POEZIE

Píseň v poušti

22. dubna 2014 v 20:30 | mstitel
Zaznělo tónů pár,
Teskných zachvění strun.
Přeci nejsem tak stár
Na cestu vprostřed dun,
Kde písek přesýpá
Hodiny věčnosti,
Hudba se ocitá
Z ničeho, z marnosti.
Jen jeden slabý zvuk
Putuje skrze pláň.
Radši už ani muk -
Mou písní Ty se staň!
Písek nás obklopí,
Jenž všechno přikrývá .
Kdo píseň pochopí,
Lásku svou vyzpívá.

Mlčíš...

5. března 2014 v 15:18 | mstitel
Tentokrát básnička, která se k tomuto tématu hodí opravdu jen okrajově... Nechci rozebírat žádná témata, protože pak už by to nebyla témata, o kterých nikdo nemluví, kdybych o nich mluvila já ;)

Už ani slovo, tvůj hlas se mi ztrácí.
Odlétá pryč jako na podzim ptáci.
A v mobilu už jenom otravné pípání,
Teď už mi zbývá jen bezmocné stýskání.
Nechals mě tu a já čekala měsíce,
Odešels, když bylo tě potřeba nejvíce.
Nemluvils. Jenom jsi čekal až začnu já.
Viď, že se bez lásky přešpatně začíná?
Raději mlč dál a nevracej se sem.
Já už totiž neručím za to, kým teď jsem.
Možná by ses zděsil, co se ze mě stalo,
Vždyť za dobu so jsi tu nebyl se neudálo málo.
Nejsem už ta holka co ti mávávala.
Dneska už jsem jiná. Zatvrzelá skála.

Psanec noci

8. února 2014 v 11:07 | mstitel
Jedna, co vznikla při nudné hodině technologie :D

Jsem psanec noci.
Zrazený vyvrhel svých snů.
Mně souzeno je kráčet tmou
Do konce zemských dnů.
Už není víc můj osud
Na světle slunce stát.
Tma pří mně stála dosud
- Vlastně mám tmu rád.
Jen ona mne skryla
V mé nouzi nejvyšší
By úkrytem mi byla
Do konce zemských dní
Tak stále brouzdám nocí
A kradu hvězdný třpyt,
I když vím - bez slunce
Nemůžu šťastný být.

Trochu pesimistická poezie a úvaha

7. února 2014 v 19:02 | mstitel
Tohle jedna z básniček, které jsem psala už před dlouhou dobou a i když bych to teď asi vyjádřila jinak, k tomuhle tématu se hodí.

Údery poledních zvonů znějí už stovky let
A lidem, co slýchali je dřív bys mohl závidět.
Jasný svit slunce, čiré nebe, bílý sníh
Nebo kované truhlice a zlatý poklad v nich.
Po spoustu nocí, dnů vědci jen bádali
Lék na každou nemoc a chorobu hledali.
A našli pokrok. Zbraně a ničení.
I trochu dobrého, však zlo se nemění.
Až všichni ozářeni X-rayem
Chemický blafy si do sklenic nalejem
O pár let později - vzdejte se nadějí!
Lidé, co chtějí žít, kam ti se podějí?

Každopádně si tady minulost idealizuju. K tomu mají lidé sklon - na to špatné v minulosti rychle zapomínají a to dobré zveličují. Ale stejně je těžké hledět do budoucnosti s optimismem. Když člověk vidí, kam svět směřuje, říká si, jestli by bývalo nebylo lepší zůstat u pazurků.
(Chápu, že si myslíte, že spíš ne, ale tohle je zase můj názor, přestože na počítačích nepochybně taky něco je ;))

Modrý Petr

18. listopadu 2013 v 8:25 | mstitel
Ráda bych se s vámi podělila o svoji vlastní báseň, se kterou jsem vyhrála páteční recitační soutěž Poetiku v kategorii D.
Možná pro její pochopení budete potřebovat vědět, že Modrý Petr je vlajka, která se používá k signalizaci na lodích. Znázorňuje písmeno P a její širší význam je: "Loď připravena k vyplutí, posádka na palubu!"

Modrý Petr

Mstitel

"Až na lodi plachty vztyčí,
kapitán až směr vytyčí,
až na stožár Modrý Petr stoupne
a slunce se nad obzor zhoupne,
pak znamení nám dá,
že výprava čeká.

Pusu a pac dáme všem,
na stesky zapomenem.
Dobrodružství poplachtíme vstříc
a po ničem netoužíme víc."

To říkávali námořníci,
když na cestu se vydali.
Zapalme za každého svíci,
ať vrátí se nám z té dáli.

Někdy si přeju, aby i mě
na palubu Modrý Petr zavolal.
Do tropů, po větru upláchnout zimě,
a pořád dál, a pořád dál.

Neznámé, tajemné objevit vody,
jež ještě nikdo nebrázdil.
A zapomenout na lodivody.
Nemít žádný daný cíl.

Bezvětří? To nás nevyděsí.
Čas neletí, všechen čas je náš.
Ani ti velcí mořští běsi.
Jsou staří známí, i ty je znáš.

Až přijdou velké mocné bouře,
ty v nás strach nevzbudí.
Kapitán rozhodne vždy moudře,
pochyby zahodí.

Pak hlídka v koši přeradostně zvolá:
"Na obzoru země! Konec cest!"
A srdce čekáním se rozechvějí znova,
přístavů kvas a rum a krása měst.

Tole si přeji. Je to jenom sen
a vím, že zbyde nesplněn.
Po tom však toužím, toužit budu dál,
aby i pro mne Modrý Petr vlál.

Šipky stop

4. dubna 2013 v 8:24 | mstitel
Co mě má dovést k mému cíli?
Přede mnou už tu přátelé byli,
stopy své jako děti svoje šipky
ve sněhu zanechali.
Sníh pod vahou mých bot jemně praská,
vím, že i po mně zbyde tu stezka,
aby se další po ní mohli dát.
Mohli se z mých chyb poučit, nebo se jim smát.

Realita

7. února 2013 v 9:20 | Mstitel
Realita je jen iluze způsobená nedostatkem alkoholu.

Na co věřit realitě
o sny vždycky oloupí tě.
Lépe neustále snít
než z reálu smutek mít.
Máš ty vůbec ponětí
co dokáže způsobit?
Líp je neustále snít
než s pravdou se přátelit.
 
 

Reklama