ÚVAHY

Písně, co znamenají vzpomínku

16. srpna 2014 v 18:15 | mstitel
Po nádherném týdnu stráveném s nejlepšími přáteli se loučím. Na jednu osobu se ale dívám déle, než na ostatní a tisknu jí ruku silněji, než bych asi chtěla a zadržuji slzy.
Je to osoba, která hraje na kytaru jako nikdo. Dokáže mě rozplakat, rozesmát, naštvat i usmířit. A zpívá... líp než slavní zpěváci.
Vždycky když už pozdě v noci oheň vyhasínal a lidé se rozcházeli, zbylo nás jen pár a já už nemohla bubnovat, protože mě jednak bolely ruce a jednak se to k písničkám, které se zrovna hrály moc nehodilo, jsem tuhle osobu prosila, aby mi zahrála písničky, které si už pokaždé spojím s tímhle létem.
Pohádka od Plíhala u našeho ohně ožila, recitativ zpívala ta kouzelná osoba sama a k refrénu jsme se přidali všichni. Pak, když už chtěli všichni jít spát, jsem řekla tu nesmělou větu "Ještě chvilku zpívej," a nad žhavé uhlíky se vznesla melodie Vlasty Redla spolu s 'ony na foukací harmoniku (jak to zládá obojí najednou jsem nikdy nepochopila).
Několikrát jsem té osobě řekla, že hraje ještě líp, než je originál, ale ona jen mávla rukou a zasmála se. Že já prý bubnuju úžasně a že budu chybět u dalších táboráků. Že to beze mě nebude ono.
Na to myslím, když vidím tmavé oči, o pár centimetrů výš než ty moje a tisknu ruku boha hudby.
"Tak zase za rok," říká a já se snažím přes ten knedlík v krku dostat trochu smysluplnou větu.
"Budu se těšit," odpovídám, "Přivezu cajon." Směje se a ještě naposledy mává. Ale neřeknu: "Budeš mi chybět. Ještě chvilku mi zpívej."
Bojím se toho.

Vliv knih - jen pozitivní!

3. července 2014 v 19:55 | mstitel
Na můj naprosto nezajímavý a obyčejný život má vliv spousta věcí. Knihy jsou ale pravděpodobně nejdůležitější jednotkou tohoto souboru. Mám ráda citáty o tom, že čtenář žije tolikrát, kolik zná hrdinů knih a podobné blbinky. Na druhou stranu si říkám, že pokud strávím celý život čtením (nebo popřípadě psaním) příběhů, nepřipravuji se tím vlastně o ten svůj příběh?
Nevím.
Miluju knížky. Každý svět, který se nalézá v knize, je pro mě jako ráj. Neznám snad jedinou knížku (i když takové jistě jsou, ale já je buď nikdy nenašla, nebo jsem se jim obloukem vyhnula), která by na mě neměla vliv a to kladný. Knížky mě nutí zamyslet se nad sebou samou. Co bych udělala v situaci, kdy se hrdina rozhodl špatně? Zachovala bych se líp? Dokázala bych napodobit jeho správná rozhodnutí? Asi je to neobvyklé, ale nemám ráda happy endy. Nechápejte mě špatně, i ve svém životě si happy end přeji a přeji ho každému. Ale na druhou stranu vím, že tak to v životě nechodí. Knížka, která skončí realisticky, mi dá mnohem víc, než ta, která končí slaďákem. A pokud hlavní hrdina zemře - i to se stává. Pak se můžu zamyslet nad tím, co udělat, abych život prožila co nejlíp a nemusela toho litovat, až dojde konce, který nebude happy.
A jsme u toho zase. Prožít ho čtením nebo žitím?

Pocit, že je všechno pryč

7. června 2014 v 10:06 | mstitel
Mám naprostou spisovatelskou krizi. Nemůžu psát. Ve všech mužských hrdinech svých knih vidím jeho.
Asi bych měla začít znova a od začátku.
Byl tu jeden kluk, co se mi líbil už od prváku. No, líbil je možná silné slovo, ale něco tam bylo. Nikdy jsem nedovolila, aby tam bylo něco víc, protože on by to nikdy nepochopil a já... asi jsem nebyla připravená na něco takového. Ale byli jsme dobří kamarádi a oběma nám to nejspíš vyhovovalo. Neměl asi ani tušení, že se mi líbí.
Až teď, na konci druháku jsem zjistila, co je vlastně zač. Mamka říká, že každý někdy dostane od života tvrdou ránu. Ta moje přišla na týdenním školním výtvarném kurzu, kdy jsme na kolech vyjížděli do plenéru a malovali. Když snílek jako já ztratí iluze, padá pak z oblaků, kde se většinou nachází jeho hlava, až na úplné dno. A to bolí. Jeden večer se spolužáci opili. Já jsem abstinent a spolu s pár dalšími lidmi, co alkoholu neholdují jsme v chatce hráli Bang! a prší. Po půlnoci jsme se rozešli a nás šest holek, které jsme sdílely chatku, jsme jedna po druhé usnuly.
Probudilo mě dupání na schodech před dveřmi a vzápětí dovnitř vrazil on a ještě jeden třeťák. Ten neměl v campu po večerce vůbec co dělat - byly dvě ráno! Zmíněný kluk se svalil na postel mé kamarádky D. a třeťák ke mně. Větší ochmelený oplzlý kretény jsem nezažila. Dalo nám čtvrt hodiny, než jsme je z chatky dostaly ven.
Pak jsme na ně dlouho svorně nadávaly. Nebyli opilí natolik, aby z nich mluvil alkohol. Ten jenom odstranil zábrany a pozlátko, které na sebe nanášeli po ty dva roky co je oba znám. A víte co? Chtělo se mi zvracet. Jednak z toho, co alkohol dokáže udělat se slušnými lidmi a jednak z toho, že jsem si vůbec myslela, že by on mohl být slušný a milý. Předchozí věta si asi protiřečí, ale já v ní vidím smysl, možná proto, že sama nevím, co cítím.
Nechci ho vidět. A na drouhou stranu si někde hluboko uvnitř přeju, aby přišel a řekl: "Omlouvám se. Choval jsem se hloupě a mrzí mě to." Nebo něco takového.
Jenže on to neudělá. Vůbec si neuvědomuje, že udělal něco, co by se mohlo mě, nebo D. nebo kterékoli jiné holky dotknout. Ráno mě pozdravil, jakoby nic a když jsem neodpověděla (jsem na sebe docela hrdá, že jsem potlačila nutkání zařvat na něj "Chcípni, bastarde!") zatvářil se uraženě. Jako by na to měl právo!
Možná si někdo pomyslí, že jsem hloupá a že bych měla být ráda, že o mně někdo projevil zájem. Být kus masa? Nikdy! A jestli jediný, kdo se o mě bude zajímat, bude opilý prase, to radši zůstanu sama už napořád, děkuju pěkně!

Jenže to nemění nic na tom, že jsem zoufalá. Zjišťuju, že ho vidím všude kolem sebe a že jsem se možná tomu "něčemu víc" nedokázala ubránit úplně. Vidím ho jak v Davidovi z Deníků Světů, v Adamovi z Manipulace, tak i v jiných hrdinech z knížek, které ráda čtu. Dostal se mi pod kůži a mně se chce jenom někam zalézt a fňukat nad svým osudem, proč že jsem musela prozřít, nebo proč jsem ho vůbec potkala, proč je to zatraceně takovej bastard...
Možná Deníky nikdy nedopíšu.
A bude to jeho vina.

Pokud jste dočetli až sem, omlouvám se, že jsem vám svou depresí zkazila náladu. Přeju vám, aby vás žádný takovýhle pád nepotkal.

Černé ovce v knihách

29. května 2014 v 7:45 | mstitel

Dost jsem o tomhle tématu přemýšlela a došla jsem k docela zajímavému námětu na článek. Napadlo vás někdy, že většina našich oblíbených knižních hrdinů byla černými ovcemi? A že je z této nezáviděníhodné situace většinou dostal jejich kamarád? Ne? Mě mnohokrát a tak je tu máte:

1) Harry Potter
V mudlovské škole neoblíbený díky svému bratránkovi, v náhradní rodině naprosto nechtěný a odstrčený. Mám pocit, že nebýt Rona, byl by takový i v Bradavicích...

2) Tris Priorová
Moje oblíbená hrdinka, ale to teď stranou. Škrob a přece odvážná a chytrá. Nezapadala v Odevzdanosti, měla strach, že nezapadne ani v Neohroženosti a pak musela bojovat o své místo v nové společnosti. Christina a Will jí pomáhali od začátku a Christina ji podporovala až do samého konce.

3) Katniss Everdeenová
Sama o sobě řekla, že ve škole nebyla oblíbená a možná že svou vlastní vinou, protože nebyla zrovna družná povaha. Díky Hurikánovi věřila, že někam patří.

4) Arya Stark
Dívka, která se ohání mečem a neudrží v ruce vyšívání. Její sestra Sansa ji neměla ráda a Arya si připadala odstrčená. Jediný, kdo ji uznával, byl její nevlastní bratr Jon a později kamarád Gendry.

5) Eragon, syn Bromův
Vzhledem k tomu, ž nepocházel z Carvahalu a jeho původ byl dost tajemný, Eragon nikdy nezapadal. Když se pak stal Dračím jezdcem a Sgtínovrahem, podporovali ho jeho přátelé - bratranec Roran, elfka Arya a trpaslík Orik.

6) Will Dohoda
Na opatrovně v Redmontu měl přátele. Ale kvůli tomu, jak se do něj Horác pořád navážel, měl pocit, že tam nepatří. Navíc měl neznámý původ. Ani při dni vybírání se nezdálůo, že někde uspěje, když ho sir rodney odmítl jako učně. Překvapivě po tom, co se stal hraničářem, to byl právě Horác, kd při něm nejpevněji stál. A s ním i Evanlyn a Alyss.

7) Hal Mikkelson
Když je někdo ve Skandii poloviční Araluenec, nemá to lehké. Hal měl naštěstí skvělé nápady a se svojí převratnou lodí Volavkou a posádkou věrných v čele se Stigem všechny reptaly usadil. I když se z nich stali vyděděnci, nevzdali se a zachránili čest svého bratrstva. Další z jeho přátel byli Thorn, Ingvar, Ulf, Wulf, Stefan, Jesper, Edvin a Lydia.

A co z toho plyne?
Pokud se lišíte, nezapadáte anebo máte pocit, že nikam nepatříte, tak nezoufejte. Tak začínal i největší čaroděj všech dob, vůdkyně rebelů, reprodrozd, bojovnice, Stínovrah, nejslavnější hraničář a skil nejlepší Skandijské lodi. A vidíte, co z nich vyrostlo!

Cesta do minulosti

29. března 2014 v 11:25 | mstitel
"Jistě všichni dobře víte, že do budoucnosti se kvůli kontinuu cestovat nedá," prohlásil profesor Neumann, starý prošedivělý pán s bílým plnovousem a brejličkami posazenými na dlouhém orlím nose.
"A co Návrat do budoucnosti, pane?" vykřikl kluk sedící za mnou. Myslím, že se jmenoval Jim, nebo John, kdo ví. Profesor se usmál. "Schvaluji váš zájem o cestování časem, pane Ferdingu. Ovšem měl byste vědět, že existují mnohem spolehlivější zdroje než druhořadé dobrodružné filmy." Pak se otočil zpátky k tabuli a pokračoval.
"Díky stroji času se můžete přesunout v podstatě kamkoli do minulosti, ale dejte si pozor. Budoucnost není napsaná, jak víme. Minulost, naproti tomu, je jasně daná. Čím dále do minulosti postupujete, tím větší změny svou přítomností napácháte." Přejel očima postupně po každém z nás, šesti kadetů Akademie Času. "Pevně doufám, že vy, pečlivě vybraní, budete ke svému úkolu přistupovat zodpovědně."
Jistě. Byli jsme elita, utajení vědci a cestovatelé v čase. Zlepšit budoucnost, chránit přítomnost, ctít minulost. To je naše motto. A kdo se jím řídí, ten přežije.

Prostě jenom další střelený nápad na příběh. Spíš ho ale nebudu rozvíjet. Trochu moc se to podobá Deníkům Světů (to si přečtěte, máte-li zájem)...

Lapač snů o jídle

21. března 2014 v 11:44 | mstitel
Ještě se přidržím svého témata detoxu, protože za těch deset dní bych takový lapač snů docela uvítala. Aby bylo jasno - neměla jsem hlad, ale prostě se mi o jídle v jednom kuse zdálo. O obědě u babičky, rautu v ZUŠce, chilli con carne, jak ho umí ségra, nebo o opíkání u tety (to se vždycky strašně přejím :)) A fakt jsem nevěděla co s tím. Hlavně jsem pak měla ráno takový hrozně provinilý pocit, že jsem ten detox nedodržela, že jsem to nezvládla a tak vůbec... grrr.
Mimochodem, od zítra už baštím normálně a dneska si vařím zeleninovou polívčičku :) Pořád přemýšlím, co bych si dala, ale kupodivu nemám chuť na nic vyloženě nezdravého, co jsem jedla před tím, než jsem se do detoxu pustila. Hurá. :D

Samý protivenství!

5. března 2014 v 14:55 | mstitel
Na podzim jsem byla na recitační soutěži s Romancí biblickou (Neruda) a Modrým Petrem. Vyhrála jsem a bylo mi řečeno, že v březnu bude další postupové kolo. Tak jsem se teď začala zajímat, kdy přesně to bude a tak... Z učitelky nic nevytřískám, takže jsem šla přímo do knihovny. A paní vedoucí se mi omlouvala, že do té Poetiky jsme mohli mít vlastní text, ale do těch dalších kol vlastní texty neberou, takže jsme tam nemohli. Tak na ni se nezlobím. Ale je to normální?! Vždyť já bych se klidně místo té svojí básničky naučila jinou! Zatraceně! Tak jsem nadávala jak špaček... Když viděla jak mě to mrzí, tak mi řekla, že v dubnu bude vypravěčská soutěž, kam můžu i s vlastním textem. Jak mi svitla naděje, tak jsem se pro to nadchla, rovnou jsem si vzala přihlášku a v hlavě se mi začalo rodit téma...
Byla jsem spokojená, že aspoň něco, vykládám to mamce a vtom si říkám: Kolikátýho že to je? Podívám se na přihlášku a tam jako kdyby se mi to datum posmívalo, 22.4.! Máme praxe... Takže zas nic!!! Pročež jsem špačkovala znova. Třeba se mi podaří mistrovou přemluvit, abych si to mohla napracovat dopředu, nebo tak, protože mi na tom dost záleží, ale nevím...
Tak vám sem o víkendu aspoň dám to téma na vypravování...
Mějte hezčí den než já ;)

...a zemřela víla.

26. února 2014 v 14:56 | mstitel
Každý má nějaký svůj svět, kam se skrývá spolu se svými nejniternějšími myšlenkami. A i když to nepřizná, takový svět fantazie je mu milejší než realita. Já to přiznávám. Nemusím se stydět za to, co jsem. I když je moje fantazie praštěná, nebo vyšinutá, říkejte si tomu jak chcete, je to moje místo. Moje fantazie je Zingara (příběh tady) a jiná vyprávění, která vymýšlím.
Takových melancholických a sentimentálních článků, jaký bych asi napsala na tohle téma, už tu pár mám, takže se nebudu rozepisovat o svých snech a tužbách, ale zkusím něco jiného.
Proč máme pocit, že fantazie mizí? Je to tak doopravdy, nebo se nám to jen zdá?
Hodně lidí si myslí, že fantazie upadá například proto, že dnešní mládež, jak se zdá, nefantazíruje o věcech, o jakých fantazírovali naši rodiče a prarodiče. Dnešní mladí lidé se hodne snaží být někým jiným, být stejní, jako někdo jiný. A na svoje vlastní sny už nedají, protože přijmou sny někoho jiného a sneží se jich dosáhnout s takovým zápalem, až je to zarážející. Otázkou je, jestli je to taky styl fantazie, být jako... já nevím kdo, v tom se moc nevyznám..., nebo je to prosté kopírování.
Jenže dřív lidé taky měli vzory a idoly a zůstávali sami sebou. Co se tedy změnilo, že nedokážeme sáhnout do fantazie a vymyslet si člověka, jakým chceme být?
Změnilo se hodně, ale hlavně společnost. Nevím, možná se pletu, ale připadá mi, že kolektiv, autority a celek ve kterém žijeme má na nás právě takovýhle vliv.
Pro příklad - dítě v šesti letech přijde do školy s hlavou plnou ideálů a s vírou ve víly, ale učitel mu řekne: "Ne. Víly neexistují. To je to, čemu odteď budeš věřit. A aby tě ani nenapadlo se k takovým bláznivým úvahám upínat, budeš se učit matematice a jazykům a stane se z tebe vzdělaný člověk."
Tento vzdělaný člověk v šestadvaceti ukončí svá studia na vysoké škole se slovy: "Víly neexistují. Je to pavědecké, nepodložené a naše děti se takovými báchorkami jen kazí.", nebo jako troska zmožená drogami a 'svobodným' životem, říkající: "Víly neexistují, vole, protože proto." Nebo naopak: "Miluju víly, miluju tebe a celej svět! Všechno je tak úžasný... Hihihihi..."
A víly umírají dál.
Proto jsem ráda, že se najdou lidé, které znám a kteří svou fantazií a tvrdou prací ze sebe udělali osobnosti, na které oni sami mohou být hrdí. Chtěla bych mezi ně patřit. Být stejně a zároveň jinak praštěná, nebo vyšinutá a být osobnost ve světě kopií.
Moje fantazie je dar, který nechci zahodit. A já věřím na víly.

Nezestárnout

15. února 2014 v 12:05 | mstitel
Všechny děti musí vyrůst.
Kéž by to tak nebylo! Teď je to tak, že někdy mám pocit, jakobych už byla dospělá a rozumná a příště blázním jako desetiletá. Pořád ale zůstává jedna věc: Nechci být dospělá. Jak rostu, mění se i mí přátelé. Ti nejvěrnější zůstávají za všech okolností. Sam, ty jsi jedna z nich. A i když Sissi a Peggy bydlí daleko, jsou to jedny z nejbezvadnějších holek co znám. Jiní se ale mění na druhou stranu. Odcházejí. Za školou, za novými přáteli, za tím, co nabízí svět a na staré kamarády si v lepším případě vzpomenou jen tehdy, když něco potřebují. V tom horším vůbec.
Ani bych necekla proti tomu, aby Petr Pan vzal s sebou do Země Nezemě, kdybyste šly se mnou, holky. Tam bychom mohly být pořád parta bláznů, snílků, podnikavých dobrodruhů. Bylo by to jako za starých časů, kdy palanda byla loď a pelest kapitánský můstek. Vařečky místo vesel a deky jako plachty. A v podpalubí námořníci popíjeli rum (šťávičku) a mastili karty. Nebo jako když jsme vyrovnaly plyšáky na sebe a měly jsme totem. Papírová orlí pera a střelený indiánský tanec po opíkání, když táta přiložil větve z tůjí. Lezly jsme po stromech a plížily se po "tajných" stezkách.
Sakra. Asi vážně stárnu, když jsem takhle sentimentální.
Ne. Já jsem pořád ta holka, která chtěla být námořník, indián, hraničář, anebo - ehm, to bylo hodně dávno - víla. Vždyť je to vidět z mých příběhů. Dávám do nich všechnu svoji touhu po dobrodružství. A nezestárnu, dokud je nepřestanu psát.
Nebo ještě líp, nezestárnu, dokud je poslední člověk nepřestane číst.

Psychologie

13. ledna 2014 v 9:25 | mstitel
Psychologie je jednak moje noční můra a jednak mě velmi zajímá. To jak ji bereme ve škole, je moje noční můra, protože musíme ty nicneříkající definice umět podle sešitu slovo od slova.
Psychologie v praxi je pro mne ale nesmírně poutavá. Třeba už jenom charakteristika osobnosti. Sama jsem dost divný případ. Netuším, co by mi v testu osobnosti vyšlo (myslím, že jsem to kdysi zkoušela a byla jsem sangvinik), protože když píšu básničky, jsem melancholik. Když jsem v kruhu dobrých přátel, jsem sangvinik. Když jsem dlouho pohromadě s někým, kdo mě vytáčí, jsem cholerik, když jsem ve škole, jsem flegmatik. Navíc někdy se tyhle situace kříží a pak... asi co zrovna převáží, nebo nevím... Je pravda, že když jsem s kamarády, tak protě dobrou básničku nenapíšu. Ve škole nemám moc dobrých přátel. A tak si říkám, že je asi dobré mít v sobě od každého kousek. Člověk je pak všestrannější a když se z pohledu např. sangvinika podívá na své cholerické já, může si říct: Ty vole, nemusíš být na lidi tak hnusná, když ti není dobře, ale ani když ten, s kým zrovna jednáš, je debil, protože za to třeba nemůže. A zase svýmu melancholickýmu já můžu říct: Nechovej se tak ublíženě, můžeš si za to sama! A koukej napsat něcio hezkýho!
Věděli jste, že i v melancholické náladě se dá napsat veselá básnička? Možná ji sem později taky přidám :D
 
 

Reklama
Reklama