David, čtvrtek 28.6.

31. května 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Nejspíš už začínám být paranoidní, ale ohledně toho Andreina snu nemám dobrý pocit. Jistě, po tolika znepokojujících zážitcích je logické, kdyby měla noční můry, ale mám strach, že je v tom něco víc. Zloba se někdy projevuje ve snech a ty se stávají prorockými, nebo mají skrytý význam. Obávám se toho, co mi řekne. To, že je v nebezpečí, vím. Ale co když je větší, než jsem si myslel?
Zatím ještě spí a to je dobře. Posbírat věci, které tu nechci nechat mi trvá jen krátce, všechno naházím do batohu. Zbývá mi tam místo a přemýšlím, co bychom mohli potřebovat. Nechci malovat čerta na zeď, ale když se něco pokazí, musím na to být připravený. Mám krabičku záchrany, která váží jen jeden kilogram. Je v ní lékárnička, sirky, kompas, kus tlustého igelitu, zavírací nůž se stovkou různých udělátek, lepící páska, hřebíčky na cokoli, dlouhý provázek a spousta dalších užitečných maličkostí.


K snídani se odvážím udělat míchaná vajíčka. Kdybych je tu nechal, stejně by se zkazila, takže když je zkazím svým kuchařským umem, tolik se toho nestane. Když se vajíčka začnou smažit a provoní celý byt, ve dveřích se objeví Andy. Má na sobě jen moje triko, co jsem jí půjčil na spaní, ale sahá jí do půlky stehen. Vlasy má rozpuštěné a já si až teď uvědomím, jak moc jí to sluší. Škoda, že je normálně nosí stažené.
"Do...é ...áno," zívne
"Ahoj. Žádné další sny?" ujistím se.
"Ne. Úžasně to voní. Omeleta?"
Dost se mi uleví. Snad to byl opravdu jen sen. Kývnu a radši vypnu sporák, abych nepokazil, co se mi víceméně podařilo. Když Andy zjistí, že se jí koukám na nohy, začervená se a zamumlá něco o tom, že se půjde obléct. Musím se smát.
Mám ale pocit, že jsem ji zklamal, když jsem včera naznačil, že... jsem ji nepozval na rande ze svého zájmu, ale z povinnosti. Možná to tak ani nebylo. Je pro mne těžké urovnat si, co je úkol a co můj soukromý život. Je skoro pravda, že žádný nemám. Ale Andrea... Vzbouzí ve mně ochranitelské sklony ještě větší, než jako Cestovatel normálně mám. Nedokážu si představit, co bych dělal, kdyby ji zloba dostala.
Když přijde v triku a kalhotech a s vlasy zavázanými gumičkou, vezmu ji za ruku a gumičku opatrně stáhnu. Vlasy se jí spustí kolem obličeje a já si namotám jeden pramínek na prst. "Lepší," řeknu, "Znám v Zingaře skvělé místo, blízko Svatyně. Šla bys tam se mnou?"
V očích se jí mihne překvapení a pak poznání. "Ráda," odpoví. A aniž bych si to uvědomil, se k ní skláním a líbám ji na ústa. Po chvíli mi polibek opětuje a já zajedu rukama do jejích úžasně jemných vlasů a přitisknu si ji k sobě.
"V Zingaře věříme na jedinou lásku," řeknu.
Usměje se a podívá se mi do očí. "Zingara se mi líbí čím dál tím víc."


***


"Remondshire. Dvakrát, prosím," řeknu a podám ženě za přepážkou pomačkanou bankovku. Stihli jsme to jen tak tak. Vlak už stojí u perónu a sotva nastoupíme, průvodčí dá znamení k odjezdu. Vagón je skoro prázdný, takže nemusíme složitě hledat místa. Sednu si k okýnku a Andy se posadí vedle mě. Máme čtyři hodiny, než tam dorazíme.
"Pověz mi o tom snu, prosím."
"Já... dobře," řekne a zhluboka se nadechne, "Začalo to v lese, v noci. Šla jsem vyšlapanou cestou. Pak ses tam objevil ty a chtěl jsi mi něco říct, ale neskyšela jsem tě. A potom se do tebe pustili ti tři z neděle a měli meče." Cítím, že se začíná třást a proto jí položím ruku kolem ramen. "Běžela jsem k tobě, ale pod sebou jsem měla dlážděný chodník, který popraskal. No a ještě než jsem se propadla, viděla jsem... jak tě... zabili..."
Teď mě mrzí, že jsem ji donutil na to vzpomínat.
"Omlouvám se, že jsem chtěl, abys mi to řekla. Neboj, nebylo to skutečné." A je to pravda. Tentokrát se na tom nepodílela zloba. Byla to obyčejná noční můra. Vezmu ji za ruku a propletu si své prsty s jejími a snažím se ji trochu povzbudit. Začínám s vyprávěním tam, kde jsem včera skončil.
"Chceš slyšet, co jsem dělal, než jsem se dostal sem?"
Rozzáří se jí oči, jako pokaždé, když mluvím o Zingaře. "Povídej."
"Nejdřív jsem byl učedník Urioga."
"To je jeden ze Sedmi, člověk, že?" ujistí se.
"Už se chytáš, to je skvělý. Jo, je člověk, ale má tranvrelskou povahu. Tranvrelové jsou... no, zkrátka morousi. Nikdy jsem nezažil, že by se smál, možná snad jednou a to asi ani úsměv nebyl. Ale roky u něj mi daly hodně. Učil mě ve Svatyni, která se nachází na hoře Praerupta. Ústředí ve Svatyni vysílá Cestovatele tam, kde jsou potřeba. Znáš Star Wars?"
"Ovšem," odpoví, "Trochu mi připomínáš Jedie. Taky jsi vyslanec do jiné... sice ne soustavy, ale světa a to mi připadá ještě... fantastičtější."
"Fantastičtější?" ušklíbnu se, "Spíš praštěnější. Je to už kolik let a pořád mi to cestování připadá ulítlý."
"Jak dlouho jsi na Zemi?" zeptá se.
"Rok. Celou tu dobu mě přece znáš."
"Znala jsem Davida Marega. Kdo jsi ale teď, Cestovateli ze Zingary?"
"Jsem pořád David, ale příjmením Marcus."
Zasměje se. "To je latinsky válečník."
Překvapeně se po ní podívám. "Znáš latinu?" Nečekal bych, že ten mrtvý jazyk bude někdo znát.
"Ano, mám ji ráda. Ale umím jenom pár slov."
Podle záznamu Svatyně by měla automaticky rozumět Zingarskému jazyku. Očividně to ale zatím neví. Rozhodně je zvláštní, že se jeho obdobu učila již před tím, než našla bránu.
"Latina pochází od nás," vysvětlím, "Zingařané antiku dost ovlivnili. Bylo to v době Černé války a tisíce Zingarských lidí utekly bránami do jiných světů, mimo jiné i na Zemi. Brána byla uprostřed Nostri maris, Středozemního moře. A tak vznikl Řím."
"Takže legenda o Romulovi a Removi..."
"Něco pravdy na ní je," pozvednu ukazovák. "Romulus a Remus byli mezi prvními Zingařany, kteří se z moře dostali do Itálie. Nevychovala je vlčice, jako v té pověsti, ale založili Řím."
Andy do mně šťouchne. "Takže jsem měla pravdu. Ti kentauři z pověstí byli totožní se Zingarskými. Na Zemi sice nežili, ale ti, kdo sem přišli, je znali."
"Měla jsi pravdu, skoro," uznávám.
"Skoro?" zasměje se a šťouchne mě znovu do žeber. Dobře, měla pravdu úplně, ale to nemusí vědět a tak na to radši nic neříkám. Místo toho ji políbím na tvář.


***


Andrea stojí mezi domy v Remondshire. Cítím v její blízkosti bránu. Konečky prstů mi prochází slabé chvění v energii. Andrea se usměje a zamává na mě. "Můžeme jít domů!" zavolá šťastně. Jakmile to vysloví, stěna domu se s rachotem rozletí a střepy z oken a sutiny zasypou své okolí. Andy se mi ztratí z dohledu. A pak uslyším hluboký, silně rezonující hlas. "Neunikne."
Prudce sebou trhnu a vzbudím se. Ani si nepamatuju, že bych usnul. Andrea sedí v pořádku vedle mě. Zatím.
"Je ti dobře?" zeptá se, "Jsi bílý jako stěna."
"Je mi fajn," zalžu.
"Nekecej. Vypadáš, jako kdybys viděl ducha, Davide. Co se doopravdy stalo?"
Musím se zhluboka nadechnout a ani pak se mi to neříká snadno. "Měl jsem... vidění zloby. A slyšel jsem hlas."
"Co říkal?" Její ruka spočine na mojí. Mám strach to vyslovit, jakoby mlčení mohlo zařídit, aby to nebyla pravda.
"Jediný slovo. Neunikne." Odmlčím se. Nahlas to zní tak nějak hrozivěji. "Začíná to být opravdu vážný. Musíme sebou fakt hodit."
"Neboj. Mám přece tebe. Zvládnu to, jen si musím věřit, jak jsi říkal." Usměju se, protože to konečně začala brát vážně a kurážně. Věří si, jako tehdy na té soutěži. Možná to tak necítí, ale potřebuje to.

"Jo. To bys měla."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Kolik je tu Cestovatelů mezi světy? :)

Já jsem Cestovatel!
Jenom jdu náhodou kolem...
He?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama