Květen 2014

David, čtvrtek 28.6.

31. května 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Nejspíš už začínám být paranoidní, ale ohledně toho Andreina snu nemám dobrý pocit. Jistě, po tolika znepokojujících zážitcích je logické, kdyby měla noční můry, ale mám strach, že je v tom něco víc. Zloba se někdy projevuje ve snech a ty se stávají prorockými, nebo mají skrytý význam. Obávám se toho, co mi řekne. To, že je v nebezpečí, vím. Ale co když je větší, než jsem si myslel?
Zatím ještě spí a to je dobře. Posbírat věci, které tu nechci nechat mi trvá jen krátce, všechno naházím do batohu. Zbývá mi tam místo a přemýšlím, co bychom mohli potřebovat. Nechci malovat čerta na zeď, ale když se něco pokazí, musím na to být připravený. Mám krabičku záchrany, která váží jen jeden kilogram. Je v ní lékárnička, sirky, kompas, kus tlustého igelitu, zavírací nůž se stovkou různých udělátek, lepící páska, hřebíčky na cokoli, dlouhý provázek a spousta dalších užitečných maličkostí.

Jak z nudy vznikl fanmade...

30. května 2014 v 10:11 | mstitel
Možná si někteří pravidelnější návštěvníci všimli, že jsem poslední dobou zblázněná do Divergence. Přemluvit kamarádku, aby si ji taky přečetla, se mi povedlo až měsíc před filmovou premiérou. Chtěla jsem s ní jít do kina a taky jsem chtěla, abychom se smály na stejných místech. Povedlo se nám dokonce synchronizované odfrknutí při větě: "They're gonna kill me" - "I'm not gonna let that happen." Přišly jsme do kina celé v černém a dokonce i se smyvatelným tetováním plamenů a ornamentů. Jelikož jsme obě ještě před tím shlédly kinorip, tak jsme si užívaly tu super kvalitu a všímaly si detailů.
Pár dní na to - ani nevím, kterou z nás to napadlo, i když myslím, že nahlas to jako první řekla Jana, zatímco já jsem nad tím přemýšlela - jsme začaly psát fanmade. Chvíli trvalo, než jsme se dohodly na zápletce a postavách. Zabralo nám to několik dlouhých večerů chatování, ale nakonec jsme se shodly. Každá z nás tak píše příběh z pohledu jedné dívky.
Moje hrdinka se jmenuje Rona, Janina Tami.

Rona pochází z Mírumilovnosti a Tami z Upřímnosti, ale obě přestoupí do Neohroženosti. Jejich dosavadní životy jsou dost odlišné a přitom velmi podobné.
Příběh se odehrává za doby vzpoury odpadlíků, o které je zmínka v knize Allegiant, ehm, Aliance.

A mám pro vás (dobrou) zprávu - bude vycházet každý druhý týden na střídačku s Deníky Světů!

Váš Mstitel.

Černé ovce v knihách

29. května 2014 v 7:45 | mstitel |  ÚVAHY

Dost jsem o tomhle tématu přemýšlela a došla jsem k docela zajímavému námětu na článek. Napadlo vás někdy, že většina našich oblíbených knižních hrdinů byla černými ovcemi? A že je z této nezáviděníhodné situace většinou dostal jejich kamarád? Ne? Mě mnohokrát a tak je tu máte:

1) Harry Potter
V mudlovské škole neoblíbený díky svému bratránkovi, v náhradní rodině naprosto nechtěný a odstrčený. Mám pocit, že nebýt Rona, byl by takový i v Bradavicích...

2) Tris Priorová
Moje oblíbená hrdinka, ale to teď stranou. Škrob a přece odvážná a chytrá. Nezapadala v Odevzdanosti, měla strach, že nezapadne ani v Neohroženosti a pak musela bojovat o své místo v nové společnosti. Christina a Will jí pomáhali od začátku a Christina ji podporovala až do samého konce.

3) Katniss Everdeenová
Sama o sobě řekla, že ve škole nebyla oblíbená a možná že svou vlastní vinou, protože nebyla zrovna družná povaha. Díky Hurikánovi věřila, že někam patří.

4) Arya Stark
Dívka, která se ohání mečem a neudrží v ruce vyšívání. Její sestra Sansa ji neměla ráda a Arya si připadala odstrčená. Jediný, kdo ji uznával, byl její nevlastní bratr Jon a později kamarád Gendry.

5) Eragon, syn Bromův
Vzhledem k tomu, ž nepocházel z Carvahalu a jeho původ byl dost tajemný, Eragon nikdy nezapadal. Když se pak stal Dračím jezdcem a Sgtínovrahem, podporovali ho jeho přátelé - bratranec Roran, elfka Arya a trpaslík Orik.

6) Will Dohoda
Na opatrovně v Redmontu měl přátele. Ale kvůli tomu, jak se do něj Horác pořád navážel, měl pocit, že tam nepatří. Navíc měl neznámý původ. Ani při dni vybírání se nezdálůo, že někde uspěje, když ho sir rodney odmítl jako učně. Překvapivě po tom, co se stal hraničářem, to byl právě Horác, kd při něm nejpevněji stál. A s ním i Evanlyn a Alyss.

7) Hal Mikkelson
Když je někdo ve Skandii poloviční Araluenec, nemá to lehké. Hal měl naštěstí skvělé nápady a se svojí převratnou lodí Volavkou a posádkou věrných v čele se Stigem všechny reptaly usadil. I když se z nich stali vyděděnci, nevzdali se a zachránili čest svého bratrstva. Další z jeho přátel byli Thorn, Ingvar, Ulf, Wulf, Stefan, Jesper, Edvin a Lydia.

A co z toho plyne?
Pokud se lišíte, nezapadáte anebo máte pocit, že nikam nepatříte, tak nezoufejte. Tak začínal i největší čaroděj všech dob, vůdkyně rebelů, reprodrozd, bojovnice, Stínovrah, nejslavnější hraničář a skil nejlepší Skandijské lodi. A vidíte, co z nich vyrostlo!

Andy, čtvrtek 28.6.

17. května 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Jsem v lese, který neznám. Kolem mě se do výšky vypínají borovice a další stromy. Zem je pokrytá vrstvou jehličí, které tlumí zvuk mé chůze. Nevím kam jdu, ale vypadá to, že cesta je vyšlapaná několika lidmi, kteří tu šli přede mnou. Les je nezvykle tichý a nehybný, jakoby zadržel dech. Není den, ale světlo měsíce jasně prosvítá mezi větvemi. Najednou se porost kolem mě rozestoupí a já se octnu na okraji mýtiny. Na její druhé straně stojí tmavá postava. Je to David a rozčileně na mě mává a možná i křičí, ale já nic neslyším.
Pohnu se směrem k němu, když v tom se na mýtinu vyřítí trojice mužů, kteří mě tehdy napadli. Teď napadají Davida. V rukou mají dlouhé tyče, ne, jsou to meče a David má jen holé ruce, nemá šanci! Běžím k němu, přestože jsem taky beze zbraně, jenže už neběžím po jehličí, nýbrž po dlaždicích. Jedna pod mojí vahou praská a propadá se a já s ní. Než zmizím v hluboké propasti, zahlédnu jak jeden z útočníků zasazuje Davidovi ránu do hrudi a ten se kácí k zemi. Zařvu jeho jméno a pak už jen ječím, ječím...

Andy, středa 27.6.

3. května 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Ze všech těch informací mi jde hlava kolem. David mi toho tolik řekl a nejdivnější na tom je, že je to logické a já tomu nejspíš věřím. Věci se seběhly tak strašně rychle. Zmizelá brána je pro mne úžasnou a zároveň děsivou záhadou. Mám pocit, jako by někdo stiskl rychlé převíjení filmu a já byla nastavená jen na normální rychlost. Najednou je tu spousta věcí, kterých si chci všímat a zapamatovat si je, ale nestíhám. Opravdu po mně jde tenhle svět. Ale... David říká, že je také Zingařan. Proč tedy Země neútočí i na něj? Po chvíli váhání se ho na to zeptám.
"K tomu bych se časem dostal," řekne. Pak se uhodí do čela: "Jsem já to kruglanskej kozel!"
"Co se stalo?" divím se.
"Podej mi ruku," řekne jenom, "Tu zlomenou. Tohle jsem měl udělat jako první věc a já blbec na to nevzpomněl!"
"Ale co?"
"Asi to bude trochu bolet, tak hlavně necukej."
Netuším, co chce dělat, ale ruku mu podám. Přivře oči a já jen na vteřinu zahlédnu zvláštní zelené světlo, které se mu v nich mihne. Slovní spojení "trochu bolet" je silný eufemismus pro náhlé pálení, které mi začne postupovat předloktím. Ale neuhnu a čekám. Je to, co cítím, opravdu magie? Ne, to přeci není možné...