Červen 2014

ID - Lost Cause

30. června 2014 v 15:10 | mstitel |  RECENZE
"Jsem ztracený případ." Kolikrát už jsem si tohle řekla! A o tom je tenhle další kousek od Imagine Dragons.

David, čtvrtek 28.6.

28. června 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Holky asi nikdy nepochopím. Je ale marné snažit se ji přemluvit, na to už jsem za tu dobu přišel. Je tvrdohlavá jako mezek. Jediné, co můžu udělat, je pokusitt se ji chránit, aby se na své cestě nezabila. I když... asi budu mít chvílemii co dělat, abych ji nezabil sám.
Vyrážíme od nádraží směrem ven z města. Cestou ještě nakupuji zásoby na vícedenní cestu, protože před sebou máme sto kilometrů a to nám bude trvat tak čtyři dny. Andy většinu času mlčí. Jen když ze svého batohu vytáhnu dva spacáky a náhradní oblečení, potřeby na táboření a několik technických vymožeností, které mi jsou mimo Zingaru a její energetické pole k ničemu, vydechne překvapením.
"Tak proto byl ten bágl tak těžký!" řekne, "To vypadá, jako kdybys s tím počítal."
"To ne," odpovím, "Jen jsem myslel, že až dorazíme do Zingary, pravděpodobně budeme dost daleko od všech portálů, nebo míst, odkud bychom se mohli rychle dostat ke Svatyni. Počítal jsem s jednodenním pochodem."
"Jo. Omlouvám se za čáru přes rozpočet," řekne, ale nevypadá, že ji to doopravdy mrzí. Nejspíš je pořád ještě naštvaná.

ID - Who we are

26. června 2014 v 15:08 | mstitel |  RECENZE
"They say we're crazy, but it's who we are!"
To mi mluví z duše :D
A text o tom, že člověk nechce ztratit to, čím doopravdy je, je naprosto skvělý, protože celkem dost lidí to tak cítí. Nezáleží na tom, jestli zajdeme moc daleko a jestli to je nebo není dobře. Možná jsme blázni, ale jsme to my!

Andy, čtvrtek 28.6.

14. června 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Projeli jsme několika stanicemi a slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu. Když projíždíme okolo pastvin, David se mě zničehonic zeptá jestli umím jezdit na koni.
"No, nevím, jestli se tomu dá říkat přímo jízda," řeknu, "Ale v sedle se udržím."
"To je dobře," on na to. Docela by mě zajímalo, proč se na to ptá, ale už vím, že když bude chtít, poví mi to sám.
Dívám se na krajinu ubíhající kolem, na lesy, hory a louky a snažím se nevšímat si vřeštícího chlepečka a jeho zoufalé maminky a provokativně klidného tatínka, kteří sedí přes uličku vedle nás. Přistoupili minulou zastávku a od té doby malý Martínek - to vím z neustálého Martínku hačej, Martínku nezlob, Martínku nekopej - nepřestal ječet a mlít sebou. Od té doby máme po romantice. Ne že by mi to nějak vadilo, koneckonců, David se ještě pořádně nevyžvejknul a já... asi nebudu ten typ co dělá první kroky. Navíc můj Romeo už zase spí. Nechápu, jak v tom kraválu mohl usnout.

Pocit, že je všechno pryč

7. června 2014 v 10:06 | mstitel |  ÚVAHY
Mám naprostou spisovatelskou krizi. Nemůžu psát. Ve všech mužských hrdinech svých knih vidím jeho.
Asi bych měla začít znova a od začátku.
Byl tu jeden kluk, co se mi líbil už od prváku. No, líbil je možná silné slovo, ale něco tam bylo. Nikdy jsem nedovolila, aby tam bylo něco víc, protože on by to nikdy nepochopil a já... asi jsem nebyla připravená na něco takového. Ale byli jsme dobří kamarádi a oběma nám to nejspíš vyhovovalo. Neměl asi ani tušení, že se mi líbí.
Až teď, na konci druháku jsem zjistila, co je vlastně zač. Mamka říká, že každý někdy dostane od života tvrdou ránu. Ta moje přišla na týdenním školním výtvarném kurzu, kdy jsme na kolech vyjížděli do plenéru a malovali. Když snílek jako já ztratí iluze, padá pak z oblaků, kde se většinou nachází jeho hlava, až na úplné dno. A to bolí. Jeden večer se spolužáci opili. Já jsem abstinent a spolu s pár dalšími lidmi, co alkoholu neholdují jsme v chatce hráli Bang! a prší. Po půlnoci jsme se rozešli a nás šest holek, které jsme sdílely chatku, jsme jedna po druhé usnuly.
Probudilo mě dupání na schodech před dveřmi a vzápětí dovnitř vrazil on a ještě jeden třeťák. Ten neměl v campu po večerce vůbec co dělat - byly dvě ráno! Zmíněný kluk se svalil na postel mé kamarádky D. a třeťák ke mně. Větší ochmelený oplzlý kretény jsem nezažila. Dalo nám čtvrt hodiny, než jsme je z chatky dostaly ven.
Pak jsme na ně dlouho svorně nadávaly. Nebyli opilí natolik, aby z nich mluvil alkohol. Ten jenom odstranil zábrany a pozlátko, které na sebe nanášeli po ty dva roky co je oba znám. A víte co? Chtělo se mi zvracet. Jednak z toho, co alkohol dokáže udělat se slušnými lidmi a jednak z toho, že jsem si vůbec myslela, že by on mohl být slušný a milý. Předchozí věta si asi protiřečí, ale já v ní vidím smysl, možná proto, že sama nevím, co cítím.
Nechci ho vidět. A na drouhou stranu si někde hluboko uvnitř přeju, aby přišel a řekl: "Omlouvám se. Choval jsem se hloupě a mrzí mě to." Nebo něco takového.
Jenže on to neudělá. Vůbec si neuvědomuje, že udělal něco, co by se mohlo mě, nebo D. nebo kterékoli jiné holky dotknout. Ráno mě pozdravil, jakoby nic a když jsem neodpověděla (jsem na sebe docela hrdá, že jsem potlačila nutkání zařvat na něj "Chcípni, bastarde!") zatvářil se uraženě. Jako by na to měl právo!
Možná si někdo pomyslí, že jsem hloupá a že bych měla být ráda, že o mně někdo projevil zájem. Být kus masa? Nikdy! A jestli jediný, kdo se o mě bude zajímat, bude opilý prase, to radši zůstanu sama už napořád, děkuju pěkně!

Jenže to nemění nic na tom, že jsem zoufalá. Zjišťuju, že ho vidím všude kolem sebe a že jsem se možná tomu "něčemu víc" nedokázala ubránit úplně. Vidím ho jak v Davidovi z Deníků Světů, v Adamovi z Manipulace, tak i v jiných hrdinech z knížek, které ráda čtu. Dostal se mi pod kůži a mně se chce jenom někam zalézt a fňukat nad svým osudem, proč že jsem musela prozřít, nebo proč jsem ho vůbec potkala, proč je to zatraceně takovej bastard...
Možná Deníky nikdy nedopíšu.
A bude to jeho vina.

Pokud jste dočetli až sem, omlouvám se, že jsem vám svou depresí zkazila náladu. Přeju vám, aby vás žádný takovýhle pád nepotkal.

ID - Monster

5. června 2014 v 15:05 | mstitel |  RECENZE
Další od Draků o tom, že v každém z nás se skrývá netvor... Navíc se podle tohohle videa dobře učí text :D

ID - Radioactive

1. června 2014 v 15:07 | mstitel |  RECENZE
Momentálně jsem se zamilovala do Imagine Dragons. Radioactive je od nich asi nejznámější a zároveň první co jsem slyšela. Co říkáte na cover Pentatonixu a Lindsey Stirling?