Srpen 2014

Pauza

23. srpna 2014 v 19:29 | mstitel
Ahoj, přátelé. Omluvám se, poněvač opět nestíhám a Deníky Světů budou tím pádem pozastaveny na dobu neurčitou. Ani Manipulaci se poslední dobou moc nedaří, takže to bude taková pauza od blogu, celkově...
Stejně to nikdo nečte.
Tak pápá, mí fiktivní čtenáři :)

Písničky táboráků

16. srpna 2014 v 19:06 | mstitel
Tohle jsou písničky, které si už pokaždé spojím s tímto létem i když jistá osoba (viz tento článek) je umí ještě líp...




Písně, co znamenají vzpomínku

16. srpna 2014 v 18:15 | mstitel |  ÚVAHY
Po nádherném týdnu stráveném s nejlepšími přáteli se loučím. Na jednu osobu se ale dívám déle, než na ostatní a tisknu jí ruku silněji, než bych asi chtěla a zadržuji slzy.
Je to osoba, která hraje na kytaru jako nikdo. Dokáže mě rozplakat, rozesmát, naštvat i usmířit. A zpívá... líp než slavní zpěváci.
Vždycky když už pozdě v noci oheň vyhasínal a lidé se rozcházeli, zbylo nás jen pár a já už nemohla bubnovat, protože mě jednak bolely ruce a jednak se to k písničkám, které se zrovna hrály moc nehodilo, jsem tuhle osobu prosila, aby mi zahrála písničky, které si už pokaždé spojím s tímhle létem.
Pohádka od Plíhala u našeho ohně ožila, recitativ zpívala ta kouzelná osoba sama a k refrénu jsme se přidali všichni. Pak, když už chtěli všichni jít spát, jsem řekla tu nesmělou větu "Ještě chvilku zpívej," a nad žhavé uhlíky se vznesla melodie Vlasty Redla spolu s 'ony na foukací harmoniku (jak to zládá obojí najednou jsem nikdy nepochopila).
Několikrát jsem té osobě řekla, že hraje ještě líp, než je originál, ale ona jen mávla rukou a zasmála se. Že já prý bubnuju úžasně a že budu chybět u dalších táboráků. Že to beze mě nebude ono.
Na to myslím, když vidím tmavé oči, o pár centimetrů výš než ty moje a tisknu ruku boha hudby.
"Tak zase za rok," říká a já se snažím přes ten knedlík v krku dostat trochu smysluplnou větu.
"Budu se těšit," odpovídám, "Přivezu cajon." Směje se a ještě naposledy mává. Ale neřeknu: "Budeš mi chybět. Ještě chvilku mi zpívej."
Bojím se toho.

Andy, sobota 30.6.

9. srpna 2014 v 20:00 | mstitel |  Deníky Světů: Psanec
Když se ráno probouzím, cítím, že je něco v nepořádku. V ústech mám nepříjemnou pachuť a cítím tlak na krku. Jakmile zkusím polknout, do očí mi bolestí vhrknou slzy. Nezaměnitelné drhnutí, které v krku cítím, znamená, že budu nemocná. No co, tak se prostě zavrtám do peřin a řeknu babičce, že mi není dobře... Moment. To asi nepůjde, že? Nejsem doma.
Jsem na cestě domů. Do mého světa. Pomalu se probírám z omámení spánkem a upamatovávám se na to všechno. Za zády cítím příjemné teplo - David už určitě rozdělal oheň.
"Andy?" slyším za sebou, "Vstávej, je už docela pozdě, i když to není poznat."
Je to pravda. Je docela šero. Předpokládám, že dnešek bude stejně veselý jako včerejšek. Na tom kousku oblohy, který ze vé polohy vidím, visí tmavě šedé ocelové mraky. Zrovna teď neprší, ale ve vzduchu je tolik vody, že se z dusna málem nedá dýchat. Déšť většinou vzduch pročistí, takže mi to připadá divné.
"Proč jsi mě nevzbudil dřív?" ptám se, ale hlas mám zastřený a v krku mě škrábe s každým slovem. Bezděčně zvedám ruku k hrdlu a dotýkám se místa, kde bolest zuří nejvíce.
"Co se děje?" ptá se hned David. Okamžitě si všiml, že něco není v pořádku. Vlastně to není zase tak těžké, protože bolestí křivím obličej a snažím se polknout, ale nateklé uzliny mi to málem neumožní.
"Chřipka... nebo co..." zachrchlám a rozkašlu se. Mám při tom pocit, že si rvu plíce na kousky.
Tvrdého poznání a strachu v Davidově tváři si nejde nevšimnout. Kdyby vedle mě neseděl, asi by o pár kroků ustoupil. Nevím ale, co ho tak vyděsilo. Pokud ovšem... "Zloba," říkáme oba naráz.
Dívám se na něj a pomalu mi to dochází. Na chřipku se dřív umíralo. Zloba světa se snaží dál. A před tímhle útokem mě David těžko ochrání.
"Tohle nezvládnu," říká, jakoby tušil, na co myslím, "Umím léčit zranění. Zlámané kosti, střelné rány, zásahy meče, dýky, nebo šípu, ale tohle nesvedu. Studoval jsem to jen rok..."
Najednou vstává a zvedá svůj batoh.
"Potřebuješ léky. Jinak umřeš, o to už se umí postarat. Zůstaň tady a vezmi si ještě i můj spacák." Nemám šanci protestovat. Jednak bych to asi s nateklým krkem nezvládla a jednak vím, že by mě přeargumentoval. "Musíš něco sníst. Něco jsem nachystal, ale nevím, jestli to bude dobrý. Zkus to. Já se vrátím brzo. A hlavně pij. Přinesu i víc pití. A," naklání se ka mně a hladí mě po tváři, "Neumři mi."
"Pokusím se," odpovídám, protože mám pocit, že si odpověď zaslouží. Tohle všechno podstupuje jenom kvůli mně. Kdybych netrvala na tom, že nepojdu vlakem, už bychom byli v Zingaře. Nemůžu utéct pocitu viny, který mě drtí spolu s bolestí. Můžu za to já. Musí se na mě hrozně zlobit, i když to nedává najevo. Já bych se na sebe taky zlobila.
Ještě než se rozběhne pryč, otočí se ke mně.
"Hned jsem zpátky."
To jeho 'hned' budou nejmíň tři hodiny. Ale kývám a nějak se mi daří se usmát. I když to asi vypadá strašně. Usmívá se také a pak mi mizí z dohledu rychleji, než bych věřila, že je to možné.
Dělám to, co mi řekl. Neumí vařit, ale to nevadí. Stejně nemám hlad a všechno by chutnalo jako piliny, ať už to, co vymyslel David, nebo palačinky s marmeládou, hořkou čokoládou a domácí šlehačkou, jaké dělala máma, když jsem byla malá.

Pak rozepínám jeho spacák po celé délce a potom, co se nasoukám do svého, ho přes sebe přehodím. Okamžitě se začínám potit. Obracím se čelem k ohni a dívám se do plamenů. Vidím v nich některé výjevy naší cesty. Ty, které měla na svědomí zloba. Děsí mě víc a víc, až si nakonec přetahuji spacák přes hlavu a znova usínám.