se zbláznila strachy, viď dědo?" Načež můj druhý prarodič zvedl oči od novin a utrousil: "Horší už to nebude."
Babi mi chtěla dát domácí vězení aspoň na dva týdny, ale děda ji přemluvil. Pak mi vyprávěl, jak jel zamlada na tramp a doma to neřekl. Namluvil rodičům, že bude spát u kamaráda a pak s ním a celou partou vyrazili na třídenní pochod. Maminka, tedy moje prababička, ho u toho kamaráda sháněla a protože všichni kluci použili podobnou výmluvu, najednou tu bylo plno hysterických matek zoufale hledajících svoje synátory. Prý tehdy dostal pořádný výprask.
Večer jsem snědla všechno, co přede mne babi postavila, ačkoliv to bylo odporné a tím jsem si ji zase udobřila. Vlastně jsem vyvázla docela lehce.
Najednou se přistihnu, že už hodnou chvíli jen zírám do zdi a nic nedělám, i když jsem chtěla připsat aspoň kousek ke svému příběhu. Po tom všem se necítím dobře a povedlo se mi zahrát docela slušnou migrénu, takže ještě i dneska zůstanu doma. Do školy se mi vůbec nechce, zvlášť proto, že už se neučí a tak všichni budou hledat povyražení na někom jako jsem já. Na outsiderovi, do kterého se může každý strefovat.
David měl v jednom pravdu. To údolí jsem si zamilovala. Nikde se necítím tak spokojeně jako tam, i když teď si tím už nejsem jistá. Ne. Ani to, co se stalo včera, nemůže změnit skutečnost. Nevím, proč se mi zrovna tam zalíbilo, možná, že jsem tam měla klid, protože mě nikdo neotravoval.
Otázkou je, jak to věděl. Možná to jen tak odhadoval. Nebo mě tam sledoval,. Ano, to bylo nejpravděpodobnější, protože jsem ho přece viděla! V sobotu se potloukal poblíž soutěsky a mě ani nenapadlo z něčeho ho podezírat. Zrádce. To slovo je první, které mě v souvislosti s ním napadá.
Na krku mám ještě pořád přívěsek kentaura. Vezmu ho do dlaně. Je to jen cetka, říkám si, a ještě k tomu od něho. Měla bych se ho zbavit, ale tak nějak se nedokážu přimět, abych ho sundala. Je hezký. Může mi být jedno, od koho ho mám. Jednou jsem ho dostala a to stačí. Nechám si ho. Aspoň mi bude připomínat, že klukům se nedá věřit.
Nechce se mi nic dělat. Nakonec si přece jenom sednu na postel s notebookem a pustím se do psaní knížky. Je o chlapci, jehož otec byl zabit v bitvě, kdy se prostý lid vzbouřil proti krutému králi. Vzpoura byla potlačena, ale teď, o deset let později se znovu vzbouzí odpor. Téma je trochu otřepané, to je mi jasné, ale snažím se psát co nejpodrobněji a nejzajímavěji.
Simeon stanul na pokraji skály. Pod ním se rozkládala pole a lesy a na západě tekla jako tenký stříbrný had Velká řeka. "Co když už bude pozdě až se tam dostaneme?" vzdychl.
"Nebude. Stihneme to," prohlásil Aty přesvědčivě.
Psala bych dál, ale počítač se mnou nesouhlasí. Má vybitou baterii. Kam jsem jenom dala nabíječku? Snažím se si vzpomenout a rozhlížím se po pokoji. Pak se mi rozsvítí. Nechala jsem ji dole v kuchyni na stole.
Pokládám notebook na židli a sbíhám ze schodů. Jenže po pravé straně schodiště má děda postavenou řádku květináčů. Já i babička na ně pořád nadáváme, ale děda si je nedá vymluvit. Jak jsem rozběhnutá, v plné rychlosti vrazím do popínavé orchideje a než se naděju, letím po hlavě ze schodů.
"Zatracený kytky!" zařvu, jednak taky proto, aby babi, která se se zděšeným výrazem objevila ve dveřích do kuchyně věděla, že mi nic není.
Sbírám se na nohy a sčítám škody. Jedno sedřené koleno, naražená zadnice a... krucipísek! Když se pokusím pohnout zápěstím, bolest mi vystřelí až k lokti. Tu bolest už znám. Zlomenina.
"Ájo, žiješ?" zavolá děda od svých novin.
"Žiju," odpovím, "Ale mám zlomenou ruku, nejspíš. Pitomý orchideje!" zanadávám znovu.
Babi mě vezme za ruku. Už ji mám trochu napuchlou. Pak se do dědy pustí: "To jsou ty tvý masožravky, kaktusy, růžičky! Kolikrát jem ti říkala, že se tam o ně někdo zabije. Ale to né, přece bys je nemohl dát někam jinam třeba na balkón, koukej Andrejku odvízt do nemocnice, ty ignorante. A POLOŽ TY NOVINY, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM!"
"Přece bys mi nechtěla dávat za vinu, že je to dítě pitomý," zabručí děda. Noviny samozřejmě neodložil.
"Pitomá jsem, ale ne dítě," ohradím se, "A ty kytky tam jsou vážně blbě. Jestli chceš, tak ti je pomůžu přenosit," řeknu smířlivě.
"No tak teda dobře," zamumlá, "Jsi si jistá, že je to zlomený?"
"To je přece jasný, koukni, jak jí to oteklo, ty seš asi úplně..."
"Babi, to je v klidu," zarazím babiččino běsnění, "Jsem si jistá."
"To bude mít pěkný prázdniny, se sádrou, a co její koníčky, jak asi bude šermovat, kdybys ty nebyl takovej zabedněnec, ale já to říkala, že se tam jednou někdo přerazí, jenže mě tady nikdo nebere na vědomí, co jsem komu udělala, že jsem si vzala takovýho blba, jediný, co tě zajímá, jsou ty tvý noviny, ale abys dělal něco pořádnýho to ne..."
"Budu přece přenášet květináče, ne?" řekne děda a mrkne na mě. Zasměju se. Babi zaúpí a odejde zpátky do kuchyně řka, že se z toho zblázní a že má za manžela idiota, tak se tomu nikdo nemůže divit.
"Mrzí mě to, no," řekne děda, ale podle mě jen proto, že se to od něj čeká. "Tak pojď, vodvezu tě ke starýmu Kamzíkovi."
"Pan Kamzík je přece anesteziolog," podivím se.
"No a ty myslíš, že ti to budou řezat neumrtvený?" směje se děda a já pochopím, že jsem mu zase jednou naletěla.
Docela milý doktor mi ruku zrentgenuje, konstatuje, že je zlomená čistě, takže nepotřebuje rovnat a pak dostanu krásnou bílou sádru. O prázdninách si asi moc nezastřílím, ani nezašermuju, přestože je to levačka, ale Steve mě nenechá bojovat se zlomeninou. Na tu soutěž si bude muset za mě najít náhradu.
V duchu už vidím, co všechno si na ni nakreslím. Je to aspoň něco když už ji budu muset nosit půl prázdnin.
Když si sedám do auta, něco mě napadne. Téměř slyším Davida, jak říká: "Když se pokoušíš žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu." Na jeden bláznivý okamžik jsem ochotná tomu uvěřit, ale ta chvíle hned mine.
Děda se usadí za volantem a nastartuje.
"Tak a teď mi můžeš v klidu říct, co jsi předevčírem dělala doopravdy," řekne klidně.
"Co myslíš? Byla jsem na trampu," odvětím.
Aniž by spustil oči z vozovky před sebou, děda zdvihne jedno obočí.
"Fajn, řeknu ti to, ale babi se to nesmí dozvědět."
"Na mě se můžeš spolehnout," zašklebí se.
"Dobře, můj drahý spiklenče. Nebudeš mi to věřit, ale je to pravda." Pak mu vypovím všechno, od tří surovců až po to, jak jsem Davidovi utekla.
"Je opravdu těžké tomu věřit," kývne děda, když si mě vyslechne, "Ale tobě to nepřipadá divné? Ten kluk, David, že jo? Ten všechna svoje tvrzení zakládal na pravdě. Ty věci se ti opravdu staly a pořád se stávají."
"Myslíš to, že jsem slítla ze schodů? To byla jen moje blbost."
"Nemusela by být. Když se nad tím zamyslíš, dává to docela smysl."
"Vždyť je to pitomost," mávnu zdravou rukou.
Zasměje se. "To ano, ale možná by sis o tom měla s tím Davidem promluvit. Jen se nad tím trochu zamysli."
"Přece bys tomu nevěřil," ohradím se.

"Aspoň bych si to nechal vysvětlit," řekne děda zamyšleně.

TPG - Michael meets Mozart

19. února 2014 v 18:30 | mstitel
2 lidi, 1 klavít 100 stop na violoncello.
Tato skladba byla napsána jako tribut Mozartovi a Michaelu Jacksonovi. A má v sobě taky spoustu elánu mých oblíbených Piano guys.

Všiměte si, jak je to celé natočené. Piano guys mají pět členů, ale ve videích vídáme jenom Stevena a Jona. Proč? Další tři jsou totiž profesionální kameramani a zvukaři. To oni odvádějí skvělou a nenapodobitelnou práci na konečných videích, která sledujeme. A tak i když se tam neobjeví, nemají o nic menší zásluhy, než hudebníci.

TPG - Mission im-Cello-possible

18. února 2014 v 18:50 | mstitel |  RECENZE
V tomhle klipu jsem se poprvé setkala s Lindsey Stirling. Vedle skvělých Piano guys se vyjímá docela dobře a jsou sehraní, co myslíte?
Kdo by neznal Mission Impossible? A tady se můžete podívat, jak Lindsey a Steven v roli tajných agentů ukořistí tajné vládní... ehm, noty.

TPG - All of me

16. února 2014 v 15:10 | mstitel |  RECENZE
Lidé po celém světě hráli tuhle skladbu a sdíleli ji na YouTube... Poslední video, co scházelo, bylo to od člověka, který ji složil...
Jon Shmidt.
Zamilovala jsem si tuhle skladbu. Teď momentálně k ní vymýšlím noty na bicí (na které hraju), abych si ji spolu s tátou (klavirista) mohla zahrát na koncertě.
Nevím, jak působí na jiné lidi, ale mě All of me prostě nakopává. Mohla bych si ji pouštět pořád dokola, abych měla lepší náladu :D

Královská Hraničářka

15. února 2014 v 19:01 | mstitel |  RECENZE
KONEČNĚ! Dvanáctý díl série Hraničářův Učeň Johna Flanagana je v češtině v knihovně! Tak jsem si ho hned půjčila a tady máte můj názor:
Oficiální popis na přebalu:
John Flanagan předkládá velkoleý návrat do světa Hraničářova učně. Ale to, co se přihodilo od našeho posledního setkání s Willem a jeho přáteli, vás možná vyleká! Když se Will stal členem hraničářského sboru, složil slavnostní přísahu. Teď se zdá, jako by pro něho nic neznamenala. Poté, co byl jeho život rozvrácen strašlivou tragédií, nemyslí Will na nic jiného, než na pomstu. Willovi znepokojení přátelé musejí najít způsob, jak ho odvrátit od temné cesty. S řešením přichází Halt: Will si vezme na starost učně. Všechny překvapí, koho Halt navrhne - a je to žádost, kterou Will nemůže odmítnout.
Výcvik vzdorovité a svéhlavé dospívající dívky je náročný. A když Will na jedné výpravě narazí na bandu zločinců, musí se rozhodnout, co je pro něho důležitější, zda dotáhnout do konce svo pomstu, nebo zachránit nevinné životy. V nejnovější knize série Hraničářův Učeň je v sázce víc, než kdy předtím. Je to Willova poslední výprava pro hraničářský sbor?

A co na to já? Knihu jsem přečetla během tří nebo čtyř hodin (455 stránek) a skoro pořád se smála (až na některé vážné a smutné pasáže). Flanaganův humor je skvělý a jak je uvedeno v popise, tahle knížka má do sebe něco víc. Něco víc akce, něco víc sentimentality (hlavně když si Will uvědomuje, že se chová úplně jako Halt), něco víc rovnoprávnosti! Už od prvního dílu mě štvalo, že v hraničářském sboru nejsou holky. No a konečně tu jedna je! A skvělá. Dokonce se naučí pít kafe. Sice zaponěkud hloupých okolností, ale naučí se to.
Willa je mi hrozně líto. Ta tragédie - nechci prozrazovat co se stane - ho opravdu zasáhla. Jakoby to ani nebyl on. Ale jeho nová učeňka byla první, kdo ho dokázal doopravdy rozesmát. (Uvařila kafe z neumletých zrníček! Trdlo! :D)

Hodnocení: Akce:***** ("hraničářův den se skládá z dlouhých hodin čekání a několika sekund akce" - Maddie) Děj:**** Láska:***** (přestože tu nejde o romantickou lásku, ale o bolest ze ztráty) Napětí:*** (za předvídatelnost některých dějových zlomů)
Celkem: * * * *

Nezestárnout

15. února 2014 v 12:05 | mstitel |  ÚVAHY
Všechny děti musí vyrůst.
Kéž by to tak nebylo! Teď je to tak, že někdy mám pocit, jakobych už byla dospělá a rozumná a příště blázním jako desetiletá. Pořád ale zůstává jedna věc: Nechci být dospělá. Jak rostu, mění se i mí přátelé. Ti nejvěrnější zůstávají za všech okolností. Sam, ty jsi jedna z nich. A i když Sissi a Peggy bydlí daleko, jsou to jedny z nejbezvadnějších holek co znám. Jiní se ale mění na druhou stranu. Odcházejí. Za školou, za novými přáteli, za tím, co nabízí svět a na staré kamarády si v lepším případě vzpomenou jen tehdy, když něco potřebují. V tom horším vůbec.
Ani bych necekla proti tomu, aby Petr Pan vzal s sebou do Země Nezemě, kdybyste šly se mnou, holky. Tam bychom mohly být pořád parta bláznů, snílků, podnikavých dobrodruhů. Bylo by to jako za starých časů, kdy palanda byla loď a pelest kapitánský můstek. Vařečky místo vesel a deky jako plachty. A v podpalubí námořníci popíjeli rum (šťávičku) a mastili karty. Nebo jako když jsme vyrovnaly plyšáky na sebe a měly jsme totem. Papírová orlí pera a střelený indiánský tanec po opíkání, když táta přiložil větve z tůjí. Lezly jsme po stromech a plížily se po "tajných" stezkách.
Sakra. Asi vážně stárnu, když jsem takhle sentimentální.
Ne. Já jsem pořád ta holka, která chtěla být námořník, indián, hraničář, anebo - ehm, to bylo hodně dávno - víla. Vždyť je to vidět z mých příběhů. Dávám do nich všechnu svoji touhu po dobrodružství. A nezestárnu, dokud je nepřestanu psát.
Nebo ještě líp, nezestárnu, dokud je poslední člověk nepřestane číst.

David, úterý 26.6.

8. února 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Pořád přemýšlím, co jsem udělal špatně. Mohl jsem ji přesvědčit, kdybych se v něčem zachoval jinak? To už se nikdy nedozvím, ale bude mě to pořád otravovat. Kdybych jí to líp vysvětlil, mohla by být dávno v bezpečí. Teď netuším, co bych měl udělat. Poslal jsem zprávu do Svatyně, ale na odpověď si budu muset počkat. Ughan se tím pravděpodobně nebude zabývat hned, ať už je to jakkoli důležité. Má teď jistě spoustu jiných starostí. Z posledního vzkazu jsem vyrozuměl, že s Liberionem to vypadá zle.
Vlna zloby mě zasáhne nepřipraveného. Zaručeně se něco stalo. Musím za ní i když mě nechce vidět. Nemůžu ji nechat napospas světu.
Vyběhnu z bytu a sjedu po zábradlí do přízemí. Na ulici se vydám po stopě zloby. Téměř jistě vychází z jejího domu. K řadě patrových rodinných domků se blížím zezadu, od zahrad. Tu Andyinu poznávám díky kůlně pod balkonem, kam mě vzala, když mi půjčovala meč. Ta doba se zdá tak vzdálená. Nevěřil bych, že se to stalo teprve před čtyřmi dny. A že jsem svůj úkol dostal teprve před týdnem. Ach, ta sentimentalita. Ughana by ze mě kleplo.
Za okny v poschdí se něco hýbe. V oknech jsou záclony, takže já nevidím nic, ale kdokoli mne může zevnitř zahlédnout. Docela bych nerad, aby mě Andrea zastřelila a podle toho, jak byla včera rozčilená, by toho nejspíš byla schopná. Snad nemá šípy i u sebe v pokoji, i když by jí to bylo podobné.
V plížení jsem nikdy nevynikal, ale něco si z hodin maskování pamatuji. Vlevo stojí třešeň, za jejímž tenkým kmenem bych se asi neschoval. Tři jabloně napravo jsou zase nízké. Přímo přede mnou rostou rybízy a pravou stranu zahrady lemuje živý plot z tůjí. Ten by mi mohl pomoct, protože sahá do výšky asi dvou metrů. Nenápadně a opatrně přeběhnu k němu a opřu se zády o jeho vonící větve. Obloha nade mnou se pomalu zatahuje. Asi začne pršet. Zatraceně.
Mezi tůjemi a plotem s další zahradou je asi půlmetrová mezera. Mám štěstí, že keře jsou nedávno ostříhané, jinak by větve zatarasily i tu úzkou cestu. Takhle se budu muset potýkat jen s několika kopřivami. Když proběhnu mezi nimi a sečtu škody - mám na sobě je krátké kalhoty, takže mě protivné rostliny trochu popálily, ocitnu se jen kousek od dvířek do krcálku, kde má Andy luky a meče. Vlezu dovnitř. Z kapsy vytáhnu přehnutý blok a špaček tužky. Na jeden pomačkaný list papíru naškrábu vzkaz. Chce se mi vpadnout dovnitř a prostě ji k nám dotáhnout, ale asi už chápu proč mi Svatyně něco podobného zakázala. Mělo by to horší účinek než moje bídné přesvědčovací schopnosti.

Potichu a obezřetně se vrátím na druhý konec zahrady. Zloba světa je silnější, než kdy dřív. Mám strach, že ji dostane dřív, než bude Andy schopná odhodit hrdost.

Ludovico Einaudi: Ancora

8. února 2014 v 18:44 | mstitel |  RECENZE
Přibližně před měsícem jsme něco nosili ve škole do sálu, kde je piáno. Jeden kluk umí skvěle hrát a hrál nám začátek téhle skladby. Je skvělá. Okopírovala jsem si od něj noty a už umím prvních pět stránek (do 03:11). Má jich ceklem pátnáct, takže mám ještě co dělat :)
Táta (učitel hry na klavír) říká, že nechápe co se mi na tom líbí, protože to je jak když dělíš deset třema. Ale o to právě jde. Chopin to má možná taky takový a lepší, jenže toho těžko zahraju. I tady jsou nony, což je pro moje pidiručičky docela záhul :D
Pusťte si ji a relaxujte :)

Drhání - skvělá věc!

8. února 2014 v 13:49 | mstitel |  RECENZE
Už dlouhou dobu je mým koníčkem drhání. Je to technika vyrábění náramků (a i jiných věcí) z bavlnek pomocí uzlíků. Vřele doporučuju stránku http://www.naramkypratelstvi.cz/ všem, kdo se o tuhle techniku zajímají, nebo by chtěli začít. Vážně, dovede to každý a výsledky jsou skvělé. Kdybych měla spočítat náramky, které jsem za život udělala, asi by se konečné číslo vyšplhalo nejmíň k sedmdesáti. Na ruce jich mám dvanáct, ségra má tři, které si vyžmundrala, ale nenosí je a nespočetně jich je po kamarádech.
Takhle momentálně vypadá moje ruka (většinou moje vlastní tvorba)
Od zápěstí:
Copánek z šesti bavlnek (není drhaný, ale taky je pěkný)
Čtvercová síť: U Pekařů 2012 (chalupa, kam každý rok jezdíme, v jiných barvách jsem asi šest dala kamarádům)
Čtvercová síť: Star Wars (no coment :))
Mini Freestyle (kombinace různých vzorů)
Čtvercová síť: Qui-Gon Jinn (no coment <3)
Čtvercová síť: Zingara (čtěte tady)
Vzor: Gejzír
Čtvercová síť: Strike! (měl být pro vítěze bowlingu, ale nestihla jsem mu ho dát a od té doby jsme se neviděli)
Copánek (ze zbytků černé bavlnky)
Vzor: Křížky (dárek od kamarádky Markéty)
Čtvercová síť: Ornament
Vzor: Gejzír