Andy, středa 27.6.

3. května 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Ze všech těch informací mi jde hlava kolem. David mi toho tolik řekl a nejdivnější na tom je, že je to logické a já tomu nejspíš věřím. Věci se seběhly tak strašně rychle. Zmizelá brána je pro mne úžasnou a zároveň děsivou záhadou. Mám pocit, jako by někdo stiskl rychlé převíjení filmu a já byla nastavená jen na normální rychlost. Najednou je tu spousta věcí, kterých si chci všímat a zapamatovat si je, ale nestíhám. Opravdu po mně jde tenhle svět. Ale... David říká, že je také Zingařan. Proč tedy Země neútočí i na něj? Po chvíli váhání se ho na to zeptám.
"K tomu bych se časem dostal," řekne. Pak se uhodí do čela: "Jsem já to kruglanskej kozel!"
"Co se stalo?" divím se.
"Podej mi ruku," řekne jenom, "Tu zlomenou. Tohle jsem měl udělat jako první věc a já blbec na to nevzpomněl!"
"Ale co?"
"Asi to bude trochu bolet, tak hlavně necukej."
Netuším, co chce dělat, ale ruku mu podám. Přivře oči a já jen na vteřinu zahlédnu zvláštní zelené světlo, které se mu v nich mihne. Slovní spojení "trochu bolet" je silný eufemismus pro náhlé pálení, které mi začne postupovat předloktím. Ale neuhnu a čekám. Je to, co cítím, opravdu magie? Ne, to přeci není možné...


"Ve jménu sedmi mocných a jediné," zašeptá David, ale je zvláštní, že zároveň slyším i něco jiného. Něco jako: 'Septem tantum nomine et potens.' Pak moji ruku pustí a když se na mě podívá, po zeleném světle není ani památky.
"Tu sádru můžem sundat. Máš ruku v pořádku." Asi se tvářím hodně hloupě, protože dodává: "Můžeš mi věřit. V Zingaře jsem udělal univerzitu léčitelství a na Zemi jsem rok chodil na medicínu."
"Ale... tohle bylo kouzlo, ne?" vykoktám.
Zasměje se. "Magie je jen věda, které nerozumíme. Neřekl to tak nějaký myslitel? V Zingaře jsme s vědou mnohem dál, protože si můžeme vzít, co potřebujeme z různě vyspělých světů. Něco jsme zkopírovali, něco vylepšili. Pro tebe to vypadá jako magie, ale pro mě je to jen vysoká věda. Jak jsem říkal - studoval jsem to."
"Jenom vysoká věda," zopakuji, "To zní... úžasně a šíleně zároveň. Znamená to, že prostě řekneš: 'Ve jménu sedmi mocných a jediné,' i když netuším, co to znamená, a vyléčíš prakticky cokoli? Znamená to, že u vás lidi - a další bytosti - na zranění a nemoci neumírají? Dá se vyléčit i stáří?"
Znám odpověď dřív, než ji vysloví: ovšemže ne. Ale bylo by to krásné a já jsem v tu chvíli tou myšlenkou příliš nadšená.
"Stáří není nemoc, Andy," řekne měkce. Přikývnu. Je mi to jasné.
"Navíc to není tak krásný, jak by si většina lidí přála. Není nás moc, co tohle svede a... všem prostě pomoci nemůžeme." Přikývnu znovu. "Je mi to jasné, nic nemůže být dokonalé."
Vypreparovat sádru kuchyňským nožem a tupými vyžvejkanými nůžkami bylo podle všeho těžší, než vyléčit zlomeninu. David se pořezal, ale tvrdí, že to nic není. Přesvědčím ho aspoň, aby si to nechal zalepit.
Pak si uvědomím, že mi neodpověděl na otázku.
"Tak proč po tobě svět nejde?" zeptám se znovu.
"Protože jsem chráněný," řekne. "Abys tohle pochopila, asi bych ti měl nejdřív vysvětlit ještě něco.
Protože náš svět je rozcestník, když se rozpoutá válka mezi světy, zpustoší válečníci nejprve Zingaru, jak se chtějí dostat do dalšího světa. Po Černé válce, posledním mezisvětovém válečném konfliktu, vznikl nový systém. Elfka jménem Monika vybídla zástupce všech ras, aby se k ní připojili v boji za mír. Nejprve se našlo jenom sedm natolik nezávislých, aby byli schopní postavit se možným hrozbám ze všech světů a z těch se stalo sedm mocných, nebo jinak Sedma Svatyně."
"Ale říkal jsi víc, než sedm ras," namítnu.
"Ano, ale prvních bylo prostě sedm. Gaurine, ta je člověk, Non, liberian, Alfeus, kentaur, Ughan, člověk, Baltar, elf, Ravena, vang a Lam-ghil, černotemný."
"Páni. Pokračuj, je to hrozně zajímavé," pobídnu ho.
"Později se k nim přidali další, bojovníci, vědci a diplomaté, kteří cestovali mezi světy a snažili se udržovat dobré vztahy, řešili konflikty a zapojovali se do politiky a bitev. Začalo se jim říkat Cestovatelé. Jedním z nich jsem i já."
Něco mi na tom nesedí. "A to nemáš na práci nic důležitějšího, než tahat z bryndy pozemšťanku?"
Jakmile spatřím výraz jeho očí, dojde mi, že nebylo nejchytřejší se na to ptát. David mě popadne za ruku a přísně se na mě podívá.
"Nic není důležitější, než vytáhnout tě z bryndy a zachránit ti život, jasné? Jestli si budeš myslet něco jiného, dlouho nepřežiješ."
Je z něho cítit vztek, a já rozumím tomu, co se mi snaží říct. S nízkým sebevědomím nebudu schopná uniknout světu. Přikývnu a on mě pustí.
"Promiň. Asi se ti udělá modřina. Pozemšťani jsou hrozně křehký. Ale zapamatuj si to. Bez víry, že to zvládneš, to nezvládneš."
"Chápu to. Já to dokážu. Už proto, že nemám ráda, když se mě někdo snaží vyšachovat." Usměju se a on mi úsměv oplatí.
"Ale to pořád není odpověď na tvoji otázku, že? Tak, abych to zkrátil, všichni Cestovatelé jsou chránění Požehnáním světů. Je to magie i pro mne, ale funguje to asi tak, že když dokážeš přežít v nepřátelském světě šestnáct dnů, s jedinou možností obnovení své ochrany tím, že vstoupíš do svého světa, dostaneš ho automaticky. Nebo ti ho může udělit někdo opravdu mocný, jeden ze sedmi, nebo Monika. Pak tě zloba světa nezasáhne, ať už jsi kdekoli."
To bylo úžasné, ale doufala jsem, že se nám podaří dostat do Zingary dřív než za dalších šest dní, zvlášť, když jsem v Zingaře byla naposled v pondělí ráno.
V tu chvíli k nám ze skříně slétne Turma, jakoby na sebe chtěl upozornit.
"Dobrou noc," pískne.
"Nemyslíš, že je na to trochu brzy?" zeptá se ho David a pohladí tmavé peří. "Ale večeři už bys asi chtěl, co?"
Pták znovu zapíská a načechrá si křídlo.
"Omluvíš mě?" zasměje se David, "Víš, že hladová orlí mláďata můžou sežrat své rodiče? Doufám, že mě Turma nepovažuje za taťulku, i když to není orel."
Dojde ke skříni, na které ratok seděl během našeho rozhovoru a nasype hrst semínek na malou plochou keramickou mističku s tmavěhnědým zdobením. Pták zamává křídly, přelétne na skříň a zapíská něco, co zní jako soundtrack z filmu Troja, Remember. Tu píseň mám ráda. Hrdina (nejsem si jistá jestli Achilles, Odysseus, Hector, nebo někdo jiný) v ní zpívá o tom, že si ho máme pamatovat, protože dokud ho máme v paměti a vyprávíme jeho příběh, nikdy nás neopustí a nezemře, a že čas se dá vrátit, když na něho nezapomeneme. Napadne mě, jestli si David tu písničku píská, protože se mu taky líbí.
"Máš taky hlad? Můžu něco uklohnit," nabídne se, "Dáš si... hm... těstoviny, nebo těstoviny, nebo, bacha, mohl bych zkusit krupicovou kaši!"
"Páni, tu bych si dala," nadchnu se. Protože babi pořád vaří ty své příšerné experimenty, krupicovou kaši jsem neměla už asi sto let... Když si ale na babi a dědu vzpomenu, pocítím bodnutí u srdce. Jak je možné, že už je nikdy neuvidím? A opravdu na mě zapomenou? Kdyby si mě pamatovali, nikdy bych neodešla, jako ten hrdina z Troje. Ovšem, někdy je lepší zapomenout, než trpět steskem.
"Jak je možné, že na mne zapomenou?" vyhrknu bez přemýšlení.
"He? Jo, vaši. Promiň. No, je to složité," odpoví David trochu vyhýbavě. Vyndá ze skříňky krabici krupice a mléko. Jen od oka odměří, kolik ho má nalít do hrnce.
"Vlastně je to podobné, jako s mým léčitelstvím. Taky je to věda."
"A taky to umí jen velmi málo lidí?"
"Jo. Víš, každý Cestovatel se učí alespoň jednomu, nebo dvěma oborům vysoké vědy, jako jsou léčitelství, myšlení, tím myslím manipulování paměti a do jisté míry i čtení myšlenek, další je přemísťování a vidění, jako třeba zvýšená pozornost, naučíš se všímat si věcí, které jiní nevidí, nebo nevnímají. Taky se můžeš učit v různých oborech techniky, které by ti pravděpodobně nic neříkaly, protože pozemšťané tak daleko neště dlouho nebudou."
To zní naprosto úžasně. Taky to řeknu nahlas a David se na mě podmračeně podívá. Když ale zjistí, že to myslím vážně, usměje se.
"A až se dostaneme do Zingary, někdo ze Svatyně, kdo ovládá vyšší myšlení, se sem vypraví a upraví všechny vzpomínky na tebe."
Všímám si, že řekl "až", ne "jestli". Je v tom jistota, díky které se bojím mnohem míň.
Promnu si spánky a pokusím se zatlačit do pozadí otupělost, kterou cítím. Přímo nade mnou visí jednoduché nezajímavé hodiny. Je půl osmé. Opravdu jsme mluvili tak dlouho? Vlastně mě to ani nepřekvapuje, protože bych vydržela poslouchat nekonečně dlouho cokoli, co by se týkalo Zingary. A navíc mi to pomáhalo zapomenout. Události předešlých dní na mě předtím nepůsobily tak hrozivě, ale teď když jsem přišla na to, že po mně jde samotné vědomí Země... Prostě jsem si teprve teď uvědomila závažnost toho, co se kolem mě, ne - se mnou, děje. David asi pozná, na co myslím, protože se zadívá ven z okna a zamyšleně promluví: "Těžko uvěřit, že tam venku existují jiné světy, že?" Když neodpovím, pokračuje: "Právě proto je ještě příliš brzy, aby se o nich lidé dozvěděli. A bude trvat dlouho, než na to budou připraveni."
"Asi máš pravdu," řeknu a zavětřím, "Nepálí se ti to?"
"U Vrangholu!" křikne - asi je to nějaká Zingarská nadávka - a rychle ztlumí sporák. "Zase to budu muset z toho hrnce hodinu drhnout!" bručí naštvaně.
"Můžu ho umýt já," nabídnu se. Ať jsem aspoň k něčemu dobrá.
"Ne, ne, to je v pohodě. Zasvištil jsem si ho sám," odmítne. Hodně se snaží, abych se cítila příjemně a nemusela myslet na... jiné věci. Jsem mu za to nesmírně vděčná.
I když kaši připálil, chutná výborně. Nasypali jsme si do ní pravou skořici a spoustu kakaa. Jako by cítil, že mi to pomáhá, David pořád vykládal o světech. O tom, jak jsou brány mezi nimi skryté a jak je Cestovatelé vycítí jako slabé vibrace ve všeprostupujících proudech energie, kterou používají ke své... pro mě to pravděpodobně bude vždy magie. Taky o tom, proč mě chrání zrovna on. Většina bran je prý střežena nějakým Cestovatelem a stejnětak ta moje. Když jsem do Zingary poprvé vstoupila, nepřijala jsem ji za svůj domov hned, ale postupně. Po několika týdnech prý David zachytil zlobu, která nebyla namířena proti němu. Když to nahlásil Svatyni - což, jak jsem pochopila je nějaké ústředí Cestovatelů, kde sídlí Sedm mocných - pečlivě prozkoumali záznam zloby - další technika, které absolutně nerozumím - a zjistili, že vede ke mně. To Davida překvapilo, protože mě samozřejmě znal z šermu.
Prý se něco podobného nepřihodilo už kolik desetiletí, alespoň s pozemšťanem ne a proto se svého úkolu bál. Zvláštní, nevěřila bych, že se vůbec čeho bojí. Tehdy mě začal pozorně sledovat. Proto se na šermu zdržel, aby se mohl ujistit, že mi nic není. Proto taky přišel k nám a prosil mě o půjčení meče, nebo se objevil v tom lese.

A ze stejného důvodu mě i pozval na tu schůzku. Když mi to dojde, necítím se tak zrazená, jak by se dalo čekat. Ne. Mám pocit, že tomu konečně rozumím. Otřepaná věta "Jen kamarádi" mi nezní zas tak špatně a i když ji ani jeden z nás nevysloví, myslím, že to, alespoň zatím, cítíme stejně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik je tu Cestovatelů mezi světy? :)

Já jsem Cestovatel!
Jenom jdu náhodou kolem...
He?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama