Trochu pesimistická poezie a úvaha

7. února 2014 v 19:02 | mstitel |  POEZIE
Tohle jedna z básniček, které jsem psala už před dlouhou dobou a i když bych to teď asi vyjádřila jinak, k tomuhle tématu se hodí.

Údery poledních zvonů znějí už stovky let
A lidem, co slýchali je dřív bys mohl závidět.
Jasný svit slunce, čiré nebe, bílý sníh
Nebo kované truhlice a zlatý poklad v nich.
Po spoustu nocí, dnů vědci jen bádali
Lék na každou nemoc a chorobu hledali.
A našli pokrok. Zbraně a ničení.
I trochu dobrého, však zlo se nemění.
Až všichni ozářeni X-rayem
Chemický blafy si do sklenic nalejem
O pár let později - vzdejte se nadějí!
Lidé, co chtějí žít, kam ti se podějí?

Každopádně si tady minulost idealizuju. K tomu mají lidé sklon - na to špatné v minulosti rychle zapomínají a to dobré zveličují. Ale stejně je těžké hledět do budoucnosti s optimismem. Když člověk vidí, kam svět směřuje, říká si, jestli by bývalo nebylo lepší zůstat u pazurků.
(Chápu, že si myslíte, že spíš ne, ale tohle je zase můj názor, přestože na počítačích nepochybně taky něco je ;))
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sw sw | Web | 7. února 2014 v 19:58 | Reagovat

Krásná báseň! Opravdu je povedená!

2 Mstitel Mstitel | 7. února 2014 v 20:16 | Reagovat

[1]: Díky :)

3 Mia Mia | Web | 9. února 2014 v 18:53 | Reagovat

Hezká báseň, zařazuju do výběru TT :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama