Andy, středa 27.6.

12. dubna 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Už zase musím do školy. Nejradši bych se na to úplně vykašlala. Ještě pořád prší. Nesnáším pláštěnky a deštníky. Mokrá mikina se mi za chvíli lepí k rukám. Když přijdu do šatny, Tony Zavadil o mě nezavadí, nýbrž do mě vrazí tak, že mě namáčkne na zeď, na věšáčky. Zatímco si mnu rameno, do kterého se mi jeden z háčků zapíchl, sundám si boty a srovnám je pod lavičku. Nato kolem mě Zavadil znovu prosviští a když se tentokrát stihnu uhnout, aspoň mi rozkopne srovnané boty.
"Bacha, blíží se Daharka!" slyším ze třídy. Zhluboka se nadechnu a zamířím do jámy lvové. Už jenom tři dny, utěšuji se.
Jakmile vstoupím do třídy, většina lidí se začne tiše bavit mezi sebou. Vím, že mluví o mně. Cítím na sobě pohledy všech, hlavně na své levé ruce. Člověk by myslel, že za ty tři roky v téhle třídě se je naučím nevnímat, ale pořád mne dokáže zcela spolehlivě znechutit a otrávit jejich jedovatost, škodolibost a v některých případech i vyložená nenávist.


Nevím, čím jsem si to vysloužila. V prvém ročníku jsem často přemýšlela, někdy i se slzami v očích, proč mě tak nesnášejí. Nejsem zrovna družný typ, ale i s takovým asociálem, jako je Rygel, většina spolužáků vychází. Zato mě jejich posměšky stíhají plnou silou. Jsem celkem dobrá studentka, v naší třídě dokonce nadprůměrná, jde mi dějepis a jazyky a biologie. Ačkoli ani zdaleka nejsem šprt nebo šplhoun, ani těmto označením jsem se nevyhnula. Kromě toho jsem taky krysa, tchoř, v lepším případě fantasta, nebo prostě Daharka. Když se dozvěděli, že střílím a šermuji, začali mi říkat Dikobraz.
Prokličkuji lavicemi na své místo. Tony se opře o lavici a sebere z ní můj sešit se zápisky s nápady na příběh, který jsem zrovna vyndala z tašky. Otevře ho a začne číst: "Trochu se mu třásly ruce, když se konečně dotkl zářivého jílce meče. Po všech strastech, které musel podstoupit, byla v té zbrani první jistota kterou..." utnu jeho teatrální výstup tím, že mu sešit vytrhnu z rukou. Rudnu ponížením. Tony se tlemí a hraje uraženého: "Počkej, neskončil jsem!" Když vidí, že nemá šanci ukořistit sešit zpátky, obrátí se ke všem, jejichž pozornost je obrácena k nám, to je skoro celá třída, a pokračuje v představení. "Myslím, že tam bylo něco o nezdolné síle a odvaze, s níž bude schopen překonat jakékoli překážky, jež mu život postaví do cesty..."
"Sklapni už!" vyjeknu a snažím se, abych nezněla tak zoufale, jak se cítím.
"Nebo co?" ušklíbne se Bert Stain, "Kdopak ti tak hezky srovnal hnátu? Rytířka nám nevychytala útok? Ani se nedivím. Kdo s čím zachází..."
Tentokrát se ušklíbnu já. "Tebe bych přeprala i s jednou rukou za zády, padavko. Ale proč bych to dělala, když na ní mám tak skvělou zbraň? Už jsi někdy dostal do huby sádrou?"
Myslím, že bych ještě pokračovala, ale v tu chvíli zvoní. Do třídy vchází učitel, náš třídní a fyzik, řečený Ampérus a všichni se hrnou na svá místa.
"Sedněte," zabručí Ampérus. Rychle očima prolétne docházku, zjistí, že nikdo nechybí a začne nám vysvětlovat něco z magnetismu. Zatímco většina učitelů už učení vzdala, Ampérus by nám neodpustil ani jedinou hodinu. Jeho výklad mě míjí a radši přemýšlím, co budu dělat odpoledne. Měla bych se odvážit do údolí? Vlastně nevidím důvod, proč to odkládat. Pořád je to jediné místo, kde se cítím jako doma. "Tím, že sis tohle místo zamilovala víc, než kterékoli na Zemi, změnil se tvůj vztah k Zemi. Už jí nepatříš," zazní mi v hlavě Davidova slova. Rázně zaklepu hlavou, abych je vytěsnila z mysli. Můžu tam přece jít kdykoli chci a taky tam půjdu. Dneska.
Ampérův unavený, monotónní hlas klesne a pak následuje věta, kterou končí každou hodinu. "Děkuji vám za pozornost, uvidíme se příště."
O přestávce se ke mně přitočí Anna, nafrněná barbína se sborem svých obdivovatelek.
"Lucka tě v pátek viděla v kavárně s nějakým klukem," řekne pištivě. Připadá mi to jako dávná minulost, kdy jsem seděla s Davidem na té zahrádce a pila kafe.
"Kdo to byl?" ptá se Lucie dychtivě, "Měl nějakou mentální poruchu, je slepej, nebo jinak blbej?"
"Kdepak, ten by se k tobě nehodil," řeknu suše. Lucii chvíli trvá, než zpracuje, co jsem právě vyslovila.
"Ts," zvedne nos a odkráčí. Stejně tak ostatní.
Zbytek vyučování protrpím a vystřelím ze školy jak nejrychleji můžu. Zajdu ještě do knihovny - musím vrátit několik knížek a vyzvednou detektivku, kterou mám už nějaký čas zamluvenou.
Přetáhnu si kapucu přes hlavu, abych se chránila před vytrvalým deštěm. Za knihovnou zahnu doleva, vyhnu se několika vřískajícím dětem které skáčou do louží a vtom si všimnu postavy na druhé straně silnice. Normálně bych přecházela už teď, ale když uvidím Davida, rozmyslím si to. Nijak netoužím se s ním znovu setkat. Stáhnu si kapuci hlouběji do obličeje a doufám, že mě nezpozoruje.
Nenápadně po něm pokukuji, jak se blížím ke křižovatce, kde už budu muset přejít. Vypadá to, že něco hledá, nebo na něco čeká. Doufám, že tam nevyhlíží mě. Se zrakem pořád upřeným jeho směrem vkročím na přechod. V tu chvíli se otočí, oči rozšířené hrůzou a rozběhne se směrem ke mně. Zaváhám.

Další, co cítím, je tupý náraz a bolest v levé ruce.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik je tu Cestovatelů mezi světy? :)

Já jsem Cestovatel!
Jenom jdu náhodou kolem...
He?

Komentáře

1 Jana Blažková Jana Blažková | Web | 22. dubna 2014 v 15:22 | Reagovat

Já já já :D :D ať to myslíš jakkoliv :D

2 Mstitel Mstitel | 22. dubna 2014 v 20:31 | Reagovat

No jako kdo to čte :)
Je skvělé, že jsi tu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama