Deníky Světů: Vyvrhel

Konec první části

1. března 2014 v 9:27 | mstitel
První část Deníků Světů, kterou jsem se rozhodla nazvat Vyvrhel právě skončila. Asi si budete muset chvíli počkat na další kapitoly, protože plánuju o prázdninách podniknout podobnou cestu, jaká čeká Andy a Davida, abych o ní mohla psát věrohodněji. Děkuji vám za trpělivost.
Zatím nemůžu slíbit že bez pravidlných článků Deníků udržím svoji aktivitu na takové výši, na jaké byla doposud, ale pokusím se zatím zvýšenou pozornost věnovat Pomstě Krve, kterou jsem dost zanedbávala...
Mstitel

Andy, úterý 26.6.

22. února 2014 v 20:00 | mstitel
Včera jsem dostala hrozně vynadáno. Něco ve smyslu: "Zmizíš a nenecháš ani lístek, málem jsem se zbláznila strachy, viď dědo?" Načež můj druhý prarodič zvedl oči od novin a utrousil: "Horší už to nebude."
Babi mi chtěla dát domácí vězení aspoň na dva týdny, ale děda ji přemluvil. Pak mi vyprávěl, jak jel zamlada na tramp a doma to neřekl. Namluvil rodičům, že bude spát u kamaráda a pak s ním a celou partou vyrazili na třídenní pochod. Maminka, tedy moje prababička, ho u toho kamaráda sháněla a protože všichni kluci použili podobnou výmluvu, najednou tu bylo plno hysterických matek zoufale hledajících svoje synátory. Prý tehdy dostal pořádný výprask.
Večer jsem snědla všechno, co přede mne babi postavila, ačkoliv to bylo odporné a tím jsem si ji zase udobřila. Vlastně jsem vyvázla docela lehce.
Najednou se přistihnu, že už hodnou chvíli jen zírám do zdi a nic nedělám, i když jsem chtěla připsat aspoň kousek ke svému příběhu. Po tom všem se necítím dobře a povedlo se mi zahrát docela slušnou migrénu, takže ještě i dneska zůstanu doma. Do školy se mi vůbec nechce, zvlášť proto, že už se neučí a tak všichni budou hledat povyražení na někom jako jsem já. Na outsiderovi, do kterého se může každý strefovat.
David měl v jednom pravdu. To údolí jsem si zamilovala. Nikde se necítím tak spokojeně jako tam, i když teď si tím už nejsem jistá. Ne. Ani to, co se stalo včera, nemůže změnit skutečnost. Nevím, proč se mi zrovna tam zalíbilo, možná, že jsem tam měla klid, protože mě nikdo neotravoval.
Otázkou je, jak to věděl. Možná to jen tak odhadoval. Nebo mě tam sledoval,. Ano, to bylo nejpravděpodobnější, protože jsem ho přece viděla! V sobotu se potloukal poblíž soutěsky a mě ani nenapadlo z něčeho ho podezírat. Zrádce. To slovo je první, které mě v souvislosti s ním napadá.
Na krku mám ještě pořád přívěsek kentaura. Vezmu ho do dlaně. Je to jen cetka, říkám si, a ještě k tomu od něho. Měla bych se ho zbavit, ale tak nějak se nedokážu přimět, abych ho sundala. Je hezký. Může mi být jedno, od koho ho mám. Jednou jsem ho dostala a to stačí. Nechám si ho. Aspoň mi bude připomínat, že klukům se nedá věřit.
Nechce se mi nic dělat. Nakonec si přece jenom sednu na postel s notebookem a pustím se do psaní knížky. Je o chlapci, jehož otec byl zabit v bitvě, kdy se prostý lid vzbouřil proti krutému králi. Vzpoura byla potlačena, ale teď, o deset let později se znovu vzbouzí odpor. Téma je trochu otřepané, to je mi jasné, ale snažím se psát co nejpodrobněji a nejzajímavěji.
Simeon stanul na pokraji skály. Pod ním se rozkládala pole a lesy a na západě tekla jako tenký stříbrný had Velká řeka. "Co když už bude pozdě až se tam dostaneme?" vzdychl.
"Nebude. Stihneme to," prohlásil Aty přesvědčivě.
Psala bych dál, ale počítač se mnou nesouhlasí. Má vybitou baterii. Kam jsem jenom dala nabíječku? Snažím se si vzpomenout a rozhlížím se po pokoji. Pak se mi rozsvítí. Nechala jsem ji dole v kuchyni na stole.
Pokládám notebook na židli a sbíhám ze schodů. Jenže po pravé straně schodiště má děda postavenou řádku květináčů. Já i babička na ně pořád nadáváme, ale děda si je nedá vymluvit. Jak jsem rozběhnutá, v plné rychlosti vrazím do popínavé orchideje a než se naděju, letím po hlavě ze schodů.
"Zatracený kytky!" zařvu, jednak taky proto, aby babi, která se se zděšeným výrazem objevila ve dveřích do kuchyně věděla, že mi nic není.
Sbírám se na nohy a sčítám škody. Jedno sedřené koleno, naražená zadnice a... krucipísek! Když se pokusím pohnout zápěstím, bolest mi vystřelí až k lokti. Tu bolest už znám. Zlomenina.
"Ájo, žiješ?" zavolá děda od svých novin.
"Žiju," odpovím, "Ale mám zlomenou ruku, nejspíš. Pitomý orchideje!" zanadávám znovu.
Babi mě vezme za ruku. Už ji mám trochu napuchlou. Pak se do dědy pustí: "To jsou ty tvý masožravky, kaktusy, růžičky! Kolikrát jem ti říkala, že se tam o ně někdo zabije. Ale to né, přece bys je nemohl dát někam jinam třeba na balkón, koukej Andrejku odvízt do nemocnice, ty ignorante. A POLOŽ TY NOVINY, KDYŽ S TEBOU MLUVÍM!"
"Přece bys mi nechtěla dávat za vinu, že je to dítě pitomý," zabručí děda. Noviny samozřejmě neodložil.
"Pitomá jsem, ale ne dítě," ohradím se, "A ty kytky tam jsou vážně blbě. Jestli chceš, tak ti je pomůžu přenosit," řeknu smířlivě.
"No tak teda dobře," zamumlá, "Jsi si jistá, že je to zlomený?"
"To je přece jasný, koukni, jak jí to oteklo, ty seš asi úplně..."
"Babi, to je v klidu," zarazím babiččino běsnění, "Jsem si jistá."
"To bude mít pěkný prázdniny, se sádrou, a co její koníčky, jak asi bude šermovat, kdybys ty nebyl takovej zabedněnec, ale já to říkala, že se tam jednou někdo přerazí, jenže mě tady nikdo nebere na vědomí, co jsem komu udělala, že jsem si vzala takovýho blba, jediný, co tě zajímá, jsou ty tvý noviny, ale abys dělal něco pořádnýho to ne..."
"Budu přece přenášet květináče, ne?" řekne děda a mrkne na mě. Zasměju se. Babi zaúpí a odejde zpátky do kuchyně řka, že se z toho zblázní a že má za manžela idiota, tak se tomu nikdo nemůže divit.
"Mrzí mě to, no," řekne děda, ale podle mě jen proto, že se to od něj čeká. "Tak pojď, vodvezu tě ke starýmu Kamzíkovi."
"Pan Kamzík je přece anesteziolog," podivím se.
"No a ty myslíš, že ti to budou řezat neumrtvený?" směje se děda a já pochopím, že jsem mu zase jednou naletěla.
Docela milý doktor mi ruku zrentgenuje, konstatuje, že je zlomená čistě, takže nepotřebuje rovnat a pak dostanu krásnou bílou sádru. O prázdninách si asi moc nezastřílím, ani nezašermuju, přestože je to levačka, ale Steve mě nenechá bojovat se zlomeninou. Na tu soutěž si bude muset za mě najít náhradu.
V duchu už vidím, co všechno si na ni nakreslím. Je to aspoň něco když už ji budu muset nosit půl prázdnin.
Když si sedám do auta, něco mě napadne. Téměř slyším Davida, jak říká: "Když se pokoušíš žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu." Na jeden bláznivý okamžik jsem ochotná tomu uvěřit, ale ta chvíle hned mine.
Děda se usadí za volantem a nastartuje.
"Tak a teď mi můžeš v klidu říct, co jsi předevčírem dělala doopravdy," řekne klidně.
"Co myslíš? Byla jsem na trampu," odvětím.
Aniž by spustil oči z vozovky před sebou, děda zdvihne jedno obočí.
"Fajn, řeknu ti to, ale babi se to nesmí dozvědět."
"Na mě se můžeš spolehnout," zašklebí se.
"Dobře, můj drahý spiklenče. Nebudeš mi to věřit, ale je to pravda." Pak mu vypovím všechno, od tří surovců až po to, jak jsem Davidovi utekla.
"Je opravdu těžké tomu věřit," kývne děda, když si mě vyslechne, "Ale tobě to nepřipadá divné? Ten kluk, David, že jo? Ten všechna svoje tvrzení zakládal na pravdě. Ty věci se ti opravdu staly a pořád se stávají."
"Myslíš to, že jsem slítla ze schodů? To byla jen moje blbost."
"Nemusela by být. Když se nad tím zamyslíš, dává to docela smysl."
"Vždyť je to pitomost," mávnu zdravou rukou.
Zasměje se. "To ano, ale možná by sis o tom měla s tím Davidem promluvit. Jen se nad tím trochu zamysli."
"Přece bys tomu nevěřil," ohradím se.

"Aspoň bych si to nechal vysvětlit," řekne děda zamyšleně.

David, úterý 26.6.

8. února 2014 v 20:00 | mstitel
Pořád přemýšlím, co jsem udělal špatně. Mohl jsem ji přesvědčit, kdybych se v něčem zachoval jinak? To už se nikdy nedozvím, ale bude mě to pořád otravovat. Kdybych jí to líp vysvětlil, mohla by být dávno v bezpečí. Teď netuším, co bych měl udělat. Poslal jsem zprávu do Svatyně, ale na odpověď si budu muset počkat. Ughan se tím pravděpodobně nebude zabývat hned, ať už je to jakkoli důležité. Má teď jistě spoustu jiných starostí. Z posledního vzkazu jsem vyrozuměl, že s Liberionem to vypadá zle.
Vlna zloby mě zasáhne nepřipraveného. Zaručeně se něco stalo. Musím za ní i když mě nechce vidět. Nemůžu ji nechat napospas světu.
Vyběhnu z bytu a sjedu po zábradlí do přízemí. Na ulici se vydám po stopě zloby. Téměř jistě vychází z jejího domu. K řadě patrových rodinných domků se blížím zezadu, od zahrad. Tu Andyinu poznávám díky kůlně pod balkonem, kam mě vzala, když mi půjčovala meč. Ta doba se zdá tak vzdálená. Nevěřil bych, že se to stalo teprve před čtyřmi dny. A že jsem svůj úkol dostal teprve před týdnem. Ach, ta sentimentalita. Ughana by ze mě kleplo.
Za okny v poschdí se něco hýbe. V oknech jsou záclony, takže já nevidím nic, ale kdokoli mne může zevnitř zahlédnout. Docela bych nerad, aby mě Andrea zastřelila a podle toho, jak byla včera rozčilená, by toho nejspíš byla schopná. Snad nemá šípy i u sebe v pokoji, i když by jí to bylo podobné.
V plížení jsem nikdy nevynikal, ale něco si z hodin maskování pamatuji. Vlevo stojí třešeň, za jejímž tenkým kmenem bych se asi neschoval. Tři jabloně napravo jsou zase nízké. Přímo přede mnou rostou rybízy a pravou stranu zahrady lemuje živý plot z tůjí. Ten by mi mohl pomoct, protože sahá do výšky asi dvou metrů. Nenápadně a opatrně přeběhnu k němu a opřu se zády o jeho vonící větve. Obloha nade mnou se pomalu zatahuje. Asi začne pršet. Zatraceně.
Mezi tůjemi a plotem s další zahradou je asi půlmetrová mezera. Mám štěstí, že keře jsou nedávno ostříhané, jinak by větve zatarasily i tu úzkou cestu. Takhle se budu muset potýkat jen s několika kopřivami. Když proběhnu mezi nimi a sečtu škody - mám na sobě je krátké kalhoty, takže mě protivné rostliny trochu popálily, ocitnu se jen kousek od dvířek do krcálku, kde má Andy luky a meče. Vlezu dovnitř. Z kapsy vytáhnu přehnutý blok a špaček tužky. Na jeden pomačkaný list papíru naškrábu vzkaz. Chce se mi vpadnout dovnitř a prostě ji k nám dotáhnout, ale asi už chápu proč mi Svatyně něco podobného zakázala. Mělo by to horší účinek než moje bídné přesvědčovací schopnosti.

Potichu a obezřetně se vrátím na druhý konec zahrady. Zloba světa je silnější, než kdy dřív. Mám strach, že ji dostane dřív, než bude Andy schopná odhodit hrdost.

Andy, pondělí 25.6.

25. ledna 2014 v 20:00 | mstitel
To si snad ze mě dělá šoufek! Jiný svět, pche! Takovým pohádkám inteligentní člověk nemůže věřit. Jestli si myslel, že si mě omotá kolem prstu, bude na mě dělat oči, pozve mě na rande a pak si ze mě vystřelí, je to kretén. Myslela jsem, že mu na mně záleží. Ty divný události byly určitě jen součást hloupýho vtipu. Ta poslední se mu nejspíš trochu vymkla z rukou. Hodně blbej vtip. Vlastně takový malý spiknutí. Vsadila bych se, že mě celou dobu natáčeli a za pár dnů bude mít video "Zloba světa aneb paranoidní hysterka" na YouTube obrovskou sledovanost. Vře to ve mně vztekem. Nejradši bych se do Davida pustila mečem. Nebo ho zastřelila, ale myslím že zmlátit ho zblízka by bylo uspokojivější.

Navíc musím vymyslet nějaký důvod, proč jsem přes noc nebyla doma. Ach bože, babi mě zabije! Vážně moc díky, Davide Maregu. Až tě příště uvidím, zabiju tě.

David, pondělí 25.6.

11. ledna 2014 v 20:00 | mstitel
Poté, co jsem Andreu pronesl bránou, jsem usnul jako špalek, přímo na trávě vedle potoka. Vzbudil jsem se, až když začala padat ranní rosa. To, aby na ni po dobu našeho útěku nemohla zloba světa, mne stálo všechny síly. Nedokážu si představit, že bych jí udělil požehnání, ochranu před všemi světy. To dovedou jen členové Rady Svatyně a málo dalších.
Sehnu se nad Andy, abych jí ošetřil rány, na což mi už večer nezbyla energie. Ale není co uzdravovat. Po zranění na čele už nezůstala ani stopa a na lokti, který měla ošklivě sedřený je jen několik starých jizev. O tom jsem nikdy nečetl! Ne že bych četl nějak moc, ale tohle jsem pečlivě prostudoval. Jak je to možné?
Prohlížím si její tvář. Patří sem. Tady se našla, objevila svoji podstatu a já přes všechny svoje chyby uspěl. Je to skoro jako zázrak.
Najednou se probudí, jako ze zlého snu a vyděšeně mne odstrčí. Rozhlédne se a podvědomě si sáhne na čelo. Podezřívavě si mě měří.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
Usměju se. Vážně jí nic není. "Celou noc," řeknu.
"Cože?" vyděsí se. "Vždyť já musím domů..." začne se zvedat, ale zarazím ji.
"Teď bys nikam chodit neměla," vysvětlím jí své chování.
Je vidět, že ji to naštvalo. "A to jako proč?" zeptá se ostře, "Proč bych měla dělat cokoli, co mi řekneš? Nic jsi mi nevysvětlil. To bylo pořád potom, potom, až tam budem."
"Klidně ti to vysvětlím teď. Už tu jsme."
"A co když mě to už nezajímá?" vyhrkne, "Nech mě jít a už mě nehledej."
Nechápu ji. No jasně, ženský, vždycky všechno komplikují. Zkusím to jinak.
"Tak běž, ale jenom jestliže to opravdu chceš."
"Co tím myslíš?" Znejistil jsem ji. To mi poskytne výhodu. "Tohle místo je pro tebe nesmírně důležité, že? Cítíš se tu líp, než doma. Chceš tu zůstat, tak si sedni a poslouchej mě," říkám a vkládám do svých slov co nejvíc přesvědčivosti.
Svádí vnitřní boj, na čele jí vyráží pot, těká očima a zatíná ruce v pěst. Doufám, že ne proto, aby mě praštila. Nakonec ruce povolí a upře pohled do země.
"Tohle už jsi říkal ve městě. Máš pravdu, i když netuším, jak to víš. Tak mluv," řekne skoro neslyšně.
Sednu si na paty vedle ní. Téhle chvíle jsem se bál. Nevím, jestli jí svedu všechno vysvětlit správně, ale musím se aspoň pokusit.
"Fajn. Přemýšlelas někdy, jestli je tvůj svět jediný?"
"Myslíš mimozemšťany, nebo co?"
"Ne, spíš... paralelní reality. Existují další světy, Andreo. Na Zemi se o nich všeobecně neví."
"A ty říkáš, že ti mám věřit takové pohádky?" ptá se pohrdavě.
"Jestli jsou to pohádky, tak kde teď jsme?" snažím se zapůsobit na logiku, "Podívej se na kteroukoli pozemskou mapu a tohle místo na žádné z nich nenajdeš. Tohle místo je údolí v pohoří Tragedis ve světě jménem Zingara."
"Zingara," opakuje, "Tragedis. Volovina. Řekni mi, jak by něco takového bylo možné?"
"Tak jinak," řeknu, "Co tahle kytka? Viděla jsi ji už někde jinde, než tady? Ne, protože se na Zemi nevyskytuje." Strčím ji před obličej modrokvětou rostlinku.
"Dobře," řekne, ale nepřesvědčil jsem ji, "Tak předpokládejme, že máš pravdu, i když je to blbost. Co pro mě máš dál?" Založí si ruce před sebou. Aspoň že přistoupila na možnost, že je to pravda. Jenže co jí mám říct teď? Odpověď je jednoduchá. Všechno. Spíš bude problém jak.
"Tím, že sis tohle místo zamilovala víc, než kterékoli na Zemi, změnil se tvůj vztah k Zemi. Už jí nepatříš. Patříš Zingaře. Ta je teď tvým domovem. Když se pokoušíš i přesto žít ve světě, ve kterém už nemáš co dělat, ten se tě snaží zbavit. Je to jako když bílé krvinky útočí na viry. Země v tobě vidí vetřelce a obrací proti tobě svoji zlobu."
"Narážíš na ty divné náhody?" zeptá se.
"Jo. Puklá dlaždice, naprasklá tětiva, malej Griff i ti gangsteři včera ráno byli pod vlivem zloby světa."
Vypadá, že to zabralo. Aspoň o tom trochu přemýšlí. Docházím k závěru, že je nejlepší kout železo dokud je žhavé a tak pokračuji: "A proto jsem tu byl já. Jsem taky Zingařan a měl jsem tě chránit a dovést sem."
Rozesměje se. "Tak ty jsi z jiného světa, jo?"
"Ne, my dva jsme ze stejného světa," řeknu, "Pojď se mnou a ukážu ti z něj víc."
Napřímí se a úsměv jí zmizí z tváře. Asi jsem to přehnal. "Fajn. Divadlo skončilo. Nevím, jestli jseš cvok, nebo si ze mě děláš srandu, každopádně, já jdu domů. Sbohem, Davide ze Zingary."

"Počkej," vykřiknu, ale ona se otočí a vyběhne skrz bránu v soutěsce. Je pryč, znovu v nebezpečí.

Andy, neděle 24.6.

28. prosince 2013 v 20:00 | mstitel
Včera jsem byla nějaká špatná. Především mi všechno padalo z rukou a nic se mi nedařilo. Po jednom babiččině experimentu se mi udělalo zle a pak už stál celý den za starou bačkoru. Dnes mi není líp. Jdu si udělat čaj, málem se přerazím na schodišti a pak se jen tak tak vyhnu opaření. Zůstala bych doma, ale babi potřebuje něco nakoupit a tak mě posílá do města.
Radši se dívám pod nohy, protože mám pocit, že se pode mnou zem houpe. Asi je nízký tlak. Najednou zaslechnu hlasy.
"Stůj!"
"Okamžitě zastav!"
Otočím se, abych viděla na koho to řvou. Pár desítek metrů za mnou uhání trojice mužů. Mají černé bundy a vypadají, jako pořádní siláci.
"Ty! Stůj, hned teď!" zavolá jeden z nich znovu. Další sprostě nadává. Radši jim uhnu z cesty, stoupnu si vedle obchodu. Proč mi připadá, že se dívají na mě? Už jsou odemne jen několik kroků, když mi to dojde. Připadá mi to tak, protože to tak je! Dávám se do běhu, ale je pozdě. První z nich, s tetováním lebky na rameni, mě přimáčkne na zeď. Druhý, ošklivý zrzoun se spoustou beďarů mi stiskne ramena a tiskne mi je k omítce. Jako kdybych jim mohla něco udělat. Takhle kdyby na mě šli s meči, to bych jim ukázala, ale v pěstním zápase jedena vyžle proti třem svalovcům nevynikám.
"Kde to je?" zařve ten třetí. Má na hlavě vyholené pruhy a smrdí potem.
"Kde je co?" zeptám se. Chyba. Ten potetovaný mnou smýkne na zem. Stihnu se trochu rozhlédnout. Nikde nikdo, samosebou. Je mi do breku.
"Ty to víš až moc dobře! Nás nebudeš vodit za nos! Kam jsi to dala?" Znovu do mě praští a já cítím, jak mi po čele a obličeji stéká krev.
"Já nic nevím," hlesnu, "O ničem nevím."
"Nelži! Zvedej se, půjdeš s námi." Kopne do mě. Zvednout se? To se zbláznil, ne? Pokusím se přikázat nohám, aby se pohnuly, ale bezúspěšně. Jeden, ani nevím který, mě hrubě popadne za paži a postaví mě.
"Půjdeš s náma a žádný blbosti," zopakuje.
Nechám se jím vést. Vím, že bych proti nim neměla šanci. Málem zakopnu o hromádku dlouhých tenkých prken, válející se na chodníku. Prkna! Metr dlouhá, tvrdá prkna. Dokonce i můj zpomalený mozek si to stihne přebrat dřív, než udělám dva kroky. Jako kdyby na mě Steve zavolal: "Otoč se a kopni, princezno! Tomu říkáš kopanec? Chceš vyhrát, nebo ne?" Ano. Chci vyhrát. Trhnu rukou a vysmeknu se ze sevření toho surovce. "Otoč se a kopni." Otočím se a kopnu ho přesně tam, kde to nejlíp zabere. Pak popadnu do každé ruky jednu tyč. Je to jako dva meče. Tetovanýho praštím do hlavy, až se mu každé oko rozjede na jinou stranu. Zrzka trefím vysoko do hrudi. Ten třetí ještě klečí na zemi a úpí. Když se dávám do běhu, cítím úžasné uspokojení.
Po chvíli zjišťuji, že daleko nedoběhnu. Nohy mě neposlouchají a třeští mi hlava. Mířím na hlavní ulici. Třeba tam někdo bude, i když je neděle ráno. Když vyběhnu za roh, někdo do mě vrazí.
"Moc se, omlouvám, promiňte..." vychrlím, ale pak se zarazím. Ten kluk má nadání objevovat se v pravý okamžik. Je to David.
"Andy." Chvíli na mě zírá. "Kdo tě pronásleduje?"
"Jsou tři," vydechnu, "Něco chtějí, pořád se ptali kde to je..."
"To bude dobrý," řekne, pak si sundá mikinu s kapucí a podá mi ji. "Potřebuješ vypadat jinak," vysvětlí, "Obleč se." Setře mi dlaní krev z čela a narazí mi na hlavu svoji kšiltovku.
"Ještě si rozpusť vlasy," poradí mi a já si poslušně stáhnu gumičku.
Za rohem se ozve dupot.
"To jsou oni," vyděsím se.
"Klid," řekne David, "Dej mi pusu."
"Cože?" vyjeknu.
"Hledají samotnou vyděšenou holku. Když uvidí zamilovaný pár, nevšimnou si tě."
"A...ha."
"Nezdržuj," napomene mě, "Tu pusu."
Rychle ho políbím na tvář. Určitě se příšerně červenám.
"To nebyla žádná pusa," řekne, vezme mě za ruce a přitiskne svoje rty k mým. Kolem nás proběhne trojice surovců, ale já bych si nevšimla ani kdyby tam běželo stádo mastodontů. Vidím jen jeho oči, temné a černé pod dlouhými vlasy a cítím dotyk jeho dlaní. Jen nerada se ho pouštím.
"A teď mi řekni, kdy jsi byla na tom místě naposledy," řekne vážně.
"Na jakém místě?" zeptám se a znervózním. Je možné, že by věděl o údolí?
"Je to místo, na kterém se cítíš jako doma, líp, než doma. Je... jako tvůj vlastní svět."
"Jak to víš?"
"Znám to. Tak kdy? Kdys tam byla naposedy?"
"V sobotu," odpovím.
David se zarazí. "Pak ale ne..."
"Minulou," upřesním to.
V obličeji se mu mihne zvláštní výraz. Popadne mě za ruku.
"Musíme se tam co nejrychleji dostat. Brána je v lese, že? Poběž!"
Mám sto chutí mu jednu vrazit, ale ne pusu. Chci, aby mi to vysvětlil. Táhne mě dál, ale já chci znát pravdu. "Takže ty víš, proč po mě ti tři šli? Souvisí to s tou špatnou tětivou, že? A s Fredovým synem... a tou prasklou dlaždicí na soutěži."
"Vysvětlím ti to až tam budem," odbude mě. Dá se znovu do běhu a já musím s ním.
Po chvíli, jako kdyby se něčeho lekl, škubne sebou a bez zjevné příčiny změní směr. Odstředivá síla mne hodí napravo, málem vrazím do sloupu pouličního osvětlení, ale klopýtám dál.
Mám sice výdrž, ale k lesu bych nedoběhla ani kdybych nebyla takhle pomlácená a netekla mi z čela krev. David ovšem vypadá, jako kdyby mu nedělalo potíž běžet třeba i den a noc.
Začíná se mi zadrhovat vzduch v plicích. Nevěřím, že se do údolí dostanu. Cítím tlak za čelem a nejprve mám za to, že je to jen následek zranění, pak se mi ale v hlavě začnou promítat obrazy, jako kdyby mi je někdo posílal.

Jsou to výjevy hrůzy, neštěstí a zla, jakoby mě někdo chtěl děsit svými záštiplnými plány. Krev. Skály. Vichr. Žár. Smrt. A zlomyslný smích. Nohy už mě vůbec neposlouchají. Zakopnu o uvolněnou dlažební kostku a spadnu na chodník. Zavřu oči. vzdávám to. Strach, promítaný v děsivých vidinách mě neustále pronásleduje. Najednou mě zvednou opatrné a laskavé ruce a pak mě uspí neustálý houpavý pohyb.

David, neděle 24.6.

14. prosince 2013 v 20:00 | mstitel
Já jsem hňup, pitomec, idiot, kruglanský kozel, podělal jsem to! Takhle zrušit to nikdo snad ani nemohl! Co jsem to udělal? Následky můžou být a budou katastrofální, bude po ní, než jí stačím cokoli říct. Zlobu světa cítím, i když jsem od ní poměrně daleko. Včera jsem ještě věřil, že tam v pořádku dorazila, ale teď je jasné, že nechtěla, abych ji sledoval a odešla. Je přirozené, že nechce, aby někdo našel bránu a to potvrzuje staré spisy Svatyně. Její pud jí odteď velí to místo především chránit. Mám malér. Jestli se jí kvůli mojí blbosti něco stane, tak si to nikdy neodpustím!

Andy, sobota 23.6.

30. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel
Ještě ráno se mi motá hlava. Včerejšek byl úžasný a po přívěsku kentaura sahám hned po probuzení. Je krásný. Lukostřelec vypadá jako živý, tak přesvědčivý, s lesklým brněním na lidské polovičce a koňskýma nohama napjatýma v cvalu.
A David! Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane, já ho tak prostě neznám. Je skvělý, když do mě zrovna nemlátí při tréninku.
Mám celý den jen pro sebe, protože babi s dědou odjeli. Nejprve myslím na to, že bych zavolala Davidovi, ale nic se nemá přehánět, takže nakonec zamířím do údolí.
Najednou si uvědomuji, že jsem se Davida včera zapomněla zeptat na všechno to, co se mi honilo hlavou, ohledně dlaždic, prasklých tětiv a nově i nepozorných malých lukostřelců. V hlavě si poznamenávám, že na to při další příležitosti nesmím zapomenout.
Ovšem prozatím si chci užít bezva den.
Slunce na obloze září jako diadém na blankytném hedvábí. Kolem něj pluje jen několik nadýchaných bílých obláčků, které vypadají jako rozcupované kousky vaty. Když konečně vstoupím do lesa, obklopí mě tiché šumění větru. Jdu pomalu a obezřetně. Nemá to žádný zvláštní důvod, jen si pak připadám tajemně. A taky toho víc vidím. Kdybych se nechovala nenápadně, sojka, která sedí o pět metrů dál, by dávno uletěla. Takhle si ji stihnu vtisknout do paměti, abych ji později dovedla nakreslit. Jsem už skoro v soutěsce. Ohromně se tam těším, obvykle tam chodím častěji, ale tenhle týden toho bylo moc.
Stát. Co to bylo? Nějaký zvuk mě přinutil zastavit. Ale jaký? Najednou jsem měla hrozný pocit, že mě někdo sleduje.
"Ahoj."
Málem si vypíchnu oko větví, jak nadskočím. Pár kroků ode mne se na mě zubí David. "Co tady... Kde ses tu vzal?" vyhrknu.
"Rád tudy chodím," odpoví. Nevypadá překvapeně, že mě tu vidí, ale zeptá se, co tu dělám já. Pokrčím rameny. "Je tu hezky. Nejsi jediný, kdo si to tu oblíbil."
"To chápu," řekne. Trochu zašoupe nohou ve spadaném listí, až odkryje hlínu pod ním. "Tak já zas půjdu... Měj se." A pak zmizí mezi stromy, jakoby tu nikdy nebyl.

Chvíli čekám. Nechci nikomu ukázat vstup do údolí, ani jemu ne. Asi se tam dneska už neodvážím. Kdyby tam někdo šel a objevil moje tajemství... je to nepopsatelný pocit. Takový, jako ztráta nejdražšího pokladu, nejcennějšího majetku. Prostě nebudu riskovat, že by se tam kdokoli dostal. Proto se vracím domů.

Předešlá..................................................................Další

David, pátek 22.6.

16. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel
Když vidím, jakou má radost, jsem rád, že jsem vybral správně. Na většinu holek platí srdíčka a kytičky, na ni kentaur lukostřelec. Kdo by to řekl?
Celou cestu ke 'Střelecké louce' jdeme mlčky. Slunce pálí a kolem nás se vzduch tetelí horkem. V tom bezvětří se nepohnou ani vršíčky trav na louce, ani list stromu. Je to jako ticho před bouří a já nevím, kdy ta bouře udeří.
Brzy zahlédnu závodiště. Na okraji lesa stojí dřevěná budova. Přímo před ní jsou v různých vzdálenostech umístěna býčí oka a terče ve tvaru různých zvířat. O kus dál je zbudováno něco jako lanová dráha, na změti provazů jsou zavěšené terče, které se budou nejspíš pohybovat. Hlavou mi proběhne hned několik katastrofických scénářů. Tahle holka prostě vyhledává nebezpečí. Dokud mi ale nebude plně věřit, nemůžu nic dělat. Zajímalo by mě, proč ji nemůžem prostě unést a říct jí všechno najednou, ale musím respektovat příkazy Svatyně.
Od budovy za námi přibíhá nějaký chlapík. Má rozježené černé vlasy a tričko s nápisem Ostrostřelec.
"Andreo! Už jsem myslel, že nedorazíš! Hoď sebou, za chvíli začínáme," volá už zdálky.
"To je Fred, organizátor. Promiň, vážně musím letět," usmívá se omluvně. Přikývnu. "Dávej na sebe pozor a vyhraj," řeknu jí ještě než odběhne.
Jdu za pomalu za ní, abych byl po ruce, kdyby se něco dělo. Mezitím se prostranství zaplňuje lidmi. Střelci si naposledy zkoušejí mušku a hrstka diváků se stahuje do bezpečí oplocení.
"Tak jsem tady," řekne Andy a opře se o luk. Sluší jí to i ve vytahaném triku a kalhotách. Vlasy má stažené do culíku a bezstarostně se usmívá.
"Skvěle. Jdeš ještě trénovat?" zeptám se.
"Ano, radši si to zkusím, ale měla jsem štěstí. Jako jednotný druh šípů vybrali ty, na které jsem zvyklá."
"Tak to máš výhodu."
"Copak nějakou potřebuju?" pohodí hlavou. Je si tak jistá, nebo se snaží přesvědčit sama sebe?
Střílí opravdu dobře. Viděl jsem i lepší střelce, ale těch bylo málo a nejsou mezi místními. Přeju si, aby jí vítězství nic nepokazilo. Pak bych ji mohl odvést možná už dnes. Jenže nemůžu spoléhat na štěstí.
Snažím se naladit na zlobu světa a oddělit tu, která je namířena proti ní. Opírám se o plot ohraničující prostor pro diváky, vytěsňuji dění kolem sebe ze své mysli a vnikám do transu. Vnímám vlny nenávisti, ale žádná z nich není tak silná, aby ji ohrozila. Když se ujistím, že je zatím v bezpečí, procitnu z transu a zadívám se na závodiště. Asi jsem byl mimo trochu déle, protože první závodníci už střílí na terč. Andy přijde na řadu už za chvíli. Zatím není nikdo lepší než ona a těch, kteří se jí vyrovnají, je jenom pár. Znovu si říkám, jak je to zvláštní. Je skvělá, mnohem lepší, než je tady obvyklé. Je to opravdu zvláštní případ. Na mysl mi přichází stále více otázek a doufám, že je zodpovím, než dokončím svůj úkol.
Andy se už postavila čelem k terči. Vzdálenost je stopadesát metrů. Když založí šíp, přešlápne a posoudí náklon. Napne tětivu, zacílí a vystřelí. Přidám se k potlesku, když šíp zasáhne do černého. Další šíp jde jen těsně vedle středu a třetí skončí stejně dobře, jako ten první. Zatím je nejlepší. Najde mě mezi přihlížejícími a zamává mi. Výborně, začíná mi věřit, pomyslím si a zamávám nazpět.
Vím, že je přihlášená i do soutěže na té opičí dráze, nebo co to má být. Proto jdu blíž ke změti lan a prken.
"Je to volný styl," slyším někoho za sebou, "Prostě ukáží co umí, zasáhnou co nejvíc pohyblivých terčů a porota to zhodnotí. Na ten výstup mají tři minuty. Lucie byla loni třetí." Tak takhle je to. Jsem vážně zvědavý, co Andy vymyslela. A nedozvím se to, jestli se zase něco stane, připomenu si a trochu ve mně hrkne, protože si uvědomím, že najednou nesleduji zlobu světa. Potichu si vynadám. Něco takového je naprosto nepřípustné, když mám tak důležitý úkol. Znovu se naladím na vlny zloby a oddechnu si. Moje nepozornost je neomluvitelná, ale naštěstí nezpůsobila katastrofu. Musím zvážit všechno, co by ji mohlo ohrozit. Až něco začne, poznám to, ale to už může být pozdě něco podnikat. Je moje práce být připravený na všechno.
"Líbí se ti 'loviště v džungli'?" Andy najednou stojí vedle mě a usmívá se. Kývnu na souhlas, ale pak podotknu: "Dobré místo na zlámání všech končetin." Černý humor. Na to mě užije, kdyby mě tak slyšel Uhgan! Ale Andrea se jen zasměje. "Kdepak, tady snad ještě žádné zranění nebylo. Nanejvýš tak pár modřin nebo škrábanců a to se nepočítá!"
Ta nevinnost a nevědomost! Ale jsem vlastně rád, že nic neví. Proto se snažím odvést řeč jinam.
"Víš už jak jsi skončila v klasické části?"
"Jsem ráda, že se ptáš," pronese důležitě, "protože mám skvělé zprávy. Není to oficiální, říkal mi to Fred, ale asi jsem první!" Tváří se tak nadšeně, že svou náladou nakazí i mě a když odpovídám, už nic nepředstírám.
"Byla jsi skvělá. Vážně úžasná. Určitě jsi první. A první budeš i na týhle příšerný opičí dráze."
"No, nesmím tě zklamat," zazáří.
***
"Soutěžící číslo jedenáct, Kryštof Noze. Dvanáctka se připraví," ohlásí žena v tmavě zelených šatech a lodičkách, které se na louku ani trochu nehodí. Vedle ní stojí Fred a oba hodnotí. Andy se pohne, protože dvanáctá je ona.
"V pořádku?" zeptám se.
"Snad jo," hlesne a skousne si ret. Potom se dotkne kentaura na řetízku. "Určitě jo," opraví se.
Zatím všechno, co jsme viděli byla celkem dobrá vystoupení, jen jeden mladší kluk si zamotal nohu do provazů a odřel si loket. Nechci ani pomyslet, co by se mohlo stát Andy. Zatím ale necítím žádné změny v proudění zloby. Je snad možné, aby to dnes proběhlo bez problémů?
"Číslo dvanáct, Andrea Daharová. Připraví se třináctka!"
Andy se zvedne a přehodí si luk přes rameno. "Drž mi palce," prohodí bezstarostně, ale v jejích očích zahlédnu nervozitu. "Budu," odpovím. Ve skutečnosti budu muset zvládnout víc než to. Něco se semele a mě mate, že jsem ještě nic nezachytil. Andy vkročí do ohraničeného prostoru. Start. Běží jí čas. Ona se také rozběhne a oběma rukama s chytí tyče ve výšce očí. Vyšvihne se nahoru a sehne se do zvláštního pokleku, aby se tam udržela. Prásk, prásk, prásk. Ani jsem si nestihl všimnout, že strhla luk z ramene. Zasáhla tři pohyblivé terče v poměrně nízké rychlosti, ale velmi rychle za sebou. Ani se nedívá, jestli se jí výstřel podařil, hned seskakuje, přehoupne se přes ležící kládu a zasáhne terč řítící se přímo proti ní. Sehne se, aby ji nepraštil do hlavy a v podobném duchu pokračuje dál.
Nic se neděje. Vlny zloby jsou stále stejné. Výstup je u konce a pořád se neděje nic divného. Tohle vystoupení musela pilovat hodně dlouho. Překvapuje mě, že se jí nic nestalo ani při nácviku, i když je vlastně možné, že svou ochranu obnovovala. Vracela se. Jedině tak si to dokážu vysvětlit.
Chvíle nepozornsti a najednou je to tady. Vlny zlby se neatrně stáhly. Je to jako když se moře na pár chvil zklidní, protože sbírá sílu, a pak se objeví ničivé tsunami.
Zazněl gong. Vystoupení skončilo a Andrea se vrací zpátky ke mně. Prohlížím si všechno kolem ní a pátrám po nebezpečí. Ale všude jsou jen obyčejní lidé, rozebírající průběh závodu. Ne, tamhle. Kousek za hloučkem tlachajících maminek stojí kluk, možná osmiletý a zkouší si střelbu na terč. Podle některých rysů obličeje odhaduji, že je to syn Freda, toho organizátora. V terči už vězí čtyři jeho šípy, všechny ve značné vzdálenosti od středu. Znovu natahuje luk a míří, když něco upoutá jeho pozornost. Otočí se směrem k Andy a sleduje něco na obloze. Vím, co se stane jen zlomek vteřiny předtím, než uvolní tětivu a vypustí šíp přímo na Andreu. Náhlý popud mě postrčí k ní, strhnu ji k zemi a spadnu na ni. Nevšímám si vyděšených pohledů diváků a rychle se zvedám ze země.
"Co to jako mělo znamenat?" ptá se Andy. Vypadá to, jakoby nevěděla, jestli to má brát jako legraci, nebo zuřit. Beze slova ukážu na šíp zabodnutý do země jen několik kroků od nás. Povytáhne obočí, když jí dojde, co se stalo.
"Věděl jsi to? Tys mě zachránil?" Dívá se na mě nevěřícíma očima.
"Griffe! Co to tam vyvádíš?!" Teď už nejspíš i Fred pochopil situaci a rozběhl se za nepozorným chlapcem. "Co to mělo znamenat?"
"Byl tam ptáček. Takový černý. Chtěl jsem ho sundat, ale ty jsi říkal, že když budu střílet po něčem živým že mi nařezáš, tak jsem ho nechal. Ono to vystřelilo samo," brání se klučina.
"Málem jsi mi zastřelil favoritku ty uličníku. Andy, jsi v pořádku?"
Andy se usměje a vykročí k nim. "Úplně v pohodě, Frede. Díky Davidovi."
"To je dobře," oddychne si Fred, " Přátelé, omlouvám se za přerušení," zvolá k divákům, "ale protože se nikomu nic nestalo, můžeme pokračovat. Kdo je číslo čtrnáct?"
Musíme si počkat ještě šest výstupů a pak půl hodiny, než se dozvíme, že "První místo s přehledem získává Andrea Daharová!"
Andy zavýskne a než se naděju, visí mi kolem krku.
"Dobrá práce," řeknu.
"To bude tím, že jsi mi držel palce," rozzáří se.
"Určitě," zasměju se a ukážu na malé improvizované pódium. Rozběhne se tam a potřese si s Fredem rukou. Jako výhru dostane tucet nových kovových šípů.
***
"Co si dáš?" ptám se, když se usadíme na zahrádce malé kavárny.
"Turka. Rozpustný nepiju," vysvětlí a zavrtí se. "Víš, já se musím přiznat že přes všechno to vytahování jsem měla nahnáno."
"Vážně?" předstírám údiv, přestože jsem to tušil, "Vypadala jsi tak sebevědomě."
"Jo? Tak to jsem to asi potřebovala. Fakt je, že jsem měla hrozný nervy. Dík za ten přívěsek. Bylo to, jakoby mi vedl ruku, ten tvůj kentaur."
Zatraceně, pomyslím si. Měl jsem si získat její důvěru a ne jí dávat falešné naděje ohledně... bůhví čeho, co si myslí.
Dál už se s ní bavím mnohem míň. Asi za půl hodiny se zvedne, usměje a odejde domů. Já jdu taky. Musím napsat hlášení pro Svatyni. Ughan teď stejně nebude mít čas to číst, jestli jsou v Liberionu nepokoje, ale o to nejde. Potřebuju si srovnat myšlenky a tím, že sepíšu hlášení, to půjde nejlíp.


Ughane.
Doufám, že s Liberionem to jde dobře. Já ve své misi pokračuji, jak nejrychleji to jde. Cíl mi začíná věřit. Zatím nemá sebemenší podezření a nevšímá si sledování. Nebezpečí vzrůstá. Doufám, že můžu říct, že je pravděpodobné, že se objevíme během několika málo dní.
62
P.S. Počítej se mnou, prosím, až budeš posílat další jednotku do Liberionu, nebo kamkoli jinam. Tohle nečinné posedávání mi nesvědčí. 62

Předešlá..................................................................Další

Andy, pátek 22.6.

2. listopadu 2013 v 20:00 | mstitel
Závody jsou už od jedné hodiny, takže všechno, co budu potřebovat na nich i potom, si beru s sebou do školy. Tětivu luku jsem vyměnila a pak jsem ji ještě asi šestkrát zkontrolovala. Kdyby mi rupla při závodech, byl by to malér a taky ostuda. Střelec, který se o svůj luk nestará, by se měl stydět. Šípy budeme mít všichni stejné, abychom si nemohli pomoct změnou váhy hrotu, nebo délky šípu. Prý se to stalo před pár lety, ale přišlo se na to, soutěžící byl disvalifikován a celý závod se musel opakovat.
Taky mám tmavé kožené chrániče, pohodlné boty, staré rifle a vytahané khaki triko. V tom ale samozřejmě nemůžu jít s Davidem, takže jsem si na pozdější odpoledne vybrala něco jiného. Červené tričko s ramínky a výstřihem, který jen tak tak prošel babiččinou kontrolou a krátkou nařasenou zelenou sukni.
Ve škole se na mě dívají trochu jako na cvoka, když si do šatny ukládám ruksak s lukem vyčuhujícím ven, ale oni na mě koukají jako na cvoka pořád. Nevšímám si toho. Nevšímám si jich už třetí rok, co chodím na tuhle školu.
Těch pět hodin je pro mě nekonečných. Sleduji ručičky hodin, jakobych je tím mohla popohnat. Nakonec ale přeci jen zazvoní a já vyběhnu ze školy. Závody jsou na louce asi dva kilometry za městem. Jestli chci stihnout autobus, který mě zaveze na kraj města, musím sebou hodit. Vybíhám ze zatáčky a vidím, jak nastupuje poslední člověk. Jestli je vůbec možné, abych ještě zrychlila, to nevím, ale snažím se o to ze všech sil. Když doběhnu, nemůžu popadnout dech. "Díky, že jste počkal," řeknu řidiči. Pokrčí rameny. "Není zač," odpoví, "Nebejt tady tvýho kámoše, tak jsem tě přehíd."
"Kámoše?" nechápu, ale pak si všimnu, že přímo za mnou stojí David. "Jé, ahoj," pozdravím, "Netušila jsem, že pojedeš tímhle spojem."
"Jo, já taky myslel, že to stihnu pěšky, ale něco mě zdrželo," odpoví, "Tak co? Jak se cítíš před závodem?"
"Skvěle. Mám bezva den. Dokonce jsem i stihla autobus," směju se.
"Smůla. Myslel jsem že tě budu muset povzbuzovat, ale ty to vůbec nepotřebuješ," říká zklamaně.
"Nějaká ta psychická podpora je dobrá vždycky," opáčím.
Zasměje se. "Tak v tom případě pro tebe něco mám," oznámí a vyloví z kapsy malou černou krabičku. "Otevři to," pobídne mě.

Jednou rukou odklopím víčko. Na dně leží úhledně smotaný stříbrný řetízek s přívěskem. Zpodobňuje kentaura v cvalu, mířícího na něco lukem. Je to obyčejný přívěsek, ale pro mě má cenu zlata. "Je nádherný," řeknu, "děkuji." Připnu si ho kolem krku a i kdybych předtím měla nějaké pochybnosti o svém vítězství, teď jsou všechny pryč. David se usmívá. "Jsem moc rád, že se ti líbí," odpoví, "Mimochodem, nemáme teď vystoupit?" Rychle přisvědčím a vyběhnu ven.

Předešlá..................................................................Další
 
 

Reklama