David, pátek 29.6.

26. července 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Začíná pršet. Docela to vystihuje moje pocity. Dělám si o Andy starost kvůli tomu všemu, co se děje. Jestli už se jí zloba dostala i do hlavy a myšlenek, postupuje to rychleji, než je obvyklé.
Většinou, když se někdo ztratí v nepřátelském světě, se první týden zloba omezí na drobné, ne příliš agresivní útoky. Pak se začnou stupňovat, ohrožovat zdraví, ale ne život. Myslel jsem si, že v té fázi je Andy teď, ale zloba pokročila mnohem dál, když se dostala i do její mysli. Další útoky budou smrtelné.
Ten kentaur by ji měl chránit. Energie Zingary, která je v něm uožená jako v baterii je dost silná, aby zlobu zmírnila, ale o moc ne.
V podstatě jsem mluvil pravdu, když jsem jí řekl, že ji ochrání před smrtelnými útoky. Kdybych jí to ale měl vysvětlit pořádně, musel bych se do toho pustit mnohem podrobněji.
Zloba vysílá vlny energie, která je proti Andy zaměřená. Ty mají různou intenzitu a pokud ta překročí určitou hranici, útoky jsou schopné ohrozit Andrein život. Zároveň, jakmile se dotknou té hranice, energie v přívěsku se uvolní a srazí sílu útoku na únosnou míru.
Přehodím si kapuci přes hlavu a přitáhnu bundu těsněji k tělu. Ochladilo se nejmíň o deset stupňů.
"Ve tvým batohu je pláštěnka," řeknu Andree.
"Nesnáším pláštěnky," zabručí, "Zatracenej déšť."
Zprudka jí položím ruku na rameno. "Vezmi si ji. Prosím." Vím, co všechno se může stát. "Jestli zmokneš a nastydneš, nemáš už svoji postýlku, kde by ses mohla vyležet."
"Dík, že jsi mi to připomněl," ušklíbne se nevesele.
"Promiň," řeknu, "Ale tu pláštěnku si vem."
Neochotně zaloví v batohu a přetáhne si přes sebe průhledný igelitový plášť s kapucí. Podívá se na mě se zdviženým obočím, jakoby se ptala, jestli jsem spokojený.


"Neboj. Nikdo ze spolužáků tě takhle neuvidí."
"Jo," přikývne a na tváři se jí objeví něco jako úleva, "Ty mám naštěstí z krku." Pak se zakření a dodá: "Stejně mi teče do bot. A to doslova."
Zadívám se jí na nohy. Má lehké černobílé tenisky, úplně promočené i za těch pár minut.
"Potřebuješ pořádné boty," řeknu. Jenže pokud se nemůžeme přiblížit k obydlené oblasti... Asi jí dojde, na co myslím.
"Já to zvládnu. Žádný strachy," řekne, ale já vidím, jak se tetelí zimou. Zloba využije každé její slabosti a já se už nechci hádat.
"Ne. Pokusím se nabít ten tvůj přívěsek. asi na dvě hodiny dokážu zamezit jakémukoli útoku zloby. Na víc nebudu mít sílu. Mělo by to stačit. Do té doby se určitě vrátím."
"Počkej - chceš jít sám?"
Přikývnu a čekám, že bude odporovat, ale nakonec skloní hlavu a nepatrně kývne.
"Máš pravdu. Zkus to."
"Dobře. Dojdeme někam, kde tě budu moct nechat, ale zároveň to bude blízko nějakého města. Myslím, že jsme už celkem blízko Decu, pokud jsme během dneška neuhnuli moc na východ. Běhám slušně. Stihnu to."
"Nevyčerpáš se moc? Tím, že mi předáš sílu a pak ještě poběžíš?" ptá se ustaraně.
Trochu se pousměju. Je dojemné, že ačkoli nic neví, má o mě starost. "Ne, "odpovím jí, "Síla, kterou ti předám, je zbytek energie Zingary, která mi zůstala. Je to něco úplně jiného, než fyzická síla."
"Dobře. Potom tedy musíme najít nějaké místo, kde budeme moct zůstat. Pravděpodobně ii na noc, protože se vrátíš pozdě."
"Jo. Snad se něco najde."
Ve skutečnosti doufám, že tu někde bude altán, co v něm přespávají party puberťáků na výletech. Ty domky a altány jsou rozmístěné přibližně rovnoměrně po celé téhle oblasti, protože turisté ji hojně navštěvují. Teď už vím, k čemu byly ty příšerné hodiny zeměpisu jiných světů. Našprtal jsem se jen to nejdůležitější - místa nejblíž branám a místa, kde se někdy vedly důležité bitvy, protože strategii jsem měl vždycky rád, ale teď mě mrzí, že jsem tomu nedal víc. Aspoň že tohle jsem si zapamatoval. Vždycky mě fascinovalo to, jak se pozemšťané chovají. Na jednu stranu obdivují přírodu v oblastech, jako je tahle, ale na druhou zase svůj svět ničí. A jezdí vždycky tam, kde je něco krásného, ale je to daleko, nebo je tam drahý vstup, nebo něco podobného, místo aby vyjeli pět kilometrů za město, kde je les, ve kterém najdou skoro stejnou přírodu, jako kdekoli jinde. Proto jsem si zapamatoval místo, kam díky nádherným scenériím a pískovcovým skalám lidé jezdí přes celý stát.
Dál jsme moc nemluvili. Oběma nám byla zima a mně navíc teklo za krk a i v mých pohorkách, které se sem hodily mnohem líp, než Andyiny boty, začínalo čvachtat. Andy si slůvkem nepostěžovala, ale mám pocit, že i jí musí být hrozná zima. Nemluvě o tom, že jestli jí v hlavě hlodá zloba, musí to pro ni být zatraceně těžké.
Dostat ji k nám se teď zdá o moc komplikovanější. A důležitější. Zvlášť proto, že mi na ní záleží. Mám o ni větší stracha a taky si víc uvědomuji, co by se stalo, kdyby se mi to nepodařilo.
Co bych pak udělal? Vrátil bych se do Svatyně, postavil se před radu a podíval se Ughanovi do očí se slovy: "Neobstál jsem. Zklamal jsem. Nesplnil jsem svůj úkol."? Nebo bych se bál vrátit? Vždyť Andrea už není jen tak ledajaký úkol. Je to člověk, kterému musím pomoct.
Nemám jinou možnost, než uspět, jinak se nebudu moct podívat sám sobě do očí.
Po asi dvou hodinách chůze zjišťuji, že se už chvíli držíme podél turistické stezky. Upozorním na to Andreu a dohodneme se, že můžeme jít po cestě, protože teď stejně nikoho nepotkáme. Není to zas takový rozdíl, protože všude je spousta kořenů a kamenů, stejně jako v lese. Mám ale pocit, že jsme nabrali nějaký určitý směr. Turistická stezka nás zavede k nějakému místu, kde budeme moct zůstat.
Po dalších třech kilometrech chůze si Andrea všímá rozcestníku. Když vidí nápis na jedné z šipek, rozzáří se.
"Tady jsme byli s dědou! Královská Vyhlídka, jo, tam jsme jednu noc i přespali."
Nejde popsat jak velký kámen ze mě spadnul, když to řekla.
"Je tam altán?"
"Ano. Nic extra, ale na teplou letní noc ideální. Obávám se, že ta dnešní nebude ani teplá ani letní, ale bude to lepší, než spát v koruně stromu," usměje se.
"Výborně. Dojdeš tam sama?" Druhý ukazatel míří do Decu (náměstí 9 km). Můj odhad byl víceméně správný.
"Chceš běžet do Decu a zpátky a vrátit se za dvě hodiny?" zeptá se mě udiveně.
Neubráním se úsměvu. "Když jsem se učil, Ughan mě proháněl mnohem víc," ujistím ji a pohladím ji po mokré tváři. "Potřebuju ten přívěsek," připomenu.
Vytáhne ho zpod pláštěnky, kde se jeho stříbřitý povrch odráží od tmavé látky mikiny. Není ze stříbra, ale z kovu, který se na Zemi nevyskytuje a i v Zingaře je velmi vzácný. Dobře uchovává a vede energii a proto se, jako všechny užitečné a vzácné věci, nachází na těch nejnebezpečnějších místech. Ti kdo ho hledají, musí být nadmíru zkušení bojovníci a průzkumníci. Já měl to štěstí, že jsem jednomu kentaurovi, který se hledáním nebeského kovu živil, zachránil život a tím jsem si vysloužil polovinu výnosu, který získal na své výpravě. Místo toho jsem si řekl o polovinu surového kovu a z jeho části dal odlít onen přívěsek, aby mi připomínal přítele, kterého jsem získal. Filip byl nejlepší lukostřelec, jakého jsem kdy viděl, stopoval jako nikdo a bil se jako hrdina. Tím, že by mu zachránili život, se mohlo pyšnit jen opravdu málo lidí.
Teď jsem beru přívěsek do ruky a dívám se do Adreiných očí. Pohled mi opětuje. Skloním se a zamumlám několik slov v latině. Překlad by byl nejspíš: "Chraň a ochraňuj, ty, který máš mou důvěru, to, co je mi drahé." Ta slova nebyla nutná, ale když jsem něco podobného řekl, lépe jsem se soustředil na energii, kterou jsem do nebeského kovu ukládal.
Až pozdě jsem si uvědomil, že Andrea mi nejspíš rozumí. Trochu jsem se zastyděl, že jsem před ní přiznal, že mi na ní záleží, ale buďto si to neuvědomila, nebo se taktně rozhodla to nekomentovat.
"Půjdu. Za pár hodin se vrátím, tak to tady zvládni. Nemáš se čeho bát," ujistil jsem ji.
Přikývla, i když to nevypadalo, že mi tak docela věří. Snažila se ale být silná a já ji za to obdivoval.
Pak jsem ji postrčil směrem k Vyhlídce, ale než se rozběhla nahoru, otočila se ke mně a dala mi pusu na tvář. "A vrať se brzy," řekla.
To jsem měl rozhodně v úmyslu. Nelhal jsem, když jsem říkal, že mě Ughan proháněl mnohem víc. Délku dnešního běžeckého maratonu - asi čtyřicet kilometrů - jsem tehdy běhal jen jako zahřívací kolečko. V každém počasí, což se mi momentálně dost hodí.
Od bot mi odletují kapky vody a bláta, nohy podkluzují na nerovné zemi a mokro za krkem už si našlo cestičku dolů po zádech. Díky výcviku dokážu tohle všechno přejít a zapomenout na nepohodlí. Je tu jen úkol. Doběhnout do Docu a sehnat Andree teplé boty a oblečení.
Už několikrát jsem běžel o život, ale nikdy to nebylo, protože bych utíkal. To nemám ve zvyku.
Někoho by mohlo napadnout, že utíkáme celou dobu, ale ani blázen jako já by se nesnažil bojovat se zlobou. Není to možné, nikdo to nedokáže. Můžete ji zastavit, ale přemoci nikdy. Vždycky bude mít navrch, dělá to něco nevyzpytatelného, co nikdo ještě tak docela nepochopil.
Zdá se mi, že místo devíti kilometrů běžím aspoň dvacet. Možná, že tím, že jsem se vzdal energie Zingary, jsem opravdu přišel i o část fyzické síly. Když se přede mnou objeví domy se zahrádkami stojící na okraji města, oddychnu si úlevou. Doc je malé město, ale většina obchodů by měla mít otevřeno i v pátek odpoledne. Naštěstí nemusím hledat dlouho. Hned, jak se dostanu na stísněné náměstí, všímám si vývěsního štítu obuvi. Nejsem zadýchaný, ale ze zvyku si prohrábnu vlasy, abych nevypadal uhnaně. Až pak mi dochází, že s tím, jak se na mě vyřádil déšť, asi nic moc nenadělám.
Mohl bych použít iluzi - svoji druhou schopnost, ve které se vyznám líp, než v léčení - ale její nevýhoda je to, že potřebuji napojení na Zingaru, abych ji mohl použít. Smůla.
Prodavačka je přesně ten typ ženy, kterého jsem se obával. Řekněte, kolik ženských, co pracují v obchodě je milých mateřských a starostlivých? Málokterá. Ale na tu jednu narazím zrovna já. Zachovala se přesně podle toho, jak vypadala.
"Mladý muži, copak jste to vyváděl? Snad mi ani neříkejte, že jste pobíhal venku v tom hrozném dešti! Vždyť je to o nemoc! Taková zima a v červnu, no zažil jste to někdy?"
Poslušně opovídám, že ne, nazažil a že jsem si vědom neuváženosti svého chování, ale vysvětlil jsem jí, že scháním pohorky pro svoji dívku, která bude mít brzy narozeniny a byl bych rád, kdyby se mnou šla na nějaký delší výlet, až se počasí uklidní. Málem se zasměju nad tou ironií. Jediné, co si přeju je, aby tenhle výlet skončil. I když nemůžu tvrdit, že se mi nelíbí mluvit o Andy jako o mojí dívce.
Prodavačka ještě nějakou dobu lamentuje nad mojí promočeností, ale pomáhá mi vybrat boty ve velikosti, o které si myslím, že by Andy měla sedět. Pak si pořizuji ještě penetrovací sprej, aby boty odpuzovaly vodu.
Nad cenou polknu, ale všechny výdaje na misi platí Svatyně a já mám zatím peněz dost. Obchod s oblečením musím chvíli hledat - je asi o tři ulice dál, ale jak jsem v obuvi stihnul trochu uschnout, všechno na mně má zase potenciál nasáknout vodou a je to nepříjemnější, než předtím.
Když vejdu dovnitř, překvapí mě teplý vzduch. Někdo pravděpodobně zapnul topení. Chytré, i když na konci června zvláštní. Znuděný prodavač je tam sám, ale rádio hraje dost nahlas. Zrovna jdou zprávy a já bych přestal vnímat, nebýt toho, že zmínili vlak. Tu nehodu mám ještě v živé paměti. Když pak zaslechnu slovo Remonshire a rychlík, zpozorním ještě víc.
"...tragická nehoda, která po sobě zanechala jedno vážné a několik drobných zranění, možná nebyla nehodou. Podle vyšetřování policie nebyla závada na vlaku způsobena náhodou, ale úmyslně."
To mě zarazí. Závada na vlaku? Přes koleje přeci ležel strom.
"Kapitán Remonshirské policie nám bohužel nemohl říci víc, než že na případu pracují. Detailní zprávy vyšetřování vám přineseme zítra. Mladík, který byl při havárii zraněn, leží v Remonshirské nemocnici v kritickém stavu."
Tohle se Andrea nesmí dozvědět. Teď už mi bylo jasné, co se stalo. Na té nehodě zapracovala zloba víc, než jsem si myslel. Zmátla zrak očitých svědků, zastřela ten strom a navedla všechny k tomu, že na vlaku yla závada. Samosebou, sabotáž. Samosebou, nitky povedou k nám. A tím pádem po nás půjde celá pozemská policie.
A ten kluk... Byl jsem si jistý, že bude v pořádku. Vždyť jsem ho kontroloval, dýchal normálně, všechno pracovalo jak mělo. Proč by měla zloba chtít, aby se to zvrtlo? Po tom, co jsem ho vytáhl ven se měl do několika dnů uzdravit a být bez následků. Nešlo mi do hlavy, co tím svět může sledovat. Je to nějaký skrytý útok na Andy? Nebo to mělo jen zasáhnout mě, abych nad tím hloubal a byl méně opatrný?
V duchu slyším Ughanův hlas: "Nikdy nedovol starostem, aby tě připravily o pozornost. Buď ve střehu a problémy řeš, až přijde jejich čas." Když mi to řekl, zeptal jsem se ho, jak poznám, že čas problémů přišel. Zasmál se a rozcuchal mi vlasy - byl jsem tehdy ještě malý. "To nepoznáš. Problémy ti to poví. Až bude příliš pozdě, budeš přesně vědět, kdy jsi je měl řešit." Bylo to moudřejší, nežý jak to znělo. A já se tím řídil celý život s tím, že jsem zatím přežil. Takže jsem problém odsunul do pozadí, aby mě netrápil, ale zároveň jsem se nepřestával snažit nalézt řešení.
Koupil jsem mikinu a kalhoty, které odpuzovaly vodu a nepromokavou bundu. Pláštěnku pro sebe. A v potravinách hned vedle pár čokoládových tyčinek a jídlo, které by nám spolu s tím, co jsme měli, mělo vystačit i na týden.
Chci se vrátit co nejrychleji, ale na rozbahněné půdě mi několikrát podkluzují nohy. Možná by bylo rozumnější tolik nespěchat a dívat se pod nohy, ale bojím se, co by se mohlo stát, kdyby se zloba rozhodla zaútočit těsně po tom, co přestane působit ochrana v Andyině přívěsku.
Na vyhlídku to je od rozcestníku jenom malý kousek, ale je to do kopce. Když vyběhnu nahoru, jsem trochu udýchaný a to je co říct.
Andy rozdělala oheň a sundala si mokrou mikinu. To bylo dobře, ale teď se mohla převléknout úplně. Když na mně spočine její pohled, rozzáří se.
"Páni, stihnul jsi to mnohem rychleji, než bych čekala," zazubí se.
"Ve skutečnosti mi to trvalo dost dlouho," odpovím, "Bylo chytrý rozdělat oheň. Dobrej nápad. Přinesl jsem ti něco na převlečení, takže si sundej všechno, co máš mokrý. Nedívám se." Podávám jí batoh s věcmi a nevšímám si děkovného pohledu, který mi věnuje. Obracím se od ohně, abych jí poskytl aspoň zdání soukromí.
"Všechno v pořádku zatímco jsem tu nebyl?" ptám se, jen tak pro jistotu.
Slyším, jak rozepíná zip na batohu a vytahuje z něj věci zabalené v igelitové tašce. "Nic se nedělo. Přišla jsem, začalo mi být zima, tak jsem rozdělala oheň. Pak jsem čekala na tebe. Žádné zvláštní události."
"Výborně. Aspoň něco."
"A co ty? Něco nového v civilizaci?" ptá se lehce. Pro mně je to ale jako rána do žaludku. Nemůžu jí říct, že tek kluk je v kritickém stavu. Buďto by to ávala za vinu mně, což bych přežil, nebo by začala obviňovat sebe, což by bylo nepříjemné. Nehodlal jsem strávit dalších několik hodin přesvědčováním. A hlavně jsem ji nechtěl ranit. Ten kluk měl být v pořádku. Pokud zloba změnia realitu tímto způsobem, musí k tomu mít nějaké opodstatnění. Jelikož zatím nevím jaké, nemůžu se do toho vložit. Mohl bych všechno zkazit.
"V civilizaci je stejně mokro jako tady," říkám, abych nelhal.
"No, o důvod víc se tam nevracet," zasměje se a zaťuká mi na rameno. "Můžeš se otočit."
Obracím se přímo proti ní. V smaragdových očích má něco, co mě nutí zapomenout na všechno ostatní. Natáhnu ruku a dotknu se přívěsku kentaura na jejím krku.
"Díky, žes chránil to, co je mi drahé," řeknu mu, ale tentokrát nemluvím latinsky. Chci si být jistý, že mi porozumí. Usmívá se. Z nějakého důvodu se cítím jako zrádce. Nevím, co mám dělat, abych smazal vinu, kterou jsem na sebe vzal tím, že jí zamlčujuu pravdu. Když se natáhne, aby mě políbila, cítím se jako ten největší zrádce na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama