Andy, úterý 26.6.

22. února 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Vyvrhel
Včera jsem dostala hrozně vynadáno. Něco ve smyslu: "Zmizíš a nenecháš ani lístek, málem jsem se zbláznila strachy, viď dědo?" Načež můj druhý prarodič zvedl oči od novin a utrousil: "Horší už to nebude."
Babi mi chtěla dát domácí vězení aspoň na dva týdny, ale děda ji přemluvil. Pak mi vyprávěl, jak jel zamlada na tramp a doma to neřekl. Namluvil rodičům, že bude spát u kamaráda a pak s ním a celou partou vyrazili na třídenní pochod. Maminka, tedy moje prababička, ho u toho kamaráda sháněla a protože všichni kluci použili podobnou výmluvu, najednou tu bylo plno hysterických matek zoufale hledajících svoje synátory. Prý tehdy dostal pořádný výprask.
Večer jsem snědla všechno, co přede mne babi postavila, ačkoliv to bylo odporné a tím jsem si ji zase udobřila. Vlastně jsem vyvázla docela lehce.
Najednou se přistihnu, že už hodnou chvíli jen zírám do zdi a nic nedělám, i když jsem chtěla připsat aspoň kousek ke svému příběhu. Po tom všem se necítím dobře a povedlo se mi zahrát docela slušnou migrénu, takže ještě i dneska zůstanu doma. Do školy se mi vůbec nechce, zvlášť proto, že už se neučí a tak všichni budou hledat povyražení na někom jako jsem já. Na outsiderovi, do kterého se může každý strefovat.
David měl v jednom pravdu. To údolí jsem si zamilovala. Nikde se necítím tak spokojeně jako tam, i když teď si tím už nejsem jistá. Ne. Ani to, co se stalo včera, nemůže změnit skutečnost. Nevím, proč se mi zrovna tam zalíbilo, možná, že jsem tam měla klid, protože mě nikdo neotravoval.
Otázkou je, jak to věděl. Možná to jen tak odhadoval. Nebo mě tam sledoval,. Ano, to bylo nejpravděpodobnější, protože jsem ho přece viděla! V sobotu se potloukal poblíž soutěsky a mě ani nenapadlo z něčeho ho podezírat. Zrádce. To slovo je první, které mě v souvislosti s ním napadá.
Na krku mám ještě pořád přívěsek kentaura. Vezmu ho do dlaně. Je to jen cetka, říkám si, a ještě k tomu od něho. Měla bych se ho zbavit, ale tak nějak se nedokážu přimět, abych ho sundala. Je hezký. Může mi být jedno, od koho ho mám. Jednou jsem ho dostala a to stačí. Nechám si ho. Aspoň mi bude připomínat, že klukům se nedá věřit.
Nechce se mi nic dělat. Nakonec si přece jenom sednu na postel s notebookem a pustím se do psaní knížky. Je o chlapci, jehož otec byl zabit v bitvě, kdy se prostý lid vzbouřil proti krutému králi. Vzpoura byla potlačena, ale teď, o deset let později se znovu vzbouzí odpor. Téma je trochu otřepané, to je mi jasné, ale snažím se psát co nejpodrobněji a nejzajímavěji.
Simeon stanul na pokraji skály. Pod ním se rozkládala pole a lesy a na západě tekla jako tenký stříbrný had Velká řeka. "Co když už bude pozdě až se tam dostaneme?" vzdychl.
"Nebude. Stihneme to," prohlásil Aty přesvědčivě.
Psala bych dál, ale počítač se mnou nesouhlasí. Má vybitou baterii. Kam jsem jenom dala nabíječku? Snažím se si vzpomenout a rozhlížím se po pokoji. Pak se mi rozsvítí. Nechala jsem ji dole v kuchyni na stole.
Pokládám notebook na židli a sbíhám ze schodů. Jenže po pravé straně schodiště má děda postavenou řádku květináčů. Já i babička na ně pořád nadáváme, ale děda si je nedá vymluvit. Jak jsem rozběhnutá, v plné rychlosti vrazím do popínavé orchideje a než se naděju, letím po hlavě ze schodů.
"Zatracený kytky!" zařvu, jednak taky proto, aby babi, která se se zděšeným výrazem objevila ve dveřích do kuchyně věděla, že mi nic není.
Sbírám se na nohy a sčítám škody. Jedno sedřené koleno, naražená zadnice a... krucipísek! Když se pokusím pohnout zápěstím, bolest mi vystřelí až k lokti. Tu bolest už znám. Zlomenina.
"Ájo, žiješ?" zavolá děda od svých novin.
"Žiju," odpovím, "Ale mám zlomenou ruku, nejspíš. Pitomý orchideje!" zanadávám znovu.
Babi mě vezme za ruku. Už ji mám trochu napuchlou. Pak se do dědy pustí: "To jsou ty tvý masožravky, kaktusy, růžičky! Kolikrát jem ti říkala, že se tam o ně někdo zabije. Ale to né, přece bys je nemohl dát někam jinam třeba na balkón, koukej Andrejku odvízt do nemocnice, ty ignorante. A POLOŽ TY NOVINY, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM!"
"Přece bys mi nechtěla dávat za vinu, že je to dítě pitomý," zabručí děda. Noviny samozřejmě neodložil.
"Pitomá jsem, ale ne dítě," ohradím se, "A ty kytky tam jsou vážně blbě. Jestli chceš, tak ti je pomůžu přenosit," řeknu smířlivě.
"No tak teda dobře," zamumlá, "Jsi si jistá, že je to zlomený?"
"To je přece jasný, koukni, jak jí to oteklo, ty seš asi úplně..."
"Babi, to je v klidu," zarazím babiččino běsnění, "Jsem si jistá."
"To bude mít pěkný prázdniny, se sádrou, a co její koníčky, jak asi bude šermovat, kdybys ty nebyl takovej zabedněnec, ale já to říkala, že se tam jednou někdo přerazí, jenže mě tady nikdo nebere na vědomí, co jsem komu udělala, že jsem si vzala takovýho blba, jediný, co tě zajímá, jsou ty tvý noviny, ale abys dělal něco pořádnýho to ne..."
"Budu přece přenášet květináče, ne?" řekne děda a mrkne na mě. Zasměju se. Babi zaúpí a odejde zpátky do kuchyně řka, že se z toho zblázní a že má za manžela idiota, tak se tomu nikdo nemůže divit.
"Mrzí mě to, no," řekne děda, ale podle mě jen proto, že se to od něj čeká. "Tak pojď, vodvezu tě ke starýmu Kamzíkovi."
"Pan Kamzík je přece anesteziolog," podivím se.
"No a ty myslíš, že ti to budou řezat neumrtvený?" směje se děda a já pochopím, že jsem mu zase jednou naletěla.
Docela milý doktor mi ruku zrentgenuje, konstatuje, že je zlomená čistě, takže nepotřebuje rovnat a pak dostanu krásnou bílou sádru. O prázdninách si asi moc nezastřílím, ani nezašermuju, přestože je to levačka, ale Steve mě nenechá bojovat se zlomeninou. Na tu soutěž si bude muset za mě najít náhradu.
V duchu už vidím, co všechno si na ni nakreslím. Je to aspoň něco když už ji budu muset nosit půl prázdnin.
Když si sedám do auta, něco mě napadne. Téměř slyším Davida, jak říká: "Když se pokoušíš žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu." Na jeden bláznivý okamžik jsem ochotná tomu uvěřit, ale ta chvíle hned mine.
Děda se usadí za volantem a nastartuje.
"Tak a teď mi můžeš v klidu říct, co jsi předevčírem dělala doopravdy," řekne klidně.
"Co myslíš? Byla jsem na trampu," odvětím.
Aniž by spustil oči z vozovky před sebou, děda zdvihne jedno obočí.
"Fajn, řeknu ti to, ale babi se to nesmí dozvědět."
"Na mě se můžeš spolehnout," zašklebí se.
"Dobře, můj drahý spiklenče. Nebudeš mi to věřit, ale je to pravda." Pak mu vypovím všechno, od tří surovců až po to, jak jsem Davidovi utekla.
"Je opravdu těžké tomu věřit," kývne děda, když si mě vyslechne, "Ale tobě to nepřipadá divné? Ten kluk, David, že jo? Ten všechna svoje tvrzení zakládal na pravdě. Ty věci se ti opravdu staly a pořád se stávají."
"Myslíš to, že jsem slítla ze schodů? To byla jen moje blbost."
"Nemusela by být. Když se nad tím zamyslíš, dává to docela smysl."
"Vždyť je to pitomost," mávnu zdravou rukou.
Zasměje se. "To ano, ale možná by sis o tom měla s tím Davidem promluvit. Jen se nad tím trochu zamysli."
"Přece bys tomu nevěřil," ohradím se.

"Aspoň bych si to nechal vysvětlit," řekne děda zamyšleně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama