David, čtvrtek 28.6.

28. června 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Holky asi nikdy nepochopím. Je ale marné snažit se ji přemluvit, na to už jsem za tu dobu přišel. Je tvrdohlavá jako mezek. Jediné, co můžu udělat, je pokusitt se ji chránit, aby se na své cestě nezabila. I když... asi budu mít chvílemii co dělat, abych ji nezabil sám.
Vyrážíme od nádraží směrem ven z města. Cestou ještě nakupuji zásoby na vícedenní cestu, protože před sebou máme sto kilometrů a to nám bude trvat tak čtyři dny. Andy většinu času mlčí. Jen když ze svého batohu vytáhnu dva spacáky a náhradní oblečení, potřeby na táboření a několik technických vymožeností, které mi jsou mimo Zingaru a její energetické pole k ničemu, vydechne překvapením.
"Tak proto byl ten bágl tak těžký!" řekne, "To vypadá, jako kdybys s tím počítal."
"To ne," odpovím, "Jen jsem myslel, že až dorazíme do Zingary, pravděpodobně budeme dost daleko od všech portálů, nebo míst, odkud bychom se mohli rychle dostat ke Svatyni. Počítal jsem s jednodenním pochodem."
"Jo. Omlouvám se za čáru přes rozpočet," řekne, ale nevypadá, že ji to doopravdy mrzí. Nejspíš je pořád ještě naštvaná.


Vydáváme se podél trati. Andy si tvrdohlavě dala do batohu polovinu zásob, abych 'si nemyslel, že se nechává zvýhodňovat'. To bych si nemyslel nikdy. A těch pár desítek gramů by mě nezabilo.
Jsem vynervovaný a nerozhodný. Měl jsem ji do Zingary dostat co nejrychleji. Tak to stálo v pokynech od Ughana. Ale nedokážu jí dál odporovat, protože má pravdu. Nechtěl jsem jí lhát, ale doufal jsem, že to bude rychlejší. Věřil jsem, že ji dokážu chránit a že ji do Zingary dovedu bezpečně.
Asi jsem měl tušit, že se něco zvrtne. Vždycky se něco zvrtne. Měl jsem čekat, že se naštve až to zjistí. Musím si to vzít jako poučení pro příště. Poznamenat si: Když lžeš ženský, se kterou musíš spolupracovat, říkáš si o malér.
Andy je v dobré kondici. Podařilo se nám projít okolo několika vesnic, než začalo zapadat slunce. Začínám přemýšlet, kde se utáboříme. Půda je rozměklá dvoudenním deštěm a docela nerad bych se uchyloval k nepohodlnému spaní na zemi pod širákem.
Proto jsem rád, když zahlédnu lesní chatku, jakých je v téhle oblasti díky turistickémuu ruchu určitě mnohem víc. Je to takový malý domeek, do kterého se můžete uchýlit, když jste na trampu a zastihne vás špatné počasí. Pravděpodobně tam nebude elektřina ani tekoucí voda, ale bude tam sucho a díky krbu, o kterém svědčí bytelný komín, taky teplo.
Jedny bytelné dveře se starým, ale namazaným zámkem a nezrezivělými panty svědčí o tom, že se o domek někdo stará. Pravděpodobně lesní správa, nebo nějaká turistická instituce. Nemám ponětí.
"Tady pro dnešek skončíme," řeknu Andree, když dorazíme k chatičce "Hledej klíč. Asi bude pod rohožkou, nebo v okapu."
"Je tady," řekne Andrea a ukáže na kličku okna. Proč má sakra okno kličku venku?
Otočím klíčem v zámku. Podle očekávání to trochu drhne, jakoby se zámek nepoužíval příliš často, ale není to zas až tak zlé.
Uvnitř je zatuchlo, ale otevřu obě okénka a pustím dovnitř čerstvý vzduch. Opravdu, kdo vymyslel, aby se otevírala jedna okenice zvenčí a druhá zevnitř? Copak chtějí, aby se jim tam někdo vloupal?
Andy se posadí na vratkou trojnožku postavenou naproti krbu, okterém jsem tušil, že tam bude. Zabírá celou jednu stěnu domku. Na druhé straně stojí obyčejný starý stůl a lavice přiražená u zdi. Nad lavicí visí řád chatky, samé "Nekouřit", "Uklízet", "Zamykat" a podobně. Nahoře pod nízkým stropem ae nachází polička, na které objevím sirky (sice mám svoje, ale nač plýtvat) a knihu návštěv - otřepaný sešitek s oslími rohy.
Rozhodnu se radši tam nic nepsat, pro případ, že by Andreu hledali. Než se sem vrátí někdo z našich, aby vymazal vzpomínky na ni, nesmíme po sobě zanechat stopy.
"Mohla bys rozdělat oheň? Jenom malý, abychom si mohli udělat čaj," poprosím Andy a ta se beze slova zvedne a pomocí jediné sirky z balíčku a hromádky suchých větviček zapálí malý ohýek. Už se ani neptám, jak to umí. Překvapuje mě dál, ale začínám si zvykat.
Usměju se na ni a vezmu ji za ruku. Potřebuje vidět, že jí někdo věří, jinak přestane věřit sama sobě.
"Dojdeme tam, uvidíš," řeknu, jak nejrozhodněji umím.
"Nevím," hlesne.

Stisknu jí ruku pevněji, ale hned zase povolím. Nechci ji zranit a můj stisk by to dokázal. "Ale ano. Víš to. Věř si, pamatuješ? Pak dokážeš cokoli."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kolik je tu Cestovatelů mezi světy? :)

Já jsem Cestovatel!
Jenom jdu náhodou kolem...
He?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama