Andy, čtvrtek 28.6.

14. června 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Projeli jsme několika stanicemi a slunce mezitím vystoupalo vysoko na oblohu. Když projíždíme okolo pastvin, David se mě zničehonic zeptá jestli umím jezdit na koni.
"No, nevím, jestli se tomu dá říkat přímo jízda," řeknu, "Ale v sedle se udržím."
"To je dobře," on na to. Docela by mě zajímalo, proč se na to ptá, ale už vím, že když bude chtít, poví mi to sám.
Dívám se na krajinu ubíhající kolem, na lesy, hory a louky a snažím se nevšímat si vřeštícího chlepečka a jeho zoufalé maminky a provokativně klidného tatínka, kteří sedí přes uličku vedle nás. Přistoupili minulou zastávku a od té doby malý Martínek - to vím z neustálého Martínku hačej, Martínku nezlob, Martínku nekopej - nepřestal ječet a mlít sebou. Od té doby máme po romantice. Ne že by mi to nějak vadilo, koneckonců, David se ještě pořádně nevyžvejknul a já... asi nebudu ten typ co dělá první kroky. Navíc můj Romeo už zase spí. Nechápu, jak v tom kraválu mohl usnout.


Abych se nějak zabavila, prohlížím si lidi ve vagónu. Dvě babičky na výletě, které by jistě bylo velmi dobře slyšet, kdyby Martínek neměl silnější frekvenci, sedí před námi. Pak je tu čtveřice kluků s krosnami a karimatkami, podle stužek na batozích maturanti. Ani jeden není moc zajímavý, zvlášť když je porovnám s... ale to je fuk. A vzadu za námi chrápe nějaký kuřák. Je to strašně cítit.
Nikdo z nich nemá ani tušení, že existují jiné světy a že mezi nimi sem a tam pendlují Jediové naší galaxie a že jeden z nich sedí hned vedle mě.
Když míjíme ovocné sady, zalituju, že mám blok v batohu nahoře v zavazadlovém prostoru a kdybych se tam snažila dostat, vzbudila bych Davida. Fascinuje mě přírodní divokost zkrocená do úhledných řádek a to, jak se jedna po druhé otvírají, jak se řítíme 80 kilometrů v hodině okolo nich. Skoro jako stránky knihy, napadne mě. Nakreslila bych rozevřenou knihu, ve které každá stránka bude řádkou ovocných stromů. Hlavně si to zapamatovat. Možná přece jenom ten blok vyhrabu. Když David zaspal Martínka, třeba ho neprobudím ani já.
Opatrně se postavím a šmátrám poslepu v batohu. V tu chvíli se stane hodně věcí najednou. David se vzbudí a jediným rychlým pohybem mě strhne k sobě. Brzdy vlaku zaskřípou a setrvačnost nás postrčí dopředu. Následující náraz nás odhodí zpátky tak, že přistanu Davidovi na klíně. Musela jsem na chvíli ztratit vědomí, protože když se snažím postavit, Martínek už neječí, zato ječí jeho maminka, maturanti pokřikují a snaží se rozbít okno, kudy by mohli vylézt ven. Vagón stojí naštorc, jak zbytek soupravy před námi sjel z kolejí.
"Zloba," sykne David a kopne do okna, které se okamžitě rozletí. Jeden z kluků si ho změří obdivným pohledem. "Padej ven. Může to bouchnout," řekne a nekompromisně do mě strčí. Popadnu oba batohy a vyskočím ven. Už vidím, co se stalo. Přeskoleje šikmo leží vývrat. Snad smrk, řekla bych. Vylezu na násep a pozoruji to neštěstí. Vlastně pozoruji spíš Davida. Ostatních vagónů, ze kterých se lidé taky tlačí ven, si ani nevšímám. Už prokopnul druhé okno a podává nezvykle zamlklého chlapečka mamince, která stojí venku. Z okna, kterým jsem vylesla já, vyskakují kluci s krosnami. Babičky a ten kuřák jsou venku, už zbývá jen David. Proč mu to tak trvá? Co tam dělá? Vtom si všimnu, že maturanti jsou jen tři. Jeden z nich vypadá, že se chce vrátit, ale zarazí se s rukou na vysypaném skle. Pak si všimnu, že David něco táhne po podlaze. Je to ten čtvrtý kluk. Nejspíš je zraněný, nebo... ne. Nemůže být mrtvý. Zvedne ho a opatrně ho podává skrz nouzově vytvořený východ jeho kamarádovi. Ten se hned otočí a škrábe se nahoru na násep, kde už je většina cestujících.
Konečně z vlaku vyleze i David. Zaslechnu křik zepředu vlaku a vidím strojvedoucího a průvodčí jak divoce gestikulují a odhánějí lidi dál. Vzápětí předek soupravy vybuchuje.
Plácnu sebou na zem, batohy si tisknu k sobě. Nevím jak dlouho tak ležím schoulená ve strachu, že exploze budou pokračovat. Cítím štiplavý dým a slyším nejasné hlasy. Jeden ke mně ale pronikne spolehlivě.
"Andreo! Jsi v pořádku?" ptá se David, kleká si vedle mě a bere si ode mne svůj bágl.
"Nejspíš. Ten kluk..."
"Přežije to. Jenom se praštil do hlavy. Opravdu ti nic není?"
Zavrtím hlavou. Teprve začínám opravdu přemýšlet o tom, co se stalo. David řekl, že je to zloba. To ale znamená...
"Dobře. Tak bychom měli jít. Asi za hodinu dorazí náhradní doprava na silnici přibližně kilometr odtud, slyšel jsem, jak to říká průvodčí."
"Nejdřív mi něco řekni," zarazím ho.
"Cokoli potřebuješ vysvětlit, to ti můžu povědět cestou," odporuje.
"Tohle ne," nesouhlasím, "Říkal jsi, že je to zloba. Jak to, že nezasáhla jen mě, ale i jiné lidi, třeba zrovna toho kluka?"
Zamračí se. "To je jednoduchý. Země se tě snaží zbavit stůj co stůj. Nevadí jí, když ztratí několik svých bytostí. Hlavně že zničí tebe."
Sklopím hlavu a předstírám, že mě zaujaly moje tenisky. "A ty po mně chceš, abych vlezla do autobusu plnýho lidí, kterej se vybourá, všichni umřou a..." Docela nedůstojně se rozbrečím. "Kdyby se ten kluk praštil do hlavy jen o trochu víc, mohl být mrtvý, rozumíš? Kvůli mně! Já si to přece nemůžu... vzít na svědomí. Vždyť ti lidé netuší vůbec nic, stejně jako já před pár dny a jenom kvůli tomu, že jsou ve špatnou chvíli na špatném místě se sebestřednou bezohlednou holkou, mají umřít?"
David se na mne podívá opravdu zvláštně. Myslel si snad, že bych byla schopna riskovat cizí životy za svůj? Obejme mne.
"Promiň. To já byl bezohledný. Zapomněl jsem, že ty bys něco takového nepřipustila. Omlouvám se. Myslel jsem, že se budeš spíš soustředit na svoje přežití, když nebudeš vědět, že nejsi jediná, kdo je zlobou ohrožený."
"To bylo vážně hloupý," řeknu, "Jenže co teď? Samozřejmě, že se chci dostat do Remondshire co nejdřív, ale tím autobusem nepojedu. Co kdyby se něco stalo?"
"Poslyš, zatím se přece zloba projevovala jen jednou za den, to znamená, že dneska bys měla být v bezpečí."
Chci mu věřit. Dala bych nevím co, jen abych se dostala do Zingary co nejdřív. Dívá se na mě. Jistě si přeje to samé. Ale i před tím mi neřekl pravdu. Co když je schopný riskovat životy lidí? Nezatajuje mi něco?
"Měla by ses rozhodnout. Stejně nevím, co bychom měli dělat, kdybys řekla, že nepojedeš. Jít pěšky?"
"To asi ne," hlesnu, "Máš pravdu. Pojedu."
Je vidět, že se mu ulevilo. Bere mě za ruku a ukazuje na několik lidí, kteří míří přes pole k silnici. "Když půjdeme k silnici, dostanem se do Jihlavy asi za tři hodiny."
"Je to dlouho. Ale rychleji to nejde, viď?"


***


Když nastupuji do autobusu, který pro nás přijel v rekordním čase půldruhé hodiny, zachytím zvědavý pohled, kterým mě provází řidič. Je to muž ve středních letech, s černými vlasy a hladkou tváří. Vypadá spíš jako bojovník z juda, než někdo, kdo celé hodiny sedí za volantem. David na mě mávne, ať jdu dál. Jediná volná místa jsou vepředu a pak jedno přibližně v páté řadě. Tam zamířím. Shodou okolností sedím vedle jednoho z těch čtyř maturantů. Podívá se na mne a překvapeně se nadechne.
"To byl tvůj kluk, co zachránil Toma!"
"On není..." rudnu, "Není to můj kluk. Ale byl to on, máš pravdu."
"Je to hrdina! Tom by určitě umřel, nebýt jeho, ale takhle prý bude v pořádku." Udělá se mi špatně od žaludku. Mohl být mrtvý. A mohl to být i kdokoli jiný, třeba malý Martin, nebo jeho maminka, nebo jedna z těch upovídaných babiček. Ne jenom já. Kdokoli, kdo by mi byl nablízku. Jsem pro lidi hrozba. Jsem bezohledná. Vůbec bych tu neměla být. Ne po tom, co mi to David vysvětlil.
Najednou na něj dostanu hrozný vztek. Jakým právem? Proč mi neřekl celou pravdu? Bylo to od něj sprosté, neměl stavět můj život nad životy ostatních.
"V pořádku? Jsi úplně zelená. Nestalo se ti něco v tom vlaku?" zeptá se mě ten kluk.
"Ne. Vždyť jsem se odtamtud dostala jako první." Zkusím se usmát, ale asi se mi to moc nedaří. "Jsem ráda, že tvůj kamarád není vážně zraněný."
"Jo to já taky. Je to můj kámoš už od základky."
Na chvíli se odmlčí a já vyhledám očima Davida. Sedí úplně vpředu a baví se s řidičem. Znají se? Je možné, že by to byl Zingařan?
Snažím se zachytit něco z jejich rozhovoru, ale sedím moc daleko a tak ke mně dolétnou jen útržky.
"rychlejší...nebude tak zle...víš, že nesmím..." To byl ten řidič. David mu odpovídá mnohem tišeji a já mám ještě větší problém, abych ho slyšela. "není jen tak...času a navíc...zařídit, však jsem..."
Víc nepochytím, protože David se podívá mým směrem a zjistí, že ho sleduji. Usměje se a ukáže mi vztyčený palec. Asi doufá, že jsem nic neslyšela, nebo možná ten rozhovor vůbec není tak důležitý, jak si myslím.
Znovu se pohodlně usadím a pomalinku usnu.
Vzbudím se až v Laverny. Tam jsme měli přestupovat, ale vlak tam na nás pochopitelně nečeká. Za hodinu pojede jiný. Když vystoupím, rychle se chytím Davidovy ruky. Mám tak větší jistotu a pocit bezpečí.
"Ty se s tím řidičem znáš?" ptám se a snažím se, abych nezněla podezíravě, ani vyděšeně.
"Jo, starej kamarád," řekne, "Jeho předek měl opačnej problém, než ty. Přešel na Zemi a Renda to zjistil. Teď nám slouží jako rychlá spojka, nebo ucho. Takže pracuje pro Svatyni, ačkoli není Zingařan. To se často nestává, ale Renda je informátor k nezaplacení."
Docela se mi ulevilo, že mi to řekl. Nejsem ráda, když se bojím mu věřit. Chci mu věřit.
To by mi ale musel říct všechno. Doufám, že to udělal.
"Tak to jo," řeknu neutrálně.
David se usměje a stiskne mi ruku. "Neboj. Zná tu bránu, ke které míříme. Ujistil mě, že je bezpečná, sám ji několikrát použil, i když ne často, aby na sebe neupoutal pozornost zloby. Půjdeme k vlaku, ano?"
Zavrtím hlavou. Rozhodla jsem se. Nikomu se kvůli mně nesmí nic stát.
"Já nejedu," prohlásím.
Podívá se na mě. "Andy, neblázni! Za dvě hodiny tam můžeme být!"
"Nebo může během dvou hodin někdo umřít."
"Ženský!" vyštěkne David flustrovaně, "Všecko komplikujou! Kdybych ti nic neřekl, mohlo jít všechno jako po másle!"
"Aha, takže my si teď budeme lhát, jo?" dopálím se, "Fajn! Já prostě nejedu. Mysli si co chceš, ale já nechci riskovat."
"Takže nechceš riskovat," řekne až přehnaně klidně, "A tak radši půjdeš pěšky čtyři dny, než abys dvě hodiny seděla ve vlaku? Chápeš, že pravděpodobnost, že nás zloba zastihne zrovna v těch dvou hodinách je asi jedna ku padesáti?"
"To je dost pravděpodobný," řeknu, "Koukni, já to ty čtyři dny vydržím. Nejsem padavka. Věř mi. Dokážu to a neohrozím nikoho kromě sebe. Dojdu tam. Sama."
"Nebudeš sama," odpoví s očima upřenýma na mě, "Budu s tebou a postarám se o to, abys to zvládla."
Chci odmítnout. Musím odmítnout, protože nechci, abych způsobila katastrofu. Aby se mu něco stalo jen proto, že půjde se mnou.
Ale sama to nezvládnu.
"Sama to nezvládneš," řekne a já mám pocit, že mu dokážu odpustit, že mi lhal. Chránil mě. "Je moje práce dávat na tebe pozor. Takže dělej, co chceš, ale mě se nezbavíš."
"Fajn," usměju se, "Asi se ani nebudu snažit."
Vezme mě za ruku. "Rozumný. Takže jdeme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik je tu Cestovatelů mezi světy? :)

Já jsem Cestovatel!
Jenom jdu náhodou kolem...
He?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama