Červenec 2014

David, pátek 29.6.

26. července 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Začíná pršet. Docela to vystihuje moje pocity. Dělám si o Andy starost kvůli tomu všemu, co se děje. Jestli už se jí zloba dostala i do hlavy a myšlenek, postupuje to rychleji, než je obvyklé.
Většinou, když se někdo ztratí v nepřátelském světě, se první týden zloba omezí na drobné, ne příliš agresivní útoky. Pak se začnou stupňovat, ohrožovat zdraví, ale ne život. Myslel jsem si, že v té fázi je Andy teď, ale zloba pokročila mnohem dál, když se dostala i do její mysli. Další útoky budou smrtelné.
Ten kentaur by ji měl chránit. Energie Zingary, která je v něm uožená jako v baterii je dost silná, aby zlobu zmírnila, ale o moc ne.
V podstatě jsem mluvil pravdu, když jsem jí řekl, že ji ochrání před smrtelnými útoky. Kdybych jí to ale měl vysvětlit pořádně, musel bych se do toho pustit mnohem podrobněji.
Zloba vysílá vlny energie, která je proti Andy zaměřená. Ty mají různou intenzitu a pokud ta překročí určitou hranici, útoky jsou schopné ohrozit Andrein život. Zároveň, jakmile se dotknou té hranice, energie v přívěsku se uvolní a srazí sílu útoku na únosnou míru.
Přehodím si kapuci přes hlavu a přitáhnu bundu těsněji k tělu. Ochladilo se nejmíň o deset stupňů.
"Ve tvým batohu je pláštěnka," řeknu Andree.
"Nesnáším pláštěnky," zabručí, "Zatracenej déšť."
Zprudka jí položím ruku na rameno. "Vezmi si ji. Prosím." Vím, co všechno se může stát. "Jestli zmokneš a nastydneš, nemáš už svoji postýlku, kde by ses mohla vyležet."
"Dík, že jsi mi to připomněl," ušklíbne se nevesele.
"Promiň," řeknu, "Ale tu pláštěnku si vem."
Neochotně zaloví v batohu a přetáhne si přes sebe průhledný igelitový plášť s kapucí. Podívá se na mě se zdviženým obočím, jakoby se ptala, jestli jsem spokojený.

Andrea, pátek 29.6.

12. července 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Večer jsme se natáhli každý z jedné strany krbu a já usnula během několika vteřin. Bylo to od Davida nesmírně prozíravé, že si vzpomněl na spacáky a na všechno, co jsme dteď potřebovali. Musel už takhle utíkat víckrát.
Na to jsem myslela, když jsem usínala. A pak... přišly sny.
Začalo to neškodně. Střílela jsem na terč. Ze začátku mi to šlo, ale pak se mi dařit přestalo. Šípy, které nejdříve zasahovaly jen černý střed kruhu, se začaly zabodávat do okraje terče a dokonce i do stromů okolo mě.
"To ne! Musím mířit přesně!" volala jsem a snažila se zklidnit třesoucí se ruce a zaostřit rozmazaný pohled.
"Přesně... Proč ne?" ozval se hlas, který zněl staře a pradávně. Tak staře jako Země sama.
Mlha před mýma očima se rozestoupila. Dech se mi zklidnil a ruce se přestaly třást. Když jsem ale chtěla luk sklopit, ruce mě neposlechly. Založila jsem s precizností, jaká se získává léty cvičení, další šíp. Tentokrát byl terč mnohem dál a taky menší.
Když moje ruce napnuly tětivu, aniž by jim hlava dala povel, začala jsem panikařit. Ukazovákem se dotýkám koutku úst a pak vystřelím.
V tom okamžiku se před terčem objevuje ten kluk z vlaku, Tom, a šíp se řítí přímo na něj. Vím, že jsem vystřelila přesně. Nemůžu tomu zabránit.
"Ne!" vykřiknu a probudím se.
V chatičce nikdo není. To mě vylaká. Posadím se a odkopu se ze spacáku.
"Davide?" zeptám se potichu, "Jsi tu?" Ovšemže tu není, kam by se taky schoval? Ani pod ten stůl by se nejspíš nevešel. Vstanu a otevřu dveře ven.
Ve vzduchu visí dusno. Nejspíš bude zase pršet a tentokrát víc. To bude opravdu skvělý výlet. Ale ani na chvíli nelituji svého rozhodnutí. Pokud by mě zloba napadla mezi lidmi, bylo by to horší, než promoknout.
"Dobré ráno."
David právě vychází po pěšince z lesa. "Byl jsem se podívat, jestli nechytím signál."
"Signál?" zopakuji. Na takové věci jako je mobil jsem za poslední den ani nepomyslela. Můj je vybitý. Bože, babi musí být strachy bez sebe, jestli se mi nemůže dovolat. Zase.
"Zingarskou energii, na kterou bych napojil některý ze svých přístrojů. Dá se vysledovat i v jiném světě v blízkosti brány, ale asi jsme zatím moc daleko."
"Aha, já myslela na mobil," ušklíbnu se.
"Ne, ten by mi stejně k ničemu nebyl. Nebo myslíš, že některá z telefoních sítí má v Zingaře pokrytí?"
Zakroutím hlavou. "Blbost, co?"
"Jo, ale hloupej nápad to není. Vyřešilo by to náš problém. Kdyby přijel někdo, kdo se umí přemístit, mohl by tě vzít s sebou." Je na něm vidět, jak moc ho mrzí, že sám to nedovede. Pak se ale oklepe a podívá se na mě zpříma s pokusem o úsměv. "No, nemá cenu na to myslet, když s tím stejně nic nenaděláme, že? Máš hlad?"
Snídani - chleba se sýrem - sníme jen narychlo a pak hned vyrazíme znovu na cestu. Je horko a dusno. Nad námi se honí mraky a obloha na západě černá, jak se žene bouřka.
Jdeme pěšinou lesem a já myslím na Zingaru. Jaká vlastně je? Jistě, spoustu jsem se toho dozvěděla od Davida, ale přece... Budu se na ni dívat jinak, teď když vím, že je to celý svět, ne jenom moje údolí. Bude celý svět tak krásný, jako moje údolí, nebo je to jen krásná oáza v místě, které bych si za domov nikdy nevybrala, kdybych věděla do čeho jdu?
To ne. David o ní taky muví s láskou. Kdyby byla Země lepší, hemžilo by se to tu Zingařany, nebo ne? I kdyby byla celá jen zpoloviny taková jako údolí, bylo by to krásné. Páni. V takovém světě bych dokázala žít.
Nejdřív bys tam musela dojít, ozval se protivný hlásek vmé hlavě.
Ovšemže tam dojdu, odpověděla jsem mu, Já to dokážu. A David bude se mnou. Zvládneme to!
Tomu přece sama nevěříš.
Věřím. David mi věří, takže si věřím i já.
Co je to za logiku? Navíc, on ti nemůže věřit, jinak by tě pořád tak nehlídal a úzkostlivě nechránil.
V tomhle není logika! On mě úzkostlivě nechrání. Je jeho práce na mě dohlédnout, ale věří, že s ním to zvládnu.
To je hloupost. A navíc, kdo ti řekl, že můžeš věřit jemu?
Věřím mu víc než sama sobě. On tomu rozumí, dokáže mi pomoct!
Ale ty tomu nerozumíš, že? Pročpak ti to nevysvětlí?
Vysvětlil mi všechno co mohl! To, že to nepobírám, je můj problém. Rozumím tomu, čemu rozumět potřebuji - že odtud musím pryč a nesmím přitom ohrozit někoho dalšího.
Ale to ti přeci také neřekl!
"Ach, sklapni!"
"Já nic neříkal," ohradí se David, protože poslední větu jsem vyjekla nahlas.
Okamžitě e zatvářím jakoby nic a zavrtím hlavou.
"Jistěže ne, to se jen hádám se svým druhým já," ušklíbnu se a trochu pohodím hlavou. Beru to jako vtip, ale David se zarazí. Ujdu ještě tři kroky, pak se zastavím také a podívám se na něj.
"Slyšíš v hlavě hlasy," řekne bezvýrazně. Pak přistoupí ke mně a položí mi ruku na rameno. "Musíš jim odolat. Neposlouchej je. I tvé pocity mohou být nástrojem zloby. Co jsi slyšela?"
Děsí mě, jak se vždycky změní jeho oči, když mluví o zlobě světa. A jak zhrubne jeho hlas, když se takhle ptá.
"No... že bych ti neměla věřit... a že tam stejně nedojdu... Ale já to dokážu! A dokážu všem, kdo tomu nevěřili, že na to mám. Vlastně spíš jen té zlobě. Ale já to zvládnu, já tomu hlasu nevěřím."
Usměje se a zase je to ten starý David. "Tak je to správně. ti věřím. A jak už jsem říkal, ty bys měla taky."
"Jo," zamumlám jenom, ale ve skutečnost se ve mně všchno svírá. Jedna část mého já mu opravdu bezmezně věří a nejradši by mu padla kolem krku pokaždé když se na mne podívá, ale ta druhá... Tvrdí mi, že je jen obezřetná, ale já v tom vidím zradu... Nevyznám se sama v sobě.

Bože, tohle bude horší, než jsem si myslela.

ID - Ready aim fire

9. července 2014 v 15:11 | mstitel |  RECENZE
V téhle písničce se můžu zcela ztotožnit s textem tam, kde se zpívá: "I was never welcomed here. We don't have a choice to stay. We'd rather die than do it your way..." a "We never quite thought we could lose it all..."
A zvuky bitvy na pozadí se tam neskutečně hodí.

Vliv knih - jen pozitivní!

3. července 2014 v 19:55 | mstitel |  ÚVAHY
Na můj naprosto nezajímavý a obyčejný život má vliv spousta věcí. Knihy jsou ale pravděpodobně nejdůležitější jednotkou tohoto souboru. Mám ráda citáty o tom, že čtenář žije tolikrát, kolik zná hrdinů knih a podobné blbinky. Na druhou stranu si říkám, že pokud strávím celý život čtením (nebo popřípadě psaním) příběhů, nepřipravuji se tím vlastně o ten svůj příběh?
Nevím.
Miluju knížky. Každý svět, který se nalézá v knize, je pro mě jako ráj. Neznám snad jedinou knížku (i když takové jistě jsou, ale já je buď nikdy nenašla, nebo jsem se jim obloukem vyhnula), která by na mě neměla vliv a to kladný. Knížky mě nutí zamyslet se nad sebou samou. Co bych udělala v situaci, kdy se hrdina rozhodl špatně? Zachovala bych se líp? Dokázala bych napodobit jeho správná rozhodnutí? Asi je to neobvyklé, ale nemám ráda happy endy. Nechápejte mě špatně, i ve svém životě si happy end přeji a přeji ho každému. Ale na druhou stranu vím, že tak to v životě nechodí. Knížka, která skončí realisticky, mi dá mnohem víc, než ta, která končí slaďákem. A pokud hlavní hrdina zemře - i to se stává. Pak se můžu zamyslet nad tím, co udělat, abych život prožila co nejlíp a nemusela toho litovat, až dojde konce, který nebude happy.
A jsme u toho zase. Prožít ho čtením nebo žitím?